Překvapivé vítězství Hnutí islámského odporu, Hamásu, v prvních skutečně demokratických volbách do palestinského zákonodárného sboru, konaných po deseti letech od prvního hlasování, představuje jak pro Západ a Izrael, tak i samotné Palestince zcela novou situaci.
Palestinští voliči svým rozhodnutím, jehož výsledek neočekávali zřejmě ani ti největší optimisté na straně Hamásu, vystavili nelichotivý účet sekulárnímu Fatáhu, v jehož čele stál až do své smrti na sklonku roku 2004 Jásir Arafat. Palestinci hlasovali především pro změnu a pro reformy, jak znělo ostatně i oficiální heslo kandidátní listiny Hamásu. Ty jim Fatáh a jeho představitelé, kteří jsou široce obviňováni z korupce, klientismu a zneužívání moci, nenabízeli. Naopak Hamás, který bojkotoval volby prezidenta palestinské autonomie, jež proběhly téměř přesně před rokem, a dosáhl asi třetinové podpory v místních volbách, oslovil voliče s programem, který reflektoval otázky, s nimiž se potýkají běžní Palestinci každodenně, a nabídl kandidáty, kteří měli důvěru občanů. Navíc využil zřejmě i toho, že palestinské vedení v čele s prezidentem palestinské autonomie Mahmúdem Abbásem a dosavadním premiérem Ahmadem Kurájou nebylo schopné od svého nástupu k moci po Arafatově smrti efektivně obnovit mírový proces s Izraelem a prostřednictvím jednání dosáhnout jakýchkoli hmatatelných výsledků pro „palestinskou věc“. Jednostranné stažení izraelských vojáků z pásma Gazy bylo přitom Hamásem prezentováno jako úspěch politiky nesmlouvavého odporu proti izraelské okupaci.
Na rozdíl od sekulárního Fatahu vyzdvihují představitelé Hamásu palestinsko-izraelský konflikt jako boj muslimů s nemuslimy, kteří okupují území náležející muslimům, a proto je povinností vést proti okupantům svatou válku – džihád – až do vítězného konce. Případné příměří pokládají představitelé Hamásu za dočasné opatření, které může trvat do doby, než budou muslimové dostatečně silní na to, aby nepřítele, tedy Izrael, zničili. Hnutí Hamás vzniklo v sedmdesátých letech jako odnož egyptského islamistického Muslimského bratrstva v Gaze a je v současnosti na seznamu teroristických organizací nejen v Izraeli, ale i v USA a v Evropské unii. Hamás, který v souladu se svou chartou neuznává právo Izraele na existenci, legitimizuje akty teroru proti izraelskému obyvatelstvu. Tím, že civilisté dobrovolně přebývají na okupovaném území, se podle hnutí stávají vojenskou společností. Cílem Hamásu zůstává vytvoření islámského státu v Palestině a jeho radikální ideologie má blízko k programu islámské revoluce v Íránu, který je i jeho podporovatelem. Zřejmě nikde proto nebyl výsledek těchto voleb přijat s větším nadšením než právě v Teheránu.
Nejvýznamnějším faktorem povolebních dnů je obrovská nejistota ohledně budoucího vývoje. Znamená snad vítězství Hamásu posun o patnáct let zpět, zvrácení mírového úsilí, které započal na konci osmdesátých let Jásir Arafat, anebo se potvrdí předpoklady, že vládní odpovědnost povede ke zmírnění radikalismu Hamásu, který, bude-li chtít efektivně vládnout, bude nucen přistoupit k většímu pragmatismu? Ustoupí Hamás od svých dosavadních postojů, které mu z velké části vynesly současnou popularitu, a vzdá se zničení Izraele jako jednoho ze svých cílů a teroru jako nástroje boje proti izraelské okupaci? A učiní-li to, bude to dostatečným ústupkem pro to, aby se zvolenými zástupci Hamásu zasedli k jednání představitelé USA, EU či dokonce přímo Izraelci? Je také otázkou, má-li Hamás na jednání se Západem či s Izraelci vůbec zájem. Přestože lze jen obtížně odhadnout výsledek izraelských voleb, které proběhnou v březnu, jeví se jako pravděpodobné, že nová izraelská vláda bude pokračovat ve výstavbě bezpečnostní bariéry oddělující Izrael a okupovaná území od oblastí pod kontrolou Palestinců. Těžko ale budou další území na Západním břehu dána pod jejich kontrolu. Na straně Palestinců bude zřejmě klíčovým způsob, jakým proběhne předání moci nad vládním aparátem, v případě, že se potvrdí, že Hamás jako vítězná strana voleb sestaví novou vládu.
Výsledek palestinských voleb má kromě přímého dopadu na izraelsko-palestinský konflikt i hlubší význam pro celý region Středního východu. Vítězství Hamásu je totiž dokladem toho, že demokratizace regionu, kterou si stanovil za jednu z priorit své zahraniční politiky americký prezident G. W. Bush, může vést k tomu, že se prostřednictvím demokratického mechanismu dostanou k moci skupiny a jednotlivci, kteří se neztotožňují s demokratickými principy a hodnotami, jež prosazuje Západ. Může být varováním, že více podpory než liberálně a sekulárně orientované uskupení mohou získat strany obracející se svým, mnohdy populistickým programem k tradičním islámským hodnotám a vymezující se proti současnému vládnímu establishmentu. Ten se často deklaruje jako prozápadní, je však ve skutečnosti reprezentantem autoritativní vlády privilegovaných elit. Triumf Hamásu tak nepochybně bude velkým příkladem pro islamistická hnutí v ostatních zemích regionu.
Autor je arabista.