Až duchové řeknou

Při vernisáži výstavy Život je krátký a každým okamžikem ještě kratší provedl Sam Ashley meditativní performanci s vystavenými objekty-nástroji, nazvanou Návrh na eliminaci vědy. Zvukovou instalaci (vystavenou v Komunikačním prostoru Školská 28 do 25. září) tvořila soustava objektů, elektromechanických oscilátorů, sestavených z nalezených reproduktorů. Ty byly napájené bateriemi, spojenými s drátky a s kontakty reproduktoru. Když se drátky pohnuly, blána reproduktoru se rozvibrovala a vznikl druh zpětné vazby. V okamžiku, kdy se zařízení někdo jemně dotkl anebo jej rozpohyboval závan větru, proměnilo se v nástroj a rozeznělo monotónními hluky.

Vaši instalaci pro galerii Školská 28 tvoří technologicky jednoduché objekty, které vydávají zvuk. Chápu ale správně, že obsahují určitou komplexitu, něco, co všechny ty malé nástroje propojuje navzájem, a také s okolním prostředím, s lidmi, kteří si s nimi (či na ně) přicházejí hrát?

Pro mě to spojení nespočívá v technologii, nýbrž v konceptu. I když je základní technologie každé z částí velmi jednoduchá, protože je to vlastně jen zpětná vazba nebo spíš jednoduchý okruh, tvořený reproduktorem, drátkem a baterií, pokoušel jsem se ji použít způsobem, který ji spojuje s širším konceptem. Mohl jsem vytvořit tradičnější­ zvukové umění, protože si myslím, že instalace je zajímavá sama o sobě. Tak jednoduchá – a vytváří tak komplexní, hutný zvuk. To jsem ale nechtěl. Asi před patnácti dvaceti lety jsem – je to zábavné – učinil důležité rozhodnutí: jelikož život je kratší a stále se zkracuje, měl bych se soustředit na své hlavní téma, jímž je mysticismus. Od té chvíle jsem chtěl, aby vše, co umělecky vytvářím, bylo spojené s ním. Snažil jsem se tedy nalézt způsob, jak nástroje použít v propojení s mysticismem. Instrumenty tímto způsobem sestavené jsou nestabilní, generují extrémně hlukové zvuky. Právě v tom spočívá propojení s širším schématem, se způsobem, jak reagují lidé, se vztahem nástrojů k prostoru. Snažím se získat chaotický zvuk, který by nebyl tak čistý. Pokud se zvuk blíží bílému šumu, mysl jej definuje a poté vypustí, zapomene na něj. Krátce se na něj zaměříme, a když se nemění, už se mu nevěnujeme. Nezkoumáme zvuk „zevnitř“, abychom objevili další detaily. To dílo má být určitým druhem orákula, má generovat pole šumu. Lidé v prostoru mohou – když se rozhodnou – relaxovat, nechat svou mysl putovat a vnímat, co se odehrává v jejich imaginaci. Protože to je tím skutečným uměleckým dílem.

Takže dílo má napomoci lidem slyšet imaginární zvuky a dovést je k nějakému druhu mystické zkušenosti?

Ano, taková je moje představa. Pokud je lidé chtějí tak vnímat, všemožně se snažím jim to umožnit. Existují zvuky, které tuto schopnost mají, například plynoucí voda, a v mnoha případech se s nimi takto zachází. Jednou jsem četl knihu o lidech žijících v horní Amazonii, kteří chodí k vodopádu zažívat vidění. Vodopád, zvuk padající vody, tu moc má. Mnoho lidí použilo zvuk vody například jako orákulum. Já jsem se toho snažil dosáhnout s využitím moderní technologie. Vytvořit dílo, které je doufám technicky a umělecky zajímavé, a přesto může mít takovou funkci, pokud mu lidé chtějí takto naslouchat.

Mluvíte o těchto malých instalacích také jako o organismech, vnímáte je jako analogické živým tvorům. Můžete to nějak přiblížit?

