…jednu od druhé gauloisky, které si přinesl ze studií sémiotiky z Paříže, byl ale jiný případ. Rugovův marný boj s rakovinou skončil 21. ledna a jeho konec jen dokreslil rozdíl mezi ním a známými spisovateli-diktátory.
Rugova sám o sobě vytrvale pěstoval obraz kultivovaného, vzdělaného člověka, který do politiky vstoupil z donucení. Na střední škole četl Balzaka, Shakespeara, Kafku a Dostojevského, psal básně. Od druhého ročníku vysoké školy byl současně učitelem; zařizoval knihovnu ve vsi, v níž učil. V bájném roce 1968 se jako čtyřiadvacetiletý účastnil prvních albánských nacionalistických demonstrací – tvrdil, že hlavním požadavkem byla nezávislá kosovská univerzita. V roce 1981, když Kosovem otřásaly demonstrace za vlastní republiku v rámci Jugoslávie, seděl podle vlastních slov doma a psal knihu o skadarském arcibiskupovi Pjeteru Bogdanim, humanistickém albánském spisovateli a polyglotovi. V roce 1996, kdy albánští radikálové, zklamaní neúspěchem Rugovovy politiky při prosazování nezávislosti Kosova, rozjížděli ozbrojené akce, se Rugova stal členem kosovské Akademie věd.
Po absolvování fakulty šel na vojnu, kde mu předhazovali, že je filosof a kromě toho ještě Albánec. Po vojně založil s několika přáteli filosofický kroužek, kde diskutovali o nových estetických a lingvistických teoriích. Rugova objevil moderní francouzskou literaturu, americkou kritiku, Freuda a strukturalismus. Podařilo se mu získat na rok 1976/77 stipendium do Paříže, k sémiotikovi Rolandu Barthesovi. Poslouchal tam rozpravy André Gluksmana, Bernarda-Henri Lévyho. V devadesátých letech, už jako jednoznačný vůdce kosovských Albánců, podle vlastních slov utíkal po nocích od politiky ke knihám. Četl prý antické autory, Bibli a například svatého Pavla. To nemusí překvapovat, pocházel sice z rodiny s muslimskou tradicí, jeho předkové však byli katolíci, kteří konvertovali až počátkem 19. století, a také jeho manželka byla katolička. Rugova ostatně obdivoval románskou kulturu, která k Albáncům tradičně přicházela z Itálie.
Takto vypadá lichotivý obraz, poskládaný dohromady především z toho, co o sobě kdy řekl sám Rugova. Vzdor obecnému označení „spisovatel“ však zrovna výrazný autor nebyl. Dvě esejistické knihy, Strategie smyslu (1980) a Estetické odmítání (1987), jsou pozdními plody teoretických debat ze sedmdesátých let a jeho ročního pobytu v Paříži. Odborná kniha Bogdaniho dílo (1990), docela dobře přijatá kritikou, je asi nejznámější. Zbytek díla tvoří svazek mladických básní, pár teoretických knih o literární kritice – spíše skripta, knižně vydaná disertační práce o vývoji albánské literární kritiky a sebrané rozhovory a články z počátku devadesátých let.
Lidé na českém venkově kdysi zazlívali Václavu Havlovi, že postavy jeho dramat mluví sprostě. Venkované, kteří tvoří odhadem dvě třetiny kosovských Albánců, vůči Rugovovi podobné výhrady neměli. Jeho knihy totiž pravděpodobně nikdy nečetli a neměli je – snad s výjimkou sebraných rozhovorů oblíbeného, světem neuznávaného prezidenta. Ty alespoň mohly plnit funkci symbolického oltáříku na čestném místě obývacího pokoje. S výkyvem v letech bojů 1998–1999 si však Rugova na rozdíl od Havla udržel vysokou popularitu. Je to na první pohled trochu s podivem: byl uzavřený, málo se objevoval na veřejnosti, vyhýbal se novinářům, nedbal na tradiční známky společenské prestiže. Jako by ani nebyl typ vůdce. Možná byl oblíbený proto, že vlastně nic nedělal, spíše nabádal k trpělivosti, nepřicházel s novými myšlenkami ani o nich nepřesvědčoval, takže ani nic nezkazil; byl víc živým symbolem než aktivním politikem. Navíc byl bezpochyby jedinečný, takže dával Albáncům v Kosovu možnost ztotožnit se s touto jedinečností.
Odvrácenou stranou navenek vystavované tváře intelektuála, který se nevěnuje politice jako profesionál, ale z idealismu, je jeho úsilí o kontrolu politického života Kosova v devadesátých letech. Vytrvalá snaha vybudovat a pak udržet masové politické hnutí, které by ovládalo politický život a jemuž by stál v čele jako nezpochybnitelný šéf. Albánce to nemohlo dlouhodobě uspokojit, dali načas přednost povstalcům z Osvobozenecké armády Kosova (UÇK), ale obraz intelektuála v politice byl vybudovaný natolik šikovně, že přežil srážku s politickým protikladem bez úhony. Ačkoli se ho UÇK, která v něm viděla překážku k uskutečnění svých představ, snažila vyřadit nadobro ze hry, po roce 1999 se ukázalo, že v kolektivním povědomí může koexistovat pacifista Rugova i „bojovníci za svobodu“ z UÇK.
Koneckonců, Rugova byl sice pacifista, ale také nacionalista. Pilířem jeho politiky v devadesátých letech bylo udržování paralelního albánského školského systému, v němž se však myšlenková otevřenost příliš nepěstovala. V dějepisných učebnicích, plodech té doby, se dodnes píše, že Albánci jsou silnější a chytřejší než jejich sousedé, že byli v dějinách největšími oběťmi, ale také největšími vítězi. V soužití Albánců a Srbů je důraz kladen na konfliktní body.
Rugovův odkaz je tedy rozporuplný. Byl rozhodně sympatičtější než jeho političtí souputníci: Slobodan Milošević v Srbsku (dnes ve vazební cele haagského tribunálu pro válečné zločiny), Franjo Tudjman v Chorvatsku a Alija Izetbegović v Bosně (oba již zemřeli). Měl s nimi ale ledacos společného. Víc než spisovatelem byl Rugova ve skutečnosti tajemníkem svazu spisovatelů, víc než politikem šikovným organizátorem, bohužel také víc než demokratem – autokratem. Moc ho neodpuzovala; přitahovala ho. Dokázal to však obratně skrývat. Nejspíš si myslel, že bez něho to nepůjde (častý omyl samolibých mocných), ale současně dělal málo pro to, aby to šlo. Posledních několik let se už jen snažil, aby se „to“ nedělo bez něho.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.