Íránci jsou zvyklí na to, že nežijí ve zcela svobodné zemi. Jejich život je úzce spjat s konzervativními náboženskými předpisy a tradicemi. Síla veřejného mínění je stále velká. Ale Írán je také zemí mladých lidí, kteří jsou v mnohém jiní než jejich rodiče. A mladých je dnes díky populačnímu boomu většina.
V dnešním Íránu si islámskou revoluci a jejího charismatického vůdce ajatolláha Chomejního dobře pamatují jen padesátníci a lidé starší. Ostatní dnes revolučním étosem nežijí a ani mnozí bývalí revolucionáři neskrývají rozčarování nad současnou situací. Mnoho mladých a vzdělaných lidí chce žít tak jako jejich vrstevníci na Západě.
Proti šáhově režimu se na sklonku sedmdesátých let nepostavili pouze šíitští duchovní, jejichž programem se stalo vybudování vzorového islámského státu, ale také liberálové a sekulární levice včetně komunistů. Ti všichni se dožadovali politických svobod a konce šáhovy autokratické vlády, jejímž nástrojem byla i neblaze proslulá tajná služba SAVAK. Dodnes někteří Íránci vzpomínají na to, že agenti v dobře padnoucích oblecích s vázankami zastavovali po cestě ze školy středoškoláky a prohledávali jim tašky s učebnicemi, jestli náhodou neschovávají nějakou zakázanou literaturu. Cenzura byla tehdy zcela běžná a lidé se s ní naučili žít. Mezi stoupenci ajatolláha Chomejního kolovaly amatérsky nahrané magnetofonové pásky s jeho kázáními. Kdo byl přistižen, byl nekompromisně potrestán.
Monarchický režim nahradila islámská teokracie. Do čela státu se dostali šíitští duchovní, kteří se rychle postarali o to, aby jejich privilegované postavení neohrožovala nová opozice, která se vzápětí proti novému režimu zformovala. Cenzura se stala vedle brutálnějších metod represe jedním z nástrojů.
Na rozdíl od televize a rozhlasu, které zůstaly v rukou státu a staly se nástrojem propagandy, těší se tištěná média větší nezávislosti. Zvláště ve druhé polovině devadesátých let začalo vycházet ohromné množství novin a časopisů. Hovořilo se v té souvislosti dokonce o tiskové revoluci. K té došlo díky společenskému uvolnění, které nastalo v souvislosti s nástupem prezidenta Chátamího. Desítky novinových titulů vyjadřovaly postoje jednotlivých frakcí íránské politické scény, ať již konzervativců, reformistů nebo pragmatické pravice. Své noviny zakládali studenti či ženské organizace. Začala se objevovat kritika mířící na vládu i vlivné představitele režimu, nikoli ovšem režim samotný.
Vedle toho se na pulty knihkupectví dostaly tisíce nových knih, původní tvorby i překladů západní literatury. Každoroční knižní veletrh v Teheránu se stal demonstrací toho, že Írán je regionální kulturní velmocí. Na konci devadesátých let se zde začal nebývalým tempem šířit také internet. Internetové kavárny vyrostly ve všech větších městech. V Íránu není mnoho míst, kde by se mladí lidé mohli mimo rodinný kruh setkávat. Proto uvítali intimitu chatování. Internetové blogy, poskytující prostor pro svobodnou výměnu informací, rostly raketovým tempem a perština se stala jedním nejpoužívanějších jazyků kyberprostoru. Lidé chtějí být v kontaktu se světem. A pro ty, kteří nemají dost peněz, aby cestovali do zahraničí, se prostředníkem staly satelitní přijímače. Ty, ač zakázané, jsou skryty na střechách či v křovíčku na dvorcích mnoha íránských domů.
Ale cenzura pracovala i v době největší svobody na konci devadesátých let. Všechny vydávané tituly musely být stejně jako dnes předběžně schváleny ministerstvem kultury a islámským vedením. To také publikaci mnoha literárních děl znemožnilo. Zákazům se nevyhnuly ani deníky, které zašly ve své kritice příliš daleko. Násilné ukončení činnosti deníku Salám v roce 1999 bylo dokonce roznětkou studentských bouří, při nichž se proti nenásilně protestujícím studentům postavili milice basídž a členové ultrakonzervativního hnutí Ansár-e Hezbolláh. Stávalo se i to, že na příliš kritické deníky se nedostal levný dotovaný papír a někteří novináři skončili ve vězení.
