Po potvrzení rozsudku odvolacím tribunálem jen málokdo čekal, že Saddám Husajn unikne oprátce. Je po popravě a Blízký východ pro Saddáma netruchlí, diktátorova smrt ale nepřinesla usmíření, spíše vyvolala bouřlivé diskuse. V okamžiku, kdy ho v prosinci 2003 vytáhli američtí vojáci z podzemní kobky, kde se skrýval, byl už napůl mrtvým mužem. Ani sunnitští povstalci, ani jeho věrní soudruzi ze strany Baas už neočekávali, že by mohl sehrát na irácké politické scéně ještě nějakou významnou roli. Tomu, že bude propuštěn na svobodu nebo dokonce stane opět v čele Iráku, nevěřil asi nikdo.
Pro irácké šíity se stala Saddámova smrt dalším důvodem k oslavě. Nelitují ho, protože ani on žádný soucit neprojevoval. V době, kdy byl u moci, byli šíité spolu s Kurdy občany druhé kategorie a ti, kteří se mu postavili na odpor, byli brutálně likvidováni. Kolektivní vina a tresty byly za vlády Saddáma Husajna samozřejmostí. To byl také případ městečka Dudžajl, kde se v roce 1982 pokusila šíitská opozice spáchat na tehdejšího iráckého prezidenta atentát. Saddám vyvázl a v souladu s beduínskou tradicí museli tehdy za pokus o zločin zaplatit všichni. Po čtyřiadvaceti letech byl za vraždu 148 obyvatel vyměřen stejný trest pro změnu Saddámovi.
Saddám Husajn byl souzen zvláštním tribunálem, který postupoval podle iráckého práva. Měl být oproti Saddámově justici nestranným vykonavatelem spravedlnosti, který se nebude ohlížet na politické zájmy nové mocenské elity. Soud se měl stát nejen příležitostí uzavřít jednu z nejtemnějších kapitol novodobých iráckých dějin, ale i šancí k usmíření rozdělené země. Měl především sunnitské menšině ukázat, že nedošlo k nahrazení diktatury menšiny diktaturou šíitské většiny. Alespoň podle plánů mezinárodního společenství neměl být pomstou obětí v duchu staré mezopotámské zásady oko za oko, ale řádným procesem, snažícím se nalézt spravedlnost. To se ale nestalo.
Avšak i navzdory tomu, že se proces nevyhnul řadě pochybností, především zasahování vládních orgánů do činnosti soudu, jen málokdo zpochybňuje vinu Saddáma a ostatních vysokých představitelů svrženého režimu. Hrdelní trest mu přejí nejen šíité, ale i většina arabských sunnitů. Tisk ve všech arabských zemích – vyjma Libye, která vyhlásila třídenní státní smutek a staví Saddámovi sochu – se shoduje v tom, že Saddám byl zločinec, který si nezasloužil nic jiného než popravu. Všímá si však toho, že poprava proběhla těsně před začátkem náboženského Svátku obětování, který je pokládán za oslavu tolerance a usmíření – právě v tento čas jsou přitom podle iráckých zákonů popravy vyloučeny.
Sunnité v regionu to pokládají za důkaz toho, že přinejmenším načasování exekuce bylo zpolitizováno. Jsou přesvědčeni, že irácká vláda vyslyšela hlas radikální šíitské ulice, který žádal Saddámovu smrt jako dárek k „svátku“. Na tuto skutečnost poukazuje několik arabských komentátorů. Šíité podle nich zneužili výkon rozsudku smrti k tomu, aby si přivlastnili výlučné postavení obětí Saddámovy krutovlády. Kritizují i fakt, že byl Saddám odsouzen pouze za masakr šíitů v případu Dudžajl a že vykonání trestu smrti znemožnilo, aby proběhly i ostatní procesy. Upozorňují, že režim Saddáma Husajna nebyl pouze katem šíitů, ale stejně tak trpěli iráčtí Kurdové i arabští sunnité, kteří se Saddámovi odvážili odporovat. Kuvajtský tisk v souvislosti se Saddámovou popravou spekuluje o tom, že bylo dokonce záměrem současných vládců Bagdádu, aby nikdy nebyly prošetřeny zločiny spáchané na Kuvajťanech během irácké okupace.
O několik dnů později zveřejněné necenzurované záběry popravy, nahrané kamerou v mobilním telefonu, se staly jen dalším argumentem pro ty, kdo tvrdí, že politizace popravy znehodnotila celý soudní proces. Nejen pro příznivce svrženého diktátora a sympatizanty strany Baas, ale i pro řadu umírněných sunnitů se poprava stala demonstrací moci nových pánů nad Irákem. Přítomnost stoupenců radikálního duchovního Muktady Sadra – jehož milice mají na rukou krev stovek iráckých civilistů, převážně příslušníků sunnitské menšiny – v roli katů je už jen poslední kapkou oleje do ohně hněvu sunnitské menšiny. Sám Muktadá Sadr totiž čelil obvinění z vraždy, ale protože je dnes spojencem premiéra Málikího, nikdo nehovoří o tom, že by měl být také postaven před soud. Nepovedená exekuce tak sice ukončila život Saddáma Husajna, ale stala se živou vodou pro růst jeho mýtu. „Nyní je z něj mučedník,“ citoval egyptského prezidenta tamní tisk.
Arabská média zdůrazňují, že poprava měla být provedena tak, aby především samotným Iráčanům bylo jasné, že Saddám zemřel rukou všech Iráčanů, ne pouze šíitů. Ti militantní z šíitů jsou totiž podle mnohých odpovědni za pokračující násilí v zemi. Sunnitští Arabové, kteří se obávají posilování vlivu šiitů a Íránu v regionu, se nyní ptají, zda to byl záměr, nebo selhání vlády.
Smrt dlouholetého nepřítele přivítali i v Íránu, se kterým vedl Saddám Husajn osm let trvající válku. Stála životy statisíců mladých lidí a způsobila ohromné materiální ztráty. Podle Íránců si Saddám zasloužil být zbaven života, ale stejně jako někteří Kurdové nebo Kuvajťané připomínají i oni, že není možné pominout válečné zločiny, kterých se jeho režim během války dopustil. Íránský tisk také poukazuje na to, že Saddám byl v osmdesátých letech pro Západ vítaným spojencem, který dostával zbraně i politickou podporu. Zločiny, jichž se dopouštěl na iráckém obyvatelstvu i na íránské frontě, mu tehdy procházely. Posmrtně se tak nakonec dočkal i slov jisté účasti, když Íránci varovali před tím, že stejně tak jako Saddám byl svými bývalými přáteli využit a potom zrazen, mohou dopadnou i další blízkovýchodní vlády, které se spoléhají na spojenectví s USA.
Autor je orientalista.