Galerie Polvo se nachází na 18. ulici v chicagské čtvrti Pilsen. Založila ji stejnojmenná umělecká skupina, přesněji trojice mladých aktivistů. Jesus Macarena-Avila se narodil v USA mexickým přistěhovalcům, Elvia Rodriguez-Ochoa a Miguel Cortez přišli z Mexika. Všichni vystudovali umělecké školy v Chicagu, což je ve zdejší komunitě výjimečné. Jsou jsou přátelští, na první pohled trochu stydliví, obdaření odzbrojující směsicí bezprostřednosti a kritického vidění. Zjevně je těší pozice na periferii uměleckého světa a na hranici kultur, jsou hrdí na svou nezávislost a nezařaditelnost. Už jen názor, že uměním by se lidé neměli živit, je odlišuje od většiny současných amerických umělců. Rozhovor proběhl v galerii uprostřed výstavy.
Jak galerie vznikla? Proč jste začali pracovat spolu?
Miguel: Znali jsme se od počátku devadesátých let ze školy a z různých kulturních akcí. V roce 1995 jsme spolu organizovali přehlídku Proposition 187 o jednom kalifornském skandálu, to byl první impuls.
Elvia: Byl to návrh, aby lidé, kteří nemohou prokázat, že jsou citizens, američtí občané, neměli nárok na zdravotní péči, vzdělání a různé veřejné služby. Kalifornie má největší mexickou populaci v USA.
Jesús: Američané měli pocit, že další imigranti jim vezmou práci, a začali vymýšlet Návrh 187, který například říká, že pokud člověk přijede do země bez dokladů, jeho dětem budou odepřena privilegia, která má každý jiný Američan. Naše politizovaná výstava současného umění se konala v Downtown Community College. Většina z umělců byli latinskoameričtí imigranti.
Měli jste z politického tématu potíže?
E: Částečně. Kalifornská vláda špatně hospodařila a místo přiznání vlastní odpovědnosti začala obviňovat skupiny lidí, kteří byli snadný terč a nemohli se bránit. Chtěli jsme výstavou na ty problémy upozornit a zamezit jejich opakování a rozšíření. Chtěli jsme varovat obyvatele dalších států.
J: Rozhodli jsme se vytvářet podvratný komentář pomocí umělecké tvorby. Výstava putovala, a pak nám odmítli uspořádat expozici v Chicago Park District, kterou jsme měli domluvenou na jaro 1996.
E: Byla příliš kontroverzní…
J: ...a také vláda nechtěla, aby se zbytečně mluvilo o chicagských imigrantech.
Vystavujete převážně umění imigrantů?
J.: Je to složitější. Uvědomili jsme si, že jako děti imigrantů či emigranti, navíc z dělnické třídy, nesouzníme s hlavním proudem chicagského světa umění. Ale jelikož jsme studovali na prestižních uměleckých školách, nemají nás moc rádi ani latinskoameričtí umělci v Pilsen, pokládají nás za příliš americké. Tady vedle je galerie Casa de la Cultura, což je příklad, jak bychom podle nich měli vypadat, ale nás to nezajímá. Oni sice sdílejí náš revoluční aspekt, ale většina z technik, které používají, je už příliš známá. Chceme být podvratnějsí, kreativnější, přicházet s politickým poselstvím a přinutit lidi přemýšlet. Proč vytvářet něco, co už je norma?
E: Vyrostli jsme v americké kultuře a obeznámili se s americkou popkulturou. Tu můžeme používat k podvracení, k odlišným druhům poselství. Když jsme ukazovali naše díla starší generaci, lidé říkali: to je příliš americké, to vypadá, jako byste je chtěli imitovat.
J: Přesně to dělají imigranti. Mají tendenci romantizovat si svou vzdálenou zemi; čím déle tu jsou, tím víc. Včera večer jsem mluvil s paní, která pracuje v Polském muzeu v Chicagu; říkala, jak je těžké přinášet nové myšlenky. V polské komunitě jsou – stejně jako v naší – lidé, kteří odešli z Varšavy v roce 1964 a čtyřicet let tam nebyli. Když vzpomínají na Varšavu, vidí život šedesátých let. Pochopili jsme, že my tři můžeme pracovat spolu, že jsme schopni se organizovat jako umělci a konceptuálně přijít se zajímavou výstavou. Webové stránky jsme měli už od poloviny devadesátých let, dělal je Miguel.
