Hledání etnické identity

Stěžejními tématy jednotlivých příspěvků sborníku, jak je formuluje ve své úvodní teo­retizující stati Sebepojetí etnik v „otevřené“ české společnosti Dana Bittnerová, je „sebereflexe postavení příslušníků menšinových komunit v hostitelské zemi, jejich postoj k vlastní identitě, jejich osobní a skupinová vůle k integraci“ (s. 7). Z teoretického hlediska tak autorům jednotlivých příspěvků jde/má jít především o kulturalistické uchopení problematiky, ve kterém se analytický zájem soustřeďuje na to, jak zakoušejí svou shodnost, identitu příslušníci menšinových a marginalizovaných skupin. Je-li řeč o identitě, pak mají autoři příspěvků na mysli především identitu etnickou. Tedy takové formy identifikace s představou společenství, které vyvolávají zdánlivě přirozené a samozřejmé jevy – jako jsou například tělesné znaky, jazyk, kolektivní paměť, původ a příbuzenství (skutečné či fiktivní), muzea lidové kultury nebo politické symboly. Teoretická východiska sborníku zároveň mají, zdá se, otevírat nové oblasti zájmu na poli studia etnicity v České republice. Po socialistickém studiu etnických procesů inspirovaných sovětskou etnografií, etnografiích českých menšin v zahraničí a jejich (re)emigrace, či po spíše sociologických analýzách obrazu cizinců v české společnosti chce sborník Kdo jsem a kam patřím? obrátit odbornou pozornost ke studiu „deklarované“ a „žité“ etnické identity (s. 9–11) menšinových skupin.

„My“ a „oni“

Kromě úvodní stati Dany Bittnerové je pro sborník klíčový text Mirjam Moravcové a Heleny Noskové s názvem Struktura etnických menšin a imigračních skupin v České republice, který mapuje problematiku v letech 1918 až 2001. Na základě dějinných zvratů rozlišují autorky tři hlavní typy minoritních a marginalizovaných skupin – za prvé ty, které trvale žijí na území československého/českého státu a které nezískaly statut konstitutivních národů československé/české státnosti; za druhé ty, které jsou důsledkem státem organizované migrace v období socialismu; a za třetí ty, které se utvořily po demokratizaci a „otevření“ české společnosti. Následující texty sborníku jsou pak dílčími studiemi, ve kterých se autoři pokoušejí zachytit, jak zakoušejí a převádějí svou etnickou identitu sami příslušníci menšin.

Předností sborníku je jistě jeho záběr. Poskytuje čtenářům vrstevnatý přehled o dvanácti minoritních a marginalizovaných skupinách na území českého státu – značná pozornost je věnována především romským společenstvím – a staví tyto skupiny do komparativní perspektivy. Nahlíženo z jiného úhlu, mohou z a přednost sborníku čtenáři považovat i to, že se jim otevírá dostatečný prostor pro vlastní úvahy. Historický vhled, který poskytuje stať Moravcové a Noskové, či například statě o politizaci „hraniční“ identity na Těšínsku, o sociálně vylučovaných Romech v maloměstech severních Čech a o pracovní migraci z Ukrajiny tak mohou vést k úvahám o tíživé trvanlivosti koncepce národního státu, utvářené v nacio­nalismech 19. století.

Řeknu ti, kdo jsi!

Sborník sice rozněcuje zvídavost čtenářů, ale také s každou stránkou zasévá více pochybností a kritických ohrazení. Udiví například tvrzení Štěpána Bolfa v jeho stati Romská komunita v sídlišti Kadaň-Prunéřov, že úcta k duchům zemřelých a strach z nich, hojně se vyskytující u místních Romů, znamená, že „[i]racionalita v myšlení Romů sehrává zcela zásadní roli a ovlivňuje jejich každodenní jednání“ (s.134). Čtenářům se tak nedostává zasvěceného vysvětlení klasického antropologického předmětu zájmu, nýbrž povrchního závěru, který může vyslovit snad jen odhodlaný misionář.

Nejde o to vyjmenovat u každé stati jednotlivé pochyby a kriticky se ohrazovat. Zmíněný příklad ale odkazuje k zásadnějšímu problému, se kterým se potýká drtivá většina statí. I když se na předsádce uvádí, že „kniha se opírá o výsledky terénních výzkumů“, právě nedostatečné uchopení „terénu“ je z jednotlivých statí patrné. Silně se tak vnucuje otázka, zdali pro zkoumání deklarované a žité (etnické) identity je možné spoléhat pouze na řízené rozhovory s připravenými otázkami typu „Cítíte se být Romem?“ nebo „Jak byste charakterizovali své romství?“. Jednotlivé statě se jen minimálně zaobírají vyjednáváním o identitách v každodenní praxi (při kolektivních pietách, v jednání se státními úřady, ve výkopových kanálech atd.), o kterých se lze domnívat, že jsou klíčové pro pojímání individuální i kolektivní etnické identity, a které jsou uchopitelné právě díky terénnímu výzkumu.

 Sborník Kdo jsem a kam patřím? je autory prezentován jako první větší výstup výzkumného projektu. Vzhledem ke svému teoretickému ukotvení i metodologické orientaci má ambice být novým a inspirativním přístupem ke studiu etnicity v České republice. Protože se však teoretické ukotvení a metodologická orientace nepřehlédnutelně míjejí, zanechává dojem rozporuplný a spíše nepřesvědčivý.

Autor je doktorand na FF UK.