Zprostředkovatel intenzity života

Farma v jeskyni se představuje jako studio zaměřené na tvorbu, vývoj a výzkum lidského výrazu. Přiblížíte nám vaši práci?

Ve stručnosti bych nás charakterizoval jako tvůrce, kteří se neopírají o literaturu, ale hledají inspirační zdroje mimo její hranice. Snažíme se sami sebe překvapovat tím, že s každou novou inscenací vstupujeme do neznámého teritoria. V zásadě chápeme divadlo jako médium, přes které tlumočíme to, na co slova nestačí.

Farma vznikla v roce 2001 při přípravách inscenace Sonety temné lásky. Bylo to spontánní?

Ano, netušili jsme, že naše studio bude pokračovat dál. Byla to spíš moje ambice – věděl jsem vždy, že bych chtěl mít vlastní soubor. Vlastně nás dalo dohromady spíš to, že jsem si chtěl vyzkoušet projekt mimo mainstreamové divadelní instituce. Nechtěl jsem už v duchu nadávat, proto jsem udělal krok k tomu, abych se ujistil, jestli takhle budu šťastnější. Kontaktoval jsem lidi, se kterými jsem většinou už pracoval, a tak se to spustilo.

Vaše inscenace jsou spíš než konkrétními osudy lidí inspirovány místy, viz poslední Čekárna (A2 č. 19/2006), která vznikla na téma žilinské železniční stanice. Přijedete na nějaké zajímavé místo a čekáte, jakým způsobem vás osloví?

To je jen záminka. Snažíme se ocitnout se z očí v oči něčemu, na co nejsme ze začátku připraveni. Nejpodstatnější je stejně vždy to místo, které člověk nachází sám v sobě prostřednictvím práce. Nejlepší je, když odepnete všechna kotevní lana, která máte ve svém sociálním zázemí, a ocitnete se přímo proti nějakému novému terénu. Nemusí to být jen ve smyslu zeměpisném, ale třeba nový hudební terén nebo dopisy z emigrace, když se člověk probírá cizím soukromím. Takže není nevyhnutelné odjet na neznámé místo. Rád se sebou experimentuji a baví mě hledat nové věci.

Je pro vznik takového projektu důležité prostudovat i historické prameny vztahující se ke konkrétnímu místu?

Já tu potřebu mám, protože si tím zároveň doplňuji vzdělání. Potřebuji nasávat nové věci. Obdobně jsou na tom i herci, takže si pak vzájemně sdělujeme, kdo co objevil. Když se člověk snaží meditativně ponořit do tématu, může uspět jen za podmínky, že projde mnoha vrstvami. To, že se pokusí zjistit maximum informací, je ale jen jedna z vrstev. Další fáze je mimo intelekt: jako když se ponoříte na laně hluboko do studny bez záruky, že vás někdo vytáhne zpět – že se neutopíte. Tady hraje důležitou roli zkušenost – je dobré se střetnout tváří v tvář třeba s člověkem, který zažil koncentrační tábor. My jsme se potkali s paní, která jich přežila sedm, což je obdivuhodné.

Ale řekla jste to přesně: Čekárna nebyla ani tak inspirovaná tím, co se dělo Židům za dveřmi koncentračních táborů, o tom se nedá dělat divadlo, ale jednalo se o inspiraci místem – železniční stanicí – jeho dějinami i současností. Bolestí a traumatem, které si to místo nese. A lhostejností v době deportace a lhostejností k tomu všemu teď.

Nebojíte se, že některé věci budou pro diváky málo čitelné?

Divadlo může být sdělením, které funguje i bez vysvětlování.. Dovede působit jako pokus předat lidskou zkušenost i s tím, jak je nepojmenovatelná. Nerad doslovuji, rád provokuji a někdy mezi diváky kladu rozbušky asociací, někdy spíše předu asociativní sít, do které je chci ulovit. Každý divák vnímá to, co se odehrává, na základě své osobní zkušenosti. Jestli ho to inspiruje, vytváří si právě ten „svůj příběh“, který potřebuje, na základě toho, co on sám kdysi prožil, viděl nebo slyšel. Někdy mi připadá, že děláme divadlo proto, abychom intenzivněji žili skutečný život. A já jsme moc rád zprostředkovatelem téhle intenzity.