Pro mě jsou ty objekty opravdu trochu jako živé. Dnes se technologie používá například k simulaci života. Má představa vychází z té humornější stránky, ale zároveň je míněna vážně jako metafora. Na ideji umělého života mě zajímá především vyjádření smrtelnosti, zranitelnosti. Nikoliv inteligence či schopnost pohybovat se. Hlavním rysem života je, že zemřeme. A má představa byla vytvořit nástroj či systém, který je zranitelný, křehký a může také nefungovat. Může dospět do určitého konce a přestat fungovat.

Ovšem když jsem tuto instalaci sestavoval – předtím, než jsem přišel do Školské –, všiml jsem si jedné velmi podivné věci. Objekty, které nastavím, začnou vyluzovat nějaký zvuk a po určité době samozřejmě přestanou. Může to být za minutu či za pár minut, může to být za hodinu, ale všechny se dostanou do statického stavu. Dalo by se soudit, že poté, co se jich lehce dotknete a pohnete drátky, čímž je znovu nastartujete, měly by fungovat dalších deset dvacet minut – ale ony se napodruhé usadí velmi rychle. Jako by se naučily ten statický stav nalézat, jako by si ho pamatovaly. Proto je název díla tak trochu vtip.

Jednou mi někdo řekl zábavnou věc. V současnosti se provádí genetický výzkum, vědci vytvořili klony zvířat, ovcí, psů a dalších. Klon je v každém ohledu stejný jako originální zvíře, kromě toho, že jeho život je kratší. Nevím proč, ale je tak nějak zranitelnější. To je velmi zvláštní. Trochu jsem si s těmito myšlenkami pohrával. Připadalo mi divné, že nástroje hrají, zastaví se, a když s nimi pak trochu pohnete, znějí daleko kratší dobu. A když je chcete znovu nastartovat, musíte s nimi dostatečně zahýbat, aby „zapomněly“ a začaly znova.

Zajímalo by mě, jak vnímáte to propojení – protože se považujete za mystika – mezi mysticismem a uměním. Jsou ty sféry úplně oddělené, anebo mezi nimi existuje nějaký vztah?

Vím, že je hodně umělců, kteří umění automaticky považují za určitý druh mysticismu. A je hodně hudebníků, zejména v některých druzích hudby, jako třeba jazzu, kteří předpokládají, že musí být mystiky, protože hrají jazz. Ale já jako mystik s tím nesouhlasím. Myslím, že je to trochu povrchní interpretace. Nevadí mi to, ale myslím, že v mysticismu lze dojít dál než jen prozkoumat jeho hlavní myšlenky. Člověk musí mít zkušenost tranzu či meditace, anebo určitým způsobem studovat magické jevy.

Takže mysticismus je pro vás něco jiného než umělecká tvorba?

Měl bych vysvětlit jednu věc: když mluvím o mysticismu a používám tento termín, zcela jistě nemám na mysli náboženství. Veškerá náboženství, včetně těch exotických či módních, jako buddhismus, prosazují určité dogma, obhajují nějaké víry. A to je protiklad mysticismu. Ve skutečnosti má mysticismus daleko blíž k vědě než k náboženství. Věda, alespoň teoreticky, vždy znamená začínat s otevřenou myslí a bez předsudků. A skutečný mysticismus musí být takový. Proto ho mám rád, i když je to takové otřepané, zastaralé slovo.

Existuje samozřejmě silný vztah mezi mysticismem a uměním. Ovšem být mystikem znamená studovat hlouběji, specializovat se. Já se ve svém díle snažím tyto dvě věci spojovat, nepředpokládám, že se automaticky věnuji mysticismu, když dělám umění, ale snažím se vytvářet díla reflektující aktivity, kterým se věnuji jako mystik. Snažím se tyto myšlenky uchovat tak jednoduché, jak je možné. Když jsem byl mladší, domníval jsem se, že umění v sobě musí obsahovat víc věcí, aby bylo zajímavé. Později jsem si uvědomil, že je lepší, když je tak jednoduché, jak jen lze. Konkrétně v případě této instalace se snažím použít nástroje jako katalyzátory ke generování halucinatorních, imaginárních zvuků způsobem, který je doufám umělecky zajímavý a zároveň něco vypovídá o mysticismu.

