Vrchní soud v Praze si dělá legraci z nálezu Ústavního soudu a odsuzuje k mnoha letům vězení mladou ženu za čin, u kterého nezná motiv.
Věnováno Michaele K.
Řeč je o dvaadvacetiletéleté mladé ženě, která kdysi dostala přezdívku „Adélka Vražednice“. Tehdy se jí vedlo zle. Byla odsouzena Vrchním soudem v Praze k sedmiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody za pokus o zavraždění náhodného společníka ze zábavy v klubu v roce 2002. Čerstvého známého tehdy údajně vyzvala, aby ji následoval do parčíku před klub. Tam se s ním chvíli bavila, a pak ho podle jeho tvrzení zcela bezdůvodně napadla zavíracím nožem – motýlkem. Zasadila mu tři rány, z nichž jedna do okraje srdečního svalu nebyla smrtelná jen náhodou. Z místa činu utekla, aniž by se dále zajímala o osud raněného.
Podle jejího vyprávění bylo ale vše jinak. Podnapilý mladík (1,8 promile alkoholu) se ji pokusil znásilnit a zacházel s ní přitom velmi hrubě. Měl nad ní značnou fyzickou převahu, byli v parčíku zcela sami, naděje, že vyvázne se zdravou kůží, byla nulová. Násilné zacházení špatně snášela, právě kvůli němu se rozváděla s manželem. Byla zřejmě náchylná ke zkratovému jednání, neboť krátce před tímto incidentem reagovala na manželův útok sebevražedným pokusem. Na svérázné „námluvy“ náhodného partnera proto prý v hrůze reagovala tak, že sáhla po noži. Když pak opilec padl kamsi do tmy, utekla. Poškozený pak došel na toaletu klubu a přivolal si pomoc. Skutečnost, že zjistil jen dvě rány na těle a o té do srdce se dověděl až od lékařů po operaci, nevyžaduje další komentář; pro soud byla ostatně celkem nezajímavá.
Kdo vraždí bez důvodu?
Laika napadne otázka, zda by odsouzená, která spáchala čin popsaný poškozeným, nepatřila spíše do psychiatrické léčebny než do vězení. Bez příčiny přece vraždí jen šílenci. Příslušníci orgánů činných v trestním řízení, soudce nevyjímaje, však jako by přehlédli okolnost, že na lavici obžalovaných možná sedí nebezpečná psychopatka, která může bezpříčinný útok nožem kdykoli zopakovat. A tak v důsledku zdlouhavosti řízení Adélku Vražednici od července 2002 potkáváme a netušíme, že by se ta drobná usměvavá dívka, kterou právě míjíme a která přímo vyzařuje přívětivost a pohodu, mohla bez příčiny změnit ve vraždící fúrii, jejíž obětí se může stát kdokoli z nás. My, kteří ji známe, ovšem víme, že žádné nebezpečí nehrozí: jde o laskavé, veselé, byť lehkomyslné stvoření, které muselo být ve velké nouzi a zmatku, když volilo krajní prostředek obrany.
V tomto směru ale soud nejednal nedbale. Duševní zdraví a mentalitu nešťastnice přezkoumali znalci, z jejichž posudků je zřejmé, že odsouzená nemá sklony k násilí. K její léčebné izolaci za účelem ochrany bezpečnosti jejího okolí tedy nebyl důvod. Zároveň ale z posudků lze vyvodit nepravděpodobnost domněnky, že Adélka onoho nešťastného červencového večera skutečně na svého společníka zaútočila, a to dokonce bezdůvodně, lhostejno, zda v náhlém pominutí smyslů či z pouhého rozmaru. Celá verze příběhu, kterou podal „poškozený“ a kterou od něj bez důkazů a jiných srozumitelných, přezkoumatelných důvodů přejal soud, je zřejmý nesmysl.
Ode zdi ke zdi
První rozsudek ve věci padl v dubnu 2003: trest odnětí svobody v trvání deset let za pokus o vraždu. Odvolací soud vrátil věc k novému projednání. Další rozsudek zněl na tři roky podmíněně za těžké ublížení na zdraví. Šňůru souzení „ode zdi ke zdi“ uzavřel odvolací soud vlastním rozsudkem s trestem sedmi let odnětí svobody, opět za pokus o vraždu. Následovalo jednání Nejvyššího soudu ČR o dovoláních nejvyšší státní zástupkyně a odsouzené a po něm o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Nakonec 27. září 2005 Ústavní soud ČR zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudek odvolacího soudu, jimž vytkl zejména skutečnost, že jim nevadilo, že nebyly zjištěny příčiny skutku odsouzené. Bez příčiny není úmyslu, bez úmyslu není trestný čin.
