10 cm2 revoluce

Vaším obvyklým médiem jsou kresby určené pouze pro konkrétní místa – třeba stěny muzeí či galerií –, jež ironicky komentují aktuální události. V poslední době byly věnovány například tématu vyhánění rumunských Romů z Francie, přítomnosti amerických vojáků v Iráku či plánované stavbě mešity v blízkosti Ground Zero v New Yorku. Proč reagujete na tyto události, jak si volíte témata, kde je nalézáte?

Po léta letoucí mi byl svět odpírán, nemohl jsem cestovat mimo Rumunsko a veškeré informace, které se dostaly do komunistického systému, byly cenzurované, filtrované. Takže jsem nebyl součástí světa. Teď chci být, a plně. To je jeden z důvodů. Chci vědět. Nápad může přijít ze všech směrů, z pohledu na ulici, teď z diskuse s vámi. Lidé ve východním bloku už nemají představu, co to znamená cenzura, zapomněli na to a svobodu berou jako samozřejmost. Ale nic není samozřejmé, musíte neustále bojovat. Také jsem jako umělec vyrůstal nikoliv ve spojení s galerií, nýbrž s politickými novinami. To je rozdíl. Lidé, kteří nyní vycházejí ze škol a směřují přímo na festival Art Basel, nebudou o světě nikdy pochybovat. Já to dělám.

Takže si vybíráte témata, která vaše dílo činí mezinárodně přístupnějším?

Ne! Byl jsem velmi šťastný, že mám možnost vyjádření. A vyjadřuji se kresbou, mou odpovědí na tyto výzvy je – nakreslit to. Od jisté doby jsem něco jako reportér, jezdím na různá místa a dělám reportáž. Vybírám si témata, jež jsou mainstreamová; s nimi se lidé mohou lépe identifikovat, protože je viděli v televizi nebo na stránkách novin. Ale snažím se k nim přistupovat odlišně. Zmínila jste Ground Zero a mešitu: ze specifického tématu se snažím vytáhnout obecný význam. Otázku jsem tedy převrátil a stavím ji takto – může Muhammad Ali, ikonický obraz Ameriky a muslim, mít svůj kostel? Postavíteli otázku takto, dostanete odlišnou odpověď. Fascinují mě noviny a veškeré komunikační možnosti, internet, blogy a tak dále. Alternativní proudění zpráv. V Rumunsku jsem pracoval pro noviny a snažil se zaznamenávat, co vidím okolo sebe, ze své perspektivy. Používám ironický humor a snad ten příběh činím pro lidi okolo očividnějším.

Vaše kresby jsou většinou dočasné, po skončení výstav mizí. Proč jste se rozhodl pracovat pro zdejší Národní technickou knihovnu, kde jsou nastálo umístěné na stěnách obíhajících vnitřní studijní prostor?

Tato knihovna je jediné místo na planetě, kde máte moje dílo „navždy“. Oslovili mě lidé ze seskupení Pas, Vít Havránek a Tomáš Vaněk, a řekli: je zde knihovna od mladého architekta a my se snažíme shromáždit návrhy od umělců k její výzdobě. Něco jsem tedy navrhl, a k mému překvapení to bylo přijato. Ale veškerý repertoár, který zde používám, vychází z let zkoumání. Jsou to ty nejlepší z mých kreseb. Snažil jsem se sem vybrat takové, co nejsou přímo spojené s nějakou událostí, sice třeba vycházejí z konkrétního příběhu, politického či sociálního, ale mají univerzální hodnotu. Také jsem si zvolil kresby bez mnoha slov.

Snažíte se při práci v různých místech po světě také reagovat na daný kontext, místo, lokální události? V čem jsou vaše práce třeba pro New York jiné než pro Prahu?

Ano, někdy je kontext velmi bohatý a získám z něj hodně, někdy zas tolik ne. Zároveň ale shromažďuji soubor kreseb, které postupně přicházejí, a které zkrátka namotávám z jedné zdi na druhou. Jsou jako slova, můžu je nově kombinovat do frází, přidávám nové věci. Vyrůstám přímo z architektury, mohou to být stěny, podlahy, okna. A jsem také časově specifický, nikoliv pouze místně specifický. Dívám se kolem, co se děje. Každý rok probíhá nějaká hlavní událost, něco, co nás spojuje. Díky tomu můžete všude na světě mluvit o stejné věci.

Dříve jste vystavoval přímo stránky zápisníků s kresbami, jak probíhal proces přestupu na stěny galerií a muzeí? A jaký by byl ideální prostor pro vaše kresby?