To byl na místní poměry patrně převratný krok…
E: Jistě. Byl to holý text na internetu. Inspirovali nás mexičtí zapatisté. Přišli z džungle, odnikud, a přesto našli způsob, jak se připojit k elektrickým a telefonním linkám a komunikovat s celým světem. Byla to online revoluce. Všichni si říkali: bože, to jsou indiáni uprostřed džungle, a co my sakra děláme
tady!
J: Začali jsme pracovat s naší komunitou. Věnovali jsme se aktivismu, náš časopis byl vždycky Spanglish, angličtina a španělština smíchané dohromady, přicházeli intelektuálové, lidé mluvili o hrůzách v Latinské Americe, diskutovalo se o vládě, dělali jsme všechno možné. A slovo polvo se vynořilo jako bomba.
M: Jako exploze.
Můžete mi slovo polvo přeložit?
Polvo znamená prach, třeba po výbuchu. Ale to slovo se značně proměnilo, ve španělštině je velice subverzivní, je spojené s podezřelými věcmi, jako je sperma, soulož nebo kokain. Je jako my, protože my jsme velice podvratní.
Jak jste přišli k tomu zvláštnímu výstavnímu prostoru?
Před rokem 1999 jsme vystavovali v suterénních bytech, na školách, v alternativních galeriích. Dřív tu bylo pár netradičních galerií, ty ale zmizely. Nejdřív jsme sídlili v přední části obchodu, to byl Elviin ateliér, pár bloků odsud. Odtamtud jsme se přestěhovali do holičství tady na konci ulice. A pak sem, kde bylo původně skladiště. Majitel na nás byl hodný, i proto, že Miguel má v domě ateliér.
Jak jej financujete? Lze spoléhat na granty od města a státu?
E: Je to možné, ale nebezpečné. Když se člověk dostane do korporačního světa, už se jen honí za granty. Rozhodli jsme se to nedělat, s neziskovým sektorem už jsme měli zkušenost a věděli jsme, jaká je to práce. Rozhodli jsme se dávat peníze z vlastních kapes a dělat fundraising jinak.
J: Když se umělec jednou stane součástí kruhu financování a začne jednat s lidmi ze správních rad, jeho práce je jinak sledována a on se začne umírňovat. Nevíme, jak bude Polvo pokračovat. Ale chceme být svobodní, stále grassroots. Uvidíme, jak dlouho budeme schopní to vydržet. Já nemám děti, ale Miguel a Elvia ano. Není to lehké.
E: Proto musíme mít i místo na práci, ne jen galerijní prostor. Umělci, kteří tu s námi pracovali, nám nechali své vybavení. Někdy bylo přímo součástí jejich projektu vylepšení prostoru.
M: Umělkyně Paola Cabalová například nalakovala podlahu.
E: Takhle to vypadalo předtím (ukazuje na místo s nenalakovanými parketami). Teď to vypadá velmi profesionálně.
J: Umělci přispěli každý svým způsobem. To se mi líbí, připadá mi to hodně neamerické.
Jak jste si rozdělili role?
J: Všichni se zabýváme komunitním uměleckým vzděláváním. Elvia pracuje v administrativě. Já mám kontakty na akademické instituce, dostávám pozvání na přednášky z různých zemí. Miguel je náš onlinový bůh, Polvo díky internetu expanduje.
E: V létě jsme měli výstavu v Austrálii, jmenovala se Lies That Bill Gates Told me: Exploring the Digital Divide.
Co vám provedl Bill Gates?
J: Loni se Chicago mělo stát městem připojení: internet má být dostupný pro každého. Ale netýká se to černošských komunit nebo chudších čtvrtí. Na South Side vystoupilo mnoho aktivistů. Přístup na síť by podle nich měl patřit k základním lidským právům, neboť naše kultura na něm závisí; při hledání zaměstnání a boji o něj je nezbytné umět používat e-mail. K této oblasti vzdělání se zde, v zemi prvního světa, stále dostane jen někdo.
E: Někteří z nás mají dokonce menší přístup ke vzdělání než v jiných zemích, protože tady všechno záleží na penězích.
J: Billa Gatese v názvu používám jako příměr, celá jeho společnost pořád dokola mluví, že technologie je pro všechny.