Myslím, že mysticismus je velmi individuální, umění je možná něčím, co jej může reflektovat a otevřít dalším lidem…

To je pravda, přesně tak to vnímám. Mysticismus je v zásadě extrémně individuální. Po letech přemýšlení o této otázce věřím, že mysticismus si každý musí pro sebe nalézt sám, v protikladu ke všem tradicím. Tedy když chce skutečně objevovat a poznávat, protože mysticismus znamená otevřít naši mysl něčemu víc, než co známe. Než čím jsme. To znamená, že jde spíš o určité rozšiřování než o to zaměřit se na jednu věc. Cílem není soustředit se na nějakého boha, což je jeden koncept, anebo něco podobného, je to spíš vzdát se toho, čím jsme. A překročit to, spíš než se snažit dosáhnout nějaké konkrétní věci. A myslím, že je pravda, co jste řekla, funkci své umělecké činnosti vnímám jako nalézání způsobu, jak tyto zkušenosti sdílet či vyjádřit.

Nyní bych se ráda zeptala na vaši další instalaci ve Školské, Elsewhere Not Elsewhere. V nově otevřeném prostoru se promítají fotografie, které jste vytvořil ve spolupráci s Marinou Thies. Snažíte se zaznamenávat místa, kde jste vnímal výskyt určitého druhu duchovních bytostí?

Mým úkolem v tomto díle je nalézat duchy, kteří jsou nějak spojení s místem: ukážu Marině, kde jsou, a ona tam jde pak beze mne a rozhodne se, jak to vyfotografovat. Pak si prohlížíme výsledky a přemítáme, co se stane. Je to experiment ve spirituální fotografii: když byla fotografie novým vynálezem, lidé do ní vkládali hodně představ, třeba že prokáže existenci duchů a další věci. Ale to není naším záměrem, nesnažíme se nic dokázat, jednoduše se pokoušíme něco nalézat.

Takže co jste dosud nalezli?

Hmm, na to je těžké odpovědět. Jedna z mých otázek zněla, zda duch bude nějak na fotografii přítomný. A zjistil jsem, že tam je. Nikoli nutně se stejnou energií, která byla na příslušném místě. Někdy je to spíš jen dojem. Byl jsem velmi zvědavý, vyvolává to další otázky, například co je vlastně tím duchem tam. Můžu pro vás definovat, co nazývám duchem: představme si škálu konceptuálních věcí reálného světa, které známe a nějak vnímáme, shodneme se na nich a žijeme v nich jako jejich součást. Rozpětí jde od úplného tajemství, a uprostřed jsou věci, které mají nějaké rozpoznatelné vlastnosti, ale nejsou definované jako ty, které známe z reálného světa. Tradiční představa ducha je z této kategorie. Zajímavé je, že ne každý to vnímá stejným způsobem. Tuto „mezivlastnost“ nazývám duchem. Jednoduše něco, co překračuje reálný svět, jak jej známe, protože to není opravdu definovatelné. Ale co nějak existuje, má tendenci existovat, vytvářet efekty. Každý má ve svém životě příběh o tom, jak viděl ducha či duchy; tyto příběhy většinou zahrnují nějaké silné, zvláštní situace.

Jeden můj přítel, který vyrůstal ve Venezuele, jednou mluvil o anarchii a jako vtip řekl, že v Caracasu nejsou dopravní světla zákon, ale spíš doporučení. A přesto všechno funguje. Já jsem si tu metaforu vypůjčil, abych řekl, že co nazýváme fyzikálními zákony, nejsou ve skutečnosti zákony, nýbrž doporučení. A většina lidí se jim po většinu času podřizuje. Zábavné ale je, že při silných, nezvyklých okolnostech mohou lidé neuposlechnout a rozhodnou se fyzikálním zákonům nepodřídit. Potom zažijí věci, které přesahují čas a místo – a těmto věcem říkáme duchové.