S kreslením na stěny jsem začal v roce 1995, deset let po dokončení školy. Pak jsem v letech 1995 až 2000 procházel jakýmsi testovacím obdobím a zhruba od roku 2003 kreslím na stěny. Takže je to dlouhý proces. Zkoušel jsem i jiné věci, ale nikam nevedly, nebyly dobré. Prostě jsem neuspěl. Tento jazyk začal být hlavní. Je v tom však protiklad: vypadá to spontánně, ale spontánní to není. Každá kresba je do velké míry nacvičená v zápisnících, které s sebou neustále nosím, jak vidíte. A ty tu také zbudou. Protože všechny velké projekty, které dělám, jsou nakonec vymazané. Zápisník je banka myšlenek. Některé z nich nikdy nebudou zformulovány v kresbu; líbí se mi ty nejjednodušší a nejpřímější, a ty se pak dostanou na stěnu. Je v tom tedy hodně zkoušení, aby na stěně vypadaly lehce. Dělám ale i jiné věci, umělecké knihy, noviny – potřeboval jsem určitý způsob šíření svého jazyka, levný a přístupný. A ideální prostor, to nevím. Možná toto je ideální prostor [ukazuje na svůj zápisník], protože mi dává maximum štěstí. Když jsem v letadle, ve vlaku, v hotelu, na ulici nebo popíjím kávu, a když v okamžiku dokončení přesně vím: tahle kresba je dobrá. Zbytek je jenom podívaná. Toto je reálná věc. Deset čtverečních centimetrů. To je revoluce.

Jaká je v Rumunsku pozice toho, co se někdy nazývá „issue based art“ čili sociálně angažované umění, reagující na konkrétní společenské události? Existuje umělecká opozice uvnitř institucí, či mimo ně? Jaké formy získává?

Všechny tyto věci tam jsou, ale hodně z nich existuje proto, že jsou na ně peníze ze Západu, takže nepřicházejí přirozeně či organicky. Někdy jen z toho důvodu, že politické umění je na různých bienále zjevně úspěšnější, takže je tu požadavek produkce. Máme velmi zajímavý umělecký časopis Idea [www.idea.ro], který vyvolává diskusi. Je to možná v Rumunsku jediný prostor pro levicovou kritiku, protože veškerá rumunská inteligence zastává pravicové pozice. Ani diskuse o historii neprobíhá, nikdy jsme neskončili s truchlením po komunistech, takže jsme nikdy nepochopili a ani nyní nechápeme, co se dělo. Lidé z komunistické hierarchie jsou stále u moci, stejně jako ti z tajných služeb. Složky nejsou otevírány, a pokud už jsou, používají se jen pro skandály. Rumunsko je nyní v šedesátých letech – sexuální revoluce, feminismus a tak dále – a do toho facebooková generace, takže existují velké protiklady. Revoluce a kritika jsou často „cool“, velmi módní – skateboarding, cyklistika či kritizování supermarketů –, a na druhé straně probíhá zajímavá diskuse, ovšem z pravicové pozice. S mojí ženou Liou, která je také umělkyně, jsme si jednoho dne řekli, že jsme teď dizzydenti – z anglického slova dizzy, závrať –, protože vlastně nevíme, vůči čemu se vymezovat. Nepřátelé již nejsou jasní. Samozřejmě probíhají diskuse, existují sociálně zaměřené projekty i političtí umělci. O určitých případech ale pochybuji, neboť vypadají velmi povrchně. Jako obraz připravený pro Art Basel. Já nejsem politický umělec, mám jen politickou agendu. V Rumunsku při společenských změnách lidé umírali na ulicích, takže nazývat se politickými umělci je trochu arogantní. Je třeba si udržet určitou skromnost. Po politické proměně mě začala víc zajímat sociální oblast. A vyvinul jsem jazyk politické karikatury.

Aktivně kritizujete současnou uměleckou politiku v Rumunsku, před pár lety jste například protestoval proti novému muzeu současného umění v Bukurešti. Můžete objasnit, o co šlo?

MNAC, Národní muzeum současného umění, je výsledkem politického rozhodnutí jedné z nejzkorumpovanějších vlád. Bylo založené roku 2001 a umístěné v bývalém Ceauşeskově paláci, v současném parlamentu. V okamžiku, kdy muzeum otevřeli, jsme si se ženou řekli, že tam v životě nepůjdeme. Velmi urputně jsme takový druh instituce propagovali a v okamžiku, kdy ji zakládali, na nás ani nebrali ohled. Nikdy se nás na nic nezeptali. Poslání muzea v této zemi je komplikované, nejdříve musejí zkoumat, znovu vynalézat, nově přečíst minulost. A co dělají? Není tam žádná stálá sbírka, neudělali žádný skutečný výzkum, nevydali opravdovou teoretickou knihu či katalog, a přitom se chovají jako ta největší kunsthalle na zeměkouli. MNAC také nebylo schopné vyvézt jedinou ze svých výstav. Proto říkáme, sakra, my nepotřebujeme tuhle pyramidu. Všechny nezávislé prostory v Rumunsku skončily anebo troškaří, ale máme ohromné muzeum. Jaké je to myšlení? Ani časopis Idea, ani nejlepší bienále (Perific) a nejlepší galerie (Plan B) v zemi s nimi nespolupracují. Samozřejmě, dělají také dobré věci. Propagují mladou městskou kulturu a hostili pár dobrých mezinárodních výstav.

Jaká je podpora současného umění v Rumunsku a jakou roli v ní hrají zahraniční instituce?