Cenzura v Íránu není jen nástrojem k potlačování politických oponentů a kritiků režimu. I reformní duchovní by zřejmě nesouhlasili s úplným odbouráním cenzury, která je pokládána na nezbytné opatření, jež má muslimy chránit před „šířením nemravného života“. Je například zcela nepřípustné zobrazovat jakýmkoliv způsobem nahotu, pojednávat o lidské sexualitě či dalších tabuizovaných tématech. Za šíření pornografických publikací pak může pachatel očekávat nejvyšší trest. Tomu, aby se do země nedostaly závadné tiskoviny, věnují íránské orgány značnou pozornost. Autobusy přijíždějící z Turecka se vždy mohou těšit na důkladnou kontrolu. Sám jsem byl svědkem toho, že spolucestujícího, očividně obchodníka s oděvy, donutil policista při hraniční kontrole před čekajícím spálit katalog dámského spodního prádla.
I když se řada nařízení, jejichž účelem je ochránit Íránce především před „škodlivou“ západní kulturou, míjí účinkem, položil loni zvolený íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád právě na očistu země od západních kulturních vlivů velký důraz. Na post ministra kultury a islámského vedení si vybral svého spolubojovníka z Islámských revolučních gard Hosejna Saffára-Haradního. Ten se netají tím, že je třeba přitvrdit a zabránit nakladatelům, aby se do rukou mladé generace dostával „jed“ v podobě necenzurovaných knih, novin či časopisů. „Zaznamenali jsme stížnosti na nakladatele, kteří svou práci pokládají jen za zdroj výdělku a nejsou si vědomi toho, že tak slouží jako pomocníci ďábla,“ prohlásil ministr. Proti přílišné svobodě
předchozích let se vyslovila i zpráva konzervativního parlamentu. Ta předchozímu prezidentovi Chátamímu klade za vinu, že vytvořil v zemi atmosféru podporující nemorální chování, předmanželský sex, pohrdání náboženskými tradicemi a sekularismus.
Íránskou kulturní scénou se nyní šíří nervozita. Lidé si nejsou jisti tím, zda jde o jednu z mnoha nárazových kampaní, kterými se režim snaží ukázat svou sílu a jež zanedlouho opět poleví, anebo o vážně míněnou snahu s cílem udusit jakoukoli alternativní kulturu. První případ se obvykle týká zákazu západní hudby a filmů. Čas od času probíhají policejní razie, během nichž jsou pouličním prodejcům zabavovány pirátské kopie nejnovějších CD a DVD a zadržována auta řidičů, u nichž jsou nalezeny západní nahrávky. Nyní mají strach nakladatelé. Obávají se toho, že nová vlna cenzury zcela paralyzuje dosud prosperující knižní trh. Zakázán byl například román Dana Browna Šifra mistra Leonarda, ale i série knížek o nejslavnějších světových hudebnících či evropští klasici.
Se zvýšenou intenzitou pokračují zákazy nepohodlných novin. Zrušen byl již deník Šarq, který byl velmi oblíbený mezi intelektuály a studenty. Rozšířil se i seznam zakázaných internetových stránek. Nově se na černou listinu dostal také web Amazonu, YouTube, internetová encyklopedie Wikipedia a perské vysílání BBC. Diskuse o tom, zda namísto internetu nevytvořit íránský intranet, vyzněla zatím do ztracena, ale s rychlým přístupem na síť se už Íránci museli rozloučit. Prý proto, aby se zamezilo stahování nemravných filmů a hudby.
Do středu zájmu prezidenta Ahmadínežáda se dostaly také univerzity. Prezident připustil, že islámské revoluci se nepodařilo během uplynulé dekády ze země vykořenit sekularismus a liberalismus, které stále mají svou základnu na akademické půdě. Proto „své věrné studenty“ vyzval k tomu, aby pomohli vyčistit univerzitní půdu od těchto „nečistých“ elementů. Mnozí liberální profesoři byli již také donuceni odejít do důchodu a opoziční studentští vůdci byli vyloučeni ze studia.
Autor je arabista.