Nabízíte konkrétní řešení?
E: Třeba v USA je pro mnoho lidí vše na jedno použití. Ale známe lidi, kteří celý život chodí po ulicích a recyklují. Ve škole jsme vždy na konci semestru procházeli areálem, protože studenti z UIC (University of Illinois of Chicago – pozn. L. D.) odjížděli domů a vyhazovali nábytek, televize, všechno. Neobtěžovali se ani oslovit Armádu spásy.
J: Studoval jsem na Art Institutu. Bohatší studenti si každý semestr koupí olejové barvy za tisíc dolarů a pak namalují jeden obraz. A barvy letí do koše, protože začnou dělat něco jiného. My chudší studenti jsme odpadky vždycky kontrolovali. Je to nemožné plýtvání. V Polvu všechno recyklujeme. Umělecké prostory vždycky recyklují, ale my jsme v tom myslím obzvlášť úspěšní.
E: To je druh umělecké mentality, nikdy jsme nic neměli a všechno jsme nakonec získali. Víme, že to k nám přijde. Materiálně ani mentálně nás nepoškozuje, že nejsme mainstream. Ale hodně lidí je z podobného stavu nervózních, protože nevědí, co se sebou. Potřebují, aby jim někdo říkal, měl bys být takový a takový a publikum chce tohle.
Mainstream vás nezajímá?
J: Nijak hluboce. Občas uděláme do jeho světa malou trhlinu. Když tu měl výstavu umělec Siebren Versteeg, přišla redaktorka z Art in America, nejmainstreamovějšího uměleckého periodika v naší zemi, a udělala s ním rozhovor, kde zmínili Polvo. Jednou se Polvo v hlavním proudu objeví a radši hned zase zmizí.
E: Někteří umělci, kteří tu s námi vystavovali, dostali pozvání do dalších galerijních prostor, pár z nich potom mělo minipřehlídky v prestižním MCA (Muzeum současného umění), takže jejich práce tady s námi je pro ně způsob, jak se přiblížit hlavnímu proudu.
M: Jsme pro ně odrazový můstek.
Domníváte se, že vaše výstavy mají nějaký vliv?
J: Myslím, že přinejmenším můžeme na věci poukázat, dostat je na veřejnost. Používáme konceptuální jazyk, což je problém, protože nikdo z komunity neprošel žádným kursem dějin umění. Tady často zabírají spíš staré taktiky.
E: Ale stojí to za námahu, jednou za čas nás dají do španělsky psaných novin, zmíní nějakou výstavu a lidem to pomáhá. Uvědomí si, že tu existuje jiný způsob vidění věcí a tvorby věcí, na který nikdy nenarazili. Nikdy nevíte, kdy se vaše práce zúročí.
Jak třeba?
J: Například v multikulturnosti. Chicago je stále ještě něco jako apartheid, je tu hodně rasismu a „classismu“, pro umělce z minorit je těžké neřídit se příkladem mainstreamu. Systém je složitý. Když se před běžným latinoumělcem v Pilsen zmíníte o práci černošského umělce v Hyde Parku nebo naopak, nemají o sobě nejmenší tušení. Neprobíhá žádná komunikace a myslím, že už pěkně dlouho. Když se ptáte, zda nás tu akceptují: ano. Umělci nás mají rádi, protože se tu cítí uvolněněji než jinde v Chicagu. Každá vernisáž je jiná, každý umělec přijde s jinou komunitou, je to rozmanité.
Na počátku minulého století se Pilsen stala největší česko-slovenskou komunitou v Americe. České a slovenské osídlení se sem přesunulo v rámci městské přestavby ze čtvrti zvané Praha, nyní zcela pohřbené pod viadukty, parkovišti a nákupními centry. Češi se tak stali jednou z prvních etnických skupin v Chicagu, která utrpěla procesem přesídlování. V šedesátých letech pak téměř všichni odešli, většinou dále na jihozápad, na periferii. Po našincích tu zbylo jen několik připomínek: nápisy jako Chrám sv. Víta či Plzeňský Sokol jsou pro většinu dnešních obyvatel dost záhadné. Podle svědectví místních se v bývalých divadlech, salonech či sokolovnách občas objevují česko-slovenští duchové.
Huong Ngo a Rob Allen: Microtexture, instalace, 2005