Nevyhnutelné reakce

Mezníkem v Pitínského tvorbě byla dramatizace textů katolických básníků Jakuba Demla a Jana Čepa Sestra úzkost. Byla to podívaná o válce, smutná; jemná, ovlivněná vírou v čistotu a upřímnost poezie. Rej černobílých roztančených vesničanů, zvířat, věcí a živlů symbolizujících spolu se zpěvem, snovými pohyby a okouzlujícími obrazy poryvy krajiny lidské duše. O válce apelativněji vypovídá Pitínského režie expresionistických Zvonů od Fráni Šrámka z konce minulé sezony Národního divadla. Děj dramatu je též situován na vesnici, kam přicházejí cizí vojáci, aby odtud odnesli zvon, symbol patriarchální morálky a řádu, a přetavili ho na dělové koule. Místní muži zvon bránit nemohou, jsou na bojištích, ke slovu se dostávají opuštěné ženy (Pitínský si mimochodem často vybírá českou klasiku, kde prim hrají tragické osudy žen: Gazdinu robu, Maryšu, Její pastorkyni). Ženská masa se při zběsilé noci, ústící v tragédii celé vesnice, oddává smilstvu s cizáky. Obrovská dělová koule zavěšená nad scénou je zároveň kyvadlo: odpočítává čas, kdy dojde k zúčtování. V poslední režisérově inscenaci v Dejvickém divadle už k podobně hlubokému souladu mezi textem a jeho jevištním zpracováním nedochází.

Chemie v Dejvicích

J. A. Pitínský spolu s dramaturgem a dramatizátorem Karlem Františkem Tománkem volně zpracovali Goethův román Spřízněni volbou (1806), a rozpětí interpretace v názvu ještě zašifrovali: Spříznění volbou. Jejich východiskem není osvícenský a racionalistický klasikův světonázor, ale jeho přesný opak; nechávají všechno, co je v předloze pečlivě ukrývané a vědomě potlačované, vyplout na povrch. I proto inscenace působí bizarním až chaotickým dojmem, což tu však není jen režisérova manýra – Pitínský například strohou zlínskou dramatizací Kafkova Procesu dokázal, že se z ní umí vymanit. Goethe svou nevraživost k nesrozumitelnosti demonstruje už titulem novely, jenž mimo jiné odkazuje na vědecký jazyk. Spříznění znamená určitou příbuznost, například v lidských vztazích, pojem „spřízněni volbou“ se však především používal v dobové chemii v souvislosti se spojením a následnou reakcí chemických prvků a látek. Tyto jevy se Goethovi stávají metaforou pro vyjádření a analýzu komplikovaných mezilidských vztahů.

Nevyhnutelnost tragédie hrdinů, manželské­ho páru Eduarda a Charlotty, je spuštěna příjezdem Eduardova dávného přítele ze studií, Otty. Harmonický prostor je dále narušen příjezdem schovanky Otýlie. Soužití čtveřice popisuje Goethova novela zdánlivě nezúčastněně. Smutné vyústění podává jako logické dovedení vzniklé situace do důsledků: zkušená Charlotta odmítá přistoupit na rozvod s mužem, bláznivě zamilovaným do mladé schovanky, protože předpokládá, že jejich právě narozený syn vše změní. Na rozvod přistoupí ve chvíli, kdy syn zemře. Sama už ale svůj vztah s manželovým přítelem Ottou odmítá. Další hrůzy nutně následují.

Architekti lidské duše

Inscenace veškerou uhlazenost, eleganci a důstojnost textu postrádá. Diváci se stávají svědky bizarního mejdanového hemžení. Třeskutá nezávaznost tu připomíná Truffautův film o partnerském trojúhelníku Jules a Jim, v němž si milenci snaží život ve třech užít jako jízdu na horské dráze, ukončenou dobrovolnou smrtí všech aktérů. Veškerý zmatek na jevišti umocňuje neschopnost či neochota naplnit Goethův požadavek na zachování etikety a etiky herce. „Nepřirozené“ herectví inscenace připomíná hned rozkročený operní styl, hned nějaký zvláštně zakódovaný herecký systém (jako tomu například bylo u inscenace Marné tázání nebes, kde Pitínský pracoval s přísně stylizovanými pohyby podle předem daných pravidel). Navzdory zdánlivé složitosti se nad vším vznáší přízrak čehosi z hlubin světa; dostáváme se do snu nebo halucinace, v níž převažuje pocit neschopnosti vztahům porozumět. Celá rozumová konstrukce padá, vyřešení partnerského čtyřúhelníku je nad lidské schopnosti, i samy postavy vyslovují repliky jako otázky, trochu to připomíná dekadentní ples upírů. Řád přírody se zásahem člověka, jenž se snaží okolní krajinu i svůj život přizpůsobit vlastním představám (scénograf Jan Štěpánek používá jedovatě barevné květiny, umělé stromy), deformuje.

Hravá katastrofa

Ztrestanou lidskou nepřirozenost (nebo také pokusy o vzpouru vůči osudu) režisér dovádí u všech postav do extrému. Nesympaticky naivní Otýlie v podání Marthy Issové je školačka, co přicupitá se školní aktovkou (paradoxně právě její nevinnost svede cizího manžela na scestí), Lenka Krobotová v roli Charlotty používá hodně viditelně důstojná gesta a pózy až do jakési rokokové křeče, snaží se působit jako žena znalá pravidel, co má dávno všechno pod kontrolou. Je však směšná ve své ženské upravenosti, nepřirozenosti, „umělohmotnosti“. Oba vojáci, Eduard a Otta (v podání Jaroslava Plesla a Václava Neužila), jsou zase naprosto zaměnitelní tajtrlíci. Všechny figury se drží svých podivných umělých kódů a za to musejí pykat. Hravá a zamotaná inscenace na rozdíl od jiných Pitínského prací nenabízí jakýkoli vážný náznak katarze. Pobaví spíš věčné luštitele hádanek a estétské ironiky, kteří si znovu složitě připomenou, k čemu vede nadutost lidského narušování řádu.

Autorka je divadelní recenzentka.