Snažím se použít vlastní mysl jako druh antény. Poznám ducha podle toho, že v mé mysli vyvolá neočekávané věci a pocity, a pak se podívám blíž, zda jsou tyto pocity dostatečně silné, abych věřil, že se dějí také v reálném světě, shodou okolností. Marina pak to místo vyfotografuje. Ona není mystik, je velmi skeptická a její přístup je: „dobrá, nevím, jestli tam duch je nebo není, netvrdím, že je, a netvrdím, že není, ale vyfotím to“. Myslím, že je to velice pěkný přístup. Část našeho konceptu vychází z této, pro fotografii divné představy – pořizovat záznam něčeho, co tam oficiálně není.

Před pár dny jste zde mluvil o svém pobytu v poušti, kam se vydáváte každý rok na několik týdnů. Co vám tyto zkušenosti přinášejí?

To je dlouhodobější dílo, projekt nazvaný I’d rather be lucky than good – Raději mít štěstí než být dobrý. V dospívání jsem četl antropologickou knížku o kalifornském domorodém kmeni Wintu. V jejich kultuře existuje rčení, že při lovu je štěstí důležitější než dovednosti. Protože když má lovec hodně štěstí a žádné dovednosti, někdy uspěje, zatímco když má hodně dovedností a žádné štěstí, neuspěje nikdy. Chápali to jako širší sdělení. Vždycky se mi líbilo. Také jsem oceňoval, že v šamanistické kultuře má přemýšlení o věcech větší prioritu než jen trénink a cvik.

Štěstí je pro mě velmi důležitý koncept, protože si myslím, že je to poslední koncept, který v moderních jazycích máme, který odkazuje k představě ducha. Ztratili jsme pro tyto věci jazyk – jednou jsem viděl v televizi dokument o indiánech kmene Yaņomamö, kteří měli asi 36 různých rostlin jen pro magii. Ohromný soubor znalostí, který je ztracen. Tak jsem o té věci přemýšlel a chtěl jsem vytvořit dílo o štěstí. Lidé kmene Yaņomamö museli mít stovky slov pro to, čemu říkáme štěstí. Napadlo mě, že půjdu do Las Vegas, pokusím se využít šamanskou meditaci k akumulaci štěstí a potom si půjdu zahrát ruletu. V roce 1999 jsem shromáždil nějaké peníze od lidí, kteří měli odvahu investovat do tak divného projektu, a odjel do Las Vegas. Nikdy předtím jsem tam nebyl, takže jsem podcenil, jak těžké je se s tím místem vyrovnat. Příprava mi trvala tři týdny, byla tam síla, kterou jsem musel překonat.

Zvolil jsem 13 červených a černých v řadě, bez jediné chyby. Potom jsem cítil, že ztrácím koncentraci, a řekl si, „dobrá, zkusím to ještě jednou, a končím“. A prohrál jsem. Ale stejně, uhádnout dvanáct v řadě… Vykonal jsem šamanskou část, jsem pyšný, můžu říci, že správně. Ale s penězi jsem to provedl strašně, všechny jsem utratil za hotel a jídlo. V okamžiku, kdy jsem byl připraven čelit ruletě, zbývalo pár set dolarů. Vyhrál jsem dost, abych mohl zůstat další týden, ale byl to totální neúspěch po finanční stránce. Takže jsem se rozhodl k projektu přistoupit trochu jinak. Vezmu skútr, zaparkovaný u přátel v LA, a jedu do pouště. Jezdím tak na dva měsíce v roce, meditovat. Jednou se chci vrátit do Las Vegas; až duchové řeknou, že je čas.

Objekty rozvěšené v prostoru galerie opravdu trochu připomínaly drobná zvířata. Když zněly všechny naráz, byl to zprvu chaotický šum, občas se ale zdálo, že dohromady vytvářejí určitý rytmus. Jako by si na sebe postupně zvykaly, přizpůsobily se prostředí a začaly hrát společně (zvuk z instalace je na http://skolska28.cz).