Čili klasická činoherní režie vás neláká?

Tuhle otázku často dostávám. Nebráním se jí, když se mi bude chtít, vrátím se k ní. Ale u ní je ta zahrádka jakoby pevnější, je víc ohraničená a pro režiséra je lehčí. V typu divadla, které dělám teď, si tu zahrádku, ten základní kámen musíte sami vytvořit. A teď z čeho, když nemáte slova, kterých se režiséři umějí chytit nejpevněji? Musíte hledat někde jinde. Když pak tu osnovu máte, musíte jít sám proti sobě. Jako režisér jsem často při inscenování vytvářel další a další plán, třeba hudební. Pak jsem coby režisér šel sám proti sobě jako hudebníkovi. To ale neznamená moje rozdrobování, naopak si tím pomáhám sdělit víc. Umocňuji tím řeč svého média, kterým je lidské tělo.

Takže máte u vašich inscenací na starosti nejen režii, ale i hudbu, dramaturgii, scénář?

Není to všechno jen na mně. Třeba v dramaturgii často spolupracuji s Janou Pilátovou. Samozřejmě jde často o polemiku, o jakýsi společný brainstroming. Stejné je to s herci, kteří jsou podstatnými tvůrci inscenace – většina věcí vychází z jejich improvizací, z toho, jak oni vnímají situaci. Ze svých zkušeností vím, že tohle je pro režiséra ta nejtěžší cesta, ale u skupin, jako je ta naše, je důležité, aby se na vzniku projektu podílel každý člen týmu, aby to nikdo nedostal jen naservírované na tácku.

Na začátku naší práce na inscenaci je velké „vzdávám se a nevím“, a právě to je první předpoklad k tomu, aby se s vámi začalo něco dít, abyste začali vnímat jisté signály. Zintenzivní se vám vnímání a všechno vám nějak zvláštně zapadá do sebe. Je to taková potřebná psychóza, kterou podle mě zažívá každý tvůrce. I ten, co sedí nad Shakespearovým textem.

Mluvil jste o hercích. Jak se hledají lidé, kteří umějí tak báječně hrát, zpívat i tančit?

Já si je vlastně nevybírám. Většinou dojde k nějakému setkání – buď úplně mimo divadlo, nebo často na našich workshopech. Důležité je, aby si ten člověk prací s námi plnil svůj sen, životní sen. Mnoho ostatních věcí už je záležitost techniky. Nechci cirkusové opičky, které mají něco naučené. Ani tak nehledám herce, jako poznávám lidi.

Faktem je, že často pracuji s lidmi, kteří, stejně jako já, jsou zaskočeni, proč to divadlo vlastně dělají. Pro mě je to médium, přes které komunikuji, spíš jsem se v něm ocitl náhodou. Dovedu si sebe představit i v jiném povolání, třeba jako muzikanta. Stejně tak moji kolegové většinou nejsou klasičtí divadelníci, co si dávají po zkoušce cigaretku v klubu a debatují o tom, co zkoušejí.

Máte nějakou domovskou scénu, nebo jste doma všude?

Máme rezidenci ve Švandově divadle, kde nám poskytují zkušební prostory. Tam trávíme nejvíc času. Ale i v zahraničí se často vracíme na místa, kde už jsme hráli, protože nás většinou zvou znovu. A to je pak, jako když se vracíte domů. Třeba v Soulu příští rok hrajeme už potřetí a už víme, kam máme jít, kde se najíst, s kým se bavit. Divadlo je tak náročná práce, že u něj potkáváte většinou strašně milé lidi. To je jeho obrovská výhoda.

Takřka od svého vzniku sbíráte samé ceny, naposledy to byla hned tři ocenění na skotském Fringe Festivalu v Edinburghu. Jak si to vysvětlujete?

Nevím, ale rozhodně se nesnažíme dělat nic nezvyklého. Děláme divadlo tak, jak ho cítíme, aby nás samotné jako diváky bavilo. V žádném případě si nezakládám na experimentální podobě našeho souboru. Tak jako všude jinde, i u nás vytvářejí jazyk souboru herci svou chemií, tím, jak se mají rádi a jak mají rádi to, co dělají.