Člověk jako věc

Otroctví vyústilo v největší masovou migraci všech dob, jež zásadním způsobem ovlivnila demografickou strukturu dvou světadílů. Musíme si uvědomit, že třetina všech osob afrického původu dnes žije mimo „černý“ kontinent. Mezi lety 1500 a 1900 bylo násilím dopraveno deset milionů černých Afričanů přes Atlantik.

Iberoamerikanistka Markéta Křížová se ve své knize Otroctví v Novém světě od 15. do 19. století zabývá tématem, které je pro naše prostředí velmi neobvyklé. Netvrdím, že v českých zemích nikdy neexistovala určitá forma otroctví (například v 10. století byla Praha centrem obchodu s otroky, dále neopomíjejme status nevolnictví), ale v tomto případě jde o úplně odlišný pohled na zkoumanou věc. Otroctví v Novém světě se totiž stalo klíčovým faktorem pro hospodářské přežití i pro sebeidentifikaci obyvatel. Týkalo se oblastí evropských kolonií v karibské oblasti, v Brazílii a na jihu Spojených států amerických.

Sociální smrt

Autorka hned v úvodu podotýká, že se snažila zdržet morálního hodnocení otroctví z pozice dnešního pojetí lidských práv a lidské důstojnosti. V době, na kterou se Křížová zaměřuje, byla instituce otroctví zcela legální a také racionální především z důvodů ekonomických a kulturních. Evropské mocnosti v raném novověku ovládaly téměř celý svět a africký kontinent sloužil již od 15. století jako klíčová zásobárna pro zisk otroků. S obchodem s otroky nejdříve začali Portugalci, později se přidaly i ostatní národy (Španělé, Britové, Nizozemci). Nesmíme ale zapomínat, že obchodovali i sami Afričané. Různé znepřátelené kmeny se pro obchodníky staly jednoduchým zdrojem „zboží“.

Výstižnou formulaci otroctví nabídl Charles Louis Montesquieu: „Otroctví v pravém slova smyslu je právní vlastnictví, které má jeden člověk nad druhým, takže je absolutním pánem jeho života i majetku.“ Otrok nebyl považován za plnohodnotného člověka. Neměl tedy žádná práva a nevztahovaly se na něj zákony. Otroka chápejme jako věc, jež slouží jen k užitku svému pánovi. Je třeba si ale uvědomit, jak podotýká Křížová, že instituce otroctví existovala ve většině známých společností, jak „primitivních“, tak i „civilizovaných“, a v některých koutech světa přetrvává až do dnešní doby.

Otroctví mělo zásadní roli v antickém Řecku a Římě a později na prahu nové doby v evropských koloniích na americkém světadíle. Ve středověké Evropě nehrálo zvlášť důležitou roli, mimo jiné i kvůli tomu, že se stoupajícím počtem obyvatelstva klesala cena pracovní síly. V první kapitole, která pojednává o otroctví z pohledu historie a antropologie, používá Křížová vlastní termín „sociální smrt“ a chápe ho „očima“ otroka. Počátkem byl totiž únos nebo zajetí na africkém kontinentě. Jde o první fázi, kdy se z člověka stává otrok. Poté následoval obtížný přesun na pobřeží, kde byly otrokářské základny. Sociál­ní smrt otroků tedy probíhala již v jejich rodné zemi, ještě předtím, než došlo k převozu na americký kontinent. Mnoho otroků zemřelo už v zajetí na africké půdě, případně později na lodi směřující do Nového světa.

Otroctví jako hospodářství

Evropu, Afriku a Ameriku spojoval takzvaný trojúhelníkový obchod, jehož podstatou bylo soustavné přelévání zboží, pracovních sil a financí v atlantickém prostoru. Z Evropy směřovaly lodě naplněné průmyslovým zbožím do Afriky, kde došlo k výměně zboží (alkohol, kovové předměty, střelné zbraně, bavlněné a vlněné látky) za otroky. V Americe se vyložili přepravovaní otroci a lodě s koloniál­ním zbožím se vrátily do Evropy. Existovaly i jiné plavební cesty, ale tento druh obchodní dopravy byl pro atlantický obchod stěžejní.

V amerických koloniích byli afričtí otroci vy­­užíváni na práci na plantážích (hlavně třtinového cukru a bavlny). Hospodářství stálo primárně na nich. Pro majitele plantáží však nebyli lidmi, ale pouhými „nástroji“ na práci, do kterých investovali své peníze. Pokud se otroci nepodřídili svému osudu, čekaly je tvrdé tresty typu utínání prstů či končetin, kastrace nebo utýrání hladem a žízní v železných klecích vystavených na veřejném prostranství. Není také vůbec od věci zmínit fakt, že zisky z plantážního hospodaření v Karibiku umožnily překotný růst britského kapitalismu, bez něhož by se nemohla uskutečnit britská průmyslová revoluce.

Křížová se také zaobírá každodenním životem otroka v Americe, dokonce podle dochovaných textů popisuje, jak tuto situaci vnímali sami otroci. Připomíná křesťanské náboženství, v němž mnoho černochů hledalo duchovní útěchu. Náboženská síla napomáhala vytvářet hodnoty sdílené pány i otroky. Poskytovala rovněž možnost rituálního uvolnění nespokojenosti a nabízela pocit rovnosti před Bohem a slib odměny za poslušnost na tomto světě. Dále nechybí exkurs do soudobého literárního zpracování otroctví, z nejznámějších uveďme alespoň díla Chaloupka strýčka Toma (1851) Harriet Beecher Stoweové a Dobrodružství Huckleberryho Finna (1884) Marka Twaina.

Autorka podotýká, že za zrušením otroctví nestály morální ani náboženské důvody, ale pouhý fakt, že otroci se už svým vlastníkům tolik nevypláceli. Samozřejmě na to mělo vliv i sílící abolicionistické hnutí, jež nejdříve přispělo ke zlepšení podmínek otroků. Během 19. století většina evropských a amerických států otroctví zrušila. K posledním státům, které od této instituce upustily, patřily Kuba a Brazílie.

Odkaz otroctví pro dnešek

Publikace sice popisuje jedno z temných období světových dějin, ale snaží se upozornit i na dědictví moderního otroctví, které na americkém kontinentě můžeme vysledovat. Africké kořeny objevíme v mnoha vrstvách americké kultury. Ať už se jedná o jazykové odlišnosti, tanec, hudbu či lidové léčitelství, všechny tyto oblasti jsou propojeny s historickým prazákladem. Samba, jazz, reggae nebo voodoo jsou složky kultury vycházející z dědictví otroků. Je škoda, že se Křížová více nezaměřila na tuto reflexi otrocké minulosti. Jedním z námětů by mohlo být i zkoumání filmové prezentace. Kupříkladu americká kinematografie se v posledních letech k tomuto tématu velmi často vyjadřuje, ať už explicitním či jen implicitním způsobem. Pro představu jmenujme alespoň soudní drama Amistad (1997) Stevena Spielberga, dobrodružně­komediální film Quentina Tarantina Nespoutaný Django (2012) či teprve do kin přicházející dramatický snímek 12 let v řetězech (2013) Stevea McQueena.

Podobným způsobem bychom mohli analyzovat další kulturní reprezentace otroctví. Obsáhlý popis (sebe)reflexe otrocké minulosti by však byl spíše tématem pro samostatnou publikaci. I když jde o vědeckou práci, kniha je napsaná velmi čtivě a tím by si mohla získat přízeň i laické veřejnosti. Tématem i kvalitou zpracování se jedná o velmi nadprůměrné dílo.

Autor je student historie.