Mark Wastell řekl: „Myslím, že je to pozorný poslech. Pokud nás, hráče ze současné čerstvé scény, něco spojuje, pak vůle naslouchat detailům a improvizovat právě s ohledem na detailní poslouchání.“ Seděl jsem s londýnským cellistou Wastellem na jakémsi festivalu a mluvil s ním, proč tu hraje na digitálně modulovaný gong. Skončili jsme u řečí o pozorném naslouchání: ne že by dřívější generace poslouchaly kolenem, ale sám zvuk se dnes stal stejně důležitým a základním materiálem, jako bývají (a mnohdy stále jsou) melodie, rytmus, schopnost sólovat jazzově nebo podle kódů Nové hudby.
Jan Budař řekl: „Je toho hrozně moc, písní a filmů. Samo vás to nutí poslouchat, pořád někde pouštějí zvukovou kulisu. Přitom nahrát písničku stojí tolik hodin práce.“ Seděli jsme v Merkuru a Budař vyprávěl, že má před koncertem mnohem větší trému než před divadlem – a přece nechce přestat zpívat před lidmi. Že cítí, jak „je toho všeho strašně moc“, a přece teď přidal k nekonečným archivům „sedmnáct písní o lásce“, album Uletěl orlovi.
Miloš Vojtěchovský řekl: „V češtině máme totiž pro listen stejné slovo jako pro obey: poslouchat.“ Australský improvizující bubeník Will Guthrie se na to spiklenecky zašklebil, jako že to se dalo čekat a teď je všechno jasnější.
Phill Niblock řekl: „Je to to, co to je!“ Mluvil o tom, proč své minimalistické skladby doprovází záběry manuální práce, které natočil na mnoha místech světa. Odmítá podávat ke své hlasité hudbě pomalých proměn jakoukoli interpretaci: je právě jen tím, čím je – tak jako lidé sklízející úrodu, látající rybářské sítě a spravující čluny na jeho záběrech. Není to alibismus, odtáhnout od publika pomocnou ruku v dnešní džungli významů, kódů, komunikačních rovin? Jednou se Niblock prořekl a přece jen naznačil – jinak odmítanou – spojitost svých filmů a hudby: „V obojím je zájem o proces, o detail a o samotný materiál.“
Michal Rataj řekl: „Nemohl jsem to vůbec poslouchat! Pět minut a musel jsem ven.“ Skladatele elektronické hudby a jemného Jihočecha Michala vypudila z koncertu, na který se dobrovolně dostavil, pozorně a detailně ovládaná zpětná vazba Toshimaru Nakamury. Rataj se nerozčiloval kvůli estetickým, ale fyzickým parametrům díla. „Vy všichni musíte mít zniče vysoké frekvence jsou k zešílení, vy je neslyšíte?“ Řekl jsem něco v tom smyslu, že jsou podobně extrémní jako duch doby a že velmi lituji, že je neslyším tak zřetelně jako citlivé vážnohudební uši. Rataj připomněl, že netřeba litovat, protože práh bolesti ho rychle zahnal za dveře.
Doktorka Čaňková řekla: „Proboha, vy slyšíte jako padesátiletej!“ Seděl jsem tehdy s tlačítkem v ruce a fixloval úroveň svého sluchu kvůli modré knížce. Bylo to tak trapné: pípnutí ve sluchátkách nabíralo na hlasitosti, já vždycky počkal a až chvíli po zaslechnutí zmáčkl tlačítko. Připadlo mi, že simuluji nedůvěryhodně hluché poleno – a za trest jsem se obratem dověděl, kolik toho za pár let neuslyším! Zvlášť výšek si musím užívat rychle, dokud to ještě jde, říkal jsem si.
John Cage řekl: „Happy new ears!“ Místo šťastného nového roku přál lidem šťastné nové uši. Schopnost zaslechnout v hudbě i ve skutečném světě cosi svého. „Rozhlížet se“ zvukem stejně aktivně a s fantazií, jako se rozhlížíme po viditelném světě. Pozorný poslech je právo, je užitečným přístupem k tvorbě, je však i signálem, že ještě žijeme. Je znakem spiklenců nového undergroundu: nekonečné zábavné kulisy nás chtějí přesvědčit, že netřeba naslouchat, že nic podstatného nezazní. To tak. Na to vám neskočíme.
Tak tedy k Vánocům i do všedních dnů: Happy new ears!
Autor je hudební publicista.