V Rumunsku nejsou žádné peníze a není zájem o současné umění – Rumunsko je velmi konzervativní země. Žijeme ze západních peněz. Já vystavuji na Západě a ze Západu získávám peníze. Jsme na tom zcela závislí a to není lehká situace. Obecně každý, kdo se pohybuje v oblasti současného umění, používá peníze ze Západu. Máme peníze od zahraničních institucí, abychom přitáhli lidi k nám. To udržuje věci naživu. Když jsem se setkával s kolegy z České republiky, z Bulharska či Maďarska v devadesátých letech, mluvili jsme o svobodě. Když se potkáme teď, mluvíme o penězích.

To byl také částečně případ dnešní první konferenční diskuse…

Dřív jsme se snažili prosadit nějakou myšlenku. Mezitím jsme zestárli, jsme známí, takže sběratelé jsou pro nás důležitější. To, kde vaše dílo bude, je náhle podstatné. Proto jsem si vybral knihovnu. Nezvolil jsem si ke stálé výstavě muzeum, ale knihovnu, a navíc technickou.

V Rumunsku není žádný grantový systém?

Ne, žádné místní granty. Jako umělec v Bukurešti nemáte žádnou možnost podpory, získání ateliéru, grantu, pro vizuální umění není nic. Bukurešť, která má téměř tři miliony obyvatel, nemá kunsthalle či městskou galerii. O současné umění se nestará. Stejné je to v celé zemi, ale někdy jsou na tom menší města lépe, mají lepší vztahy na radnici a lepší politiky. Já jsem měl štěstí, v devadesátých letech jsem si získal zájem na Západě, pozvání na velké výstavy a podařilo se mi v tom vytrvat. Takže nemám problémy mladých umělců, kteří nemají ateliér, jméno a musí soutěžit s dvaceti tisíci dalšími. Nekritizuji je, jen říkám, že je to odlišný způsob myšlení. Pořád si myslím, že umění je existenciální záležitost a že umělci jsou agenti změny.

Na začátku devadesátých let bylo v Bukurešti založeno jedno z center Sorosovy nadace, jak funguje nyní?

Již zde není nic, co by mělo rozměry Sorosovy nadace. Ale Soros také vnášel paradox. V té době jsem vydělával asi 50 eur měsíčně a lidé v nadaci měli plat 200 eur. Takže vznikla vyšší třída uměleckého managementu, což pokřiví realitu. Elita, která měla proplácené letenky na Benátské bienále, neměla pro ostatní moc pochopení. Myslím, že politika Sorosovy nadace a samotného Sorose byla špatná. Nikdy nic neinvestovali, takže nic nemají. Všechny peníze šly do projektů, které si nikdo nepamatuje. Zbyly z nich katalogy, šlo o velmi dobré věci, skvělé výstavy, jenže… Měli velmi široký záběr, a když odešli, nezbyla žádná stopa, anebo jen nepatrná. Mezinárodní centrum současného umění ICCA, které zbylo ze Sorosovy nadace, je stále nudnějším, konformním místem zasvěceným evropské kulturní politice. V určitém smyslu se veškeré iniciativy v Rumunsku staly závislými na západních penězích. Na druhé straně můžeme sledovat jiný fenomén, a tím je úspěch rumunského uměleckého trhu. Tři čtyři rumunské galerie vystavují na velkých mezinárodních veletrzích s uměním. Jedna z nich otevřela pobočku v Berlíně. A úspěšně prodávají, zejména malby. Takže v komerční oblasti existuje určitý establishment. A úspěch. V nezávislé zóně je to tragédie, tajfun, tornádo. Po tržní stránce to není tak špatné a dokonce se mluví o určité renesanci. A proto ti, co dnes studují na uměleckých školách, nechtějí dělat projekty se sociálním přesahem, chtějí prodávat své malby v Basileji. Takže co se týče zapojení do společenské kritiky, je to slabé.

Proč jste si pro svou kritickou činnost vybral kresbu, a ne třeba novinářství či politiku? Jak můžete kriticky působit tím, že děláte umění?

Bylo to pro mě přirozenější. Měl jsem talent a v tom talentu jsem našel hlas. A já dělám novinařinu, ale kresbami. Nejsem jako streetartoví umělci přicházející do galerií, jdu na to z druhé strany, z muzea vycházím na ulici. Snažím se chovat, jako bych byl na ulici, když jsem v MoMA. Umělecké instituce jsou skvělé platformy. Přichází sem množství velmi odlišných lidí. Já tato témata udržuji na stěnách a lidé se s nimi mohou identifikovat. Hodně v nich rozpozná vlastní myšlenky, které se ve vizuální podobě stávají pregnantnějšími. Myslím si, že tím měním společnost. Opravdu si to myslím. V mé definici je umění něco vysoce intelektuálního, ale může mluvit i populárně. Neznamená to, že okupuji stěny, jen je používám v té nejpragmatičtější formě dialogu a diskuse. A když to lidé vidí, mohou nalézt vlastní stěny. Také vaše noviny jsou jako zeď, jako galerie ve čtyřiceti stranách.