Souběžně u jiného soudu proběhlo trestní stíhání poškozeného pro podezření z pokusu o znásilnění. Nalézací soud ho dvakrát odsoudil k vyhoštění z ČR, ale odvolací soud ho nakonec osvobodil.
Je nepochopitelné, ale pro způsob práce a myšlení orgánů činných v trestním řízení příznačné, že dvě verze téhož příběhu, doložené pouze výpověďmi účastníků incidentu a neopírající se o žádné další průkazné, jednoznačné důkazy, posoudily dva nalézací soudy zcela protichůdně, vždy ke škodě obžalované. Z rozdílnosti názorů nalézacích soudů vyplývá, že nebyly schopny zjistit objektivní pravdu o tom, co se mezi oběma mladými lidmi přihodilo. Nicméně nalézací soud, jenž rozhodoval o jednání poškozeného, vyšel z věci se ctí uložením jen symbolického trestu. Naproti tomu rozsudky nad mladou ženou zcela pomíjejí často citovanou
a téměř nikdy dodržovanou zásadu „in dubio pro reo“, která ve spojení s presumpcí neviny měla soud přivést k uznání, že obžalovaná jednala v nutné obraně. Vzhledem k chatrnosti základů, na nichž odsouzení stojí (tvrzení proti tvrzení), jsou jeho následky skutečně hrůzné. Uvěznění mladé ženy na 5-10 let (rozpětí postupně vynášených rozsudků) by jí v citlivém období jejího vývoje zničilo celý život.
Odsouzena na pět let
Dnes již odsouzené přezdívka Adélka Vražednice nepřísluší, neboť soud v novém řízení dospěl k názoru, že se nedopustila pokusu o vraždu, ale „pouze“ těžkého ublížení na zdraví. Stalo se tak rozhodnutím odvolacího soudu (opět senátu JUDr. Jaroslavy Maternové) ze dne 24. ledna 2006. Důvod k radosti však není, protože soud na návrh státního zástupce uložil nepodmíněný trest v trvání pěti let. Vlastně je tento rozsudek poměrně přísnější než původní, neboť odpovídá polovině trestní sazby, zatímco dřívější byl pod její spodní hranicí. Soud samozřejmě opět nezjistil příčinu počínání odsouzené. Tu by bylo možno uspokojivě objasnit jen za předpokladu, že je historka poškozeného pravdivá.
„Vyrovnal se“ s výtkou Ústavního soudu ČR formalistickým pohráváním se slovy s vědomím, že proti jeho rozhodnutí není odvolání možné a naděje na úspěch mimořádných opravných prostředků je obecně mizivá. Ale i kdyby odsouzená s některým z nich uspěla, zřejmě ji aspoň kratší pobyt ve vězení nemine.
Výsledkům řízení před Vrchním soudem v Praze se nelze divit. Jsou dány již systémem projednávání věci po zrušení rozsudku Ústavním soudem ČR. Obžalobu obhajovalo stejné státní zastupitelství jako v roce 2003 a senátu předsedala stejná soudkyně. Ti lidé nehledali pravdu a spravedlnost, ale hájili svou nezávislost, chápanou jako právo na papežskou neomylnost. Neměli jiný důvod k vynesení rozsudku nad obžalovanou, než že ji odsoudit chtěli. Proto soudili a vynesli další nespravedlivý rozsudek. Usnesení Ústavního soudu ČR – nejvyšší justiční autority státu – se zpupně vysmáli.
Je lepší se trefit
K obecnému zamyšlení, jdoucímu za rámec tohoto ostudného případu, vede nejen klikatá šňůra vyměřených rozsudků a neúcta k Ústavnímu soudu ČR, ale i jejich srovnání s jinými podobnými případy. Soud vytýká odsouzené Adélce, že mířila nožem na životně důležité orgány, a měla si tedy být vědoma následků, které může způsobit. Poškozený přežil. O rok později ruská studentka zabila útočníka dobře mířenou ranou kapesním nožem do srdce. Policie věc odložila jako případ nutné obrany, ač bodnutí například do ramene by na odstrašení útočníka asi stačilo. V jiném případě majitel prodejny střelbou na životně důležité orgány usmrtil dva lupiče, ač prostřílení nohou by patrně k jeho obraně stačilo. Ani tato věc se nedostala před soud. V obou případech patří mé sympatie napadeným, jen namítám, že nevidím rozdíl mezi situací, v které zabíjeli oni, a tou, v které odsouzená způsobila zranění. Bohužel se zdá, že byla znevýhodněna pouze tím, že útočník její obranu přežil.
Autor je členem občanského sdružení Šalamoun, které se zasazovalo za práva odsouzené.