Životaschopnost textu Anastáze Opaska, který vychází už potřetí, úzce souvisí s integritou a hloubkou postojů jeho autora a právě díky nim dokáže vzdorovat historickým a společenským proměnám.
Jsou knihy, které jsou mrtvé, už když se narodí. Přiznejme si to: je jich většina. Je to jen taková „současná literatura“. Jsou to jen takové „texty“, dobré nanejvýš k tomu, aby je poststrukturální literární věda, tato pozdní a vyprázdněná scholastika našeho věku, rozebírala na seminářích. A jsou knihy, které nejsou vůbec žádnými „texty“, protože je ten, kdo je uveden jako jejich autor, vlastně vůbec sám nenapsal; knihy, které nepatří do „literatury“, protože tento autor vůbec není „spisovatel“, respektive se za takového nepokládá; knihy, které vznikly a poprvé vyšly už před lety; a přesto jsou ŽIVÉ. Jednou z takových knih je svazek nadepsaný Anastáz Opasek: Dvanáct zastavení. Vzpomínky opata břevnovského kláštera. Za prvé, Opasek tuto knihu nenapsal – namlouval své vzpomínky na kazety, editorka namluvené zpracovala a Opasek s ní pak výsledek konzultoval.
Pověra moderní literatury
Za druhé, Opasek není spisovatel. Sice kdysi, ve třicátých letech, začínal beletristickými pokusy v katolických časopisech, ale kdo nezačínal beletristickými pokusy? Sice začal v exilu, tedy po roce 1968, zase psát básně, vydal v exilu sedm sbírek a ty pak vyšly souborně doma roku 1995 pod názvem Život upřen do středu. Jenže právě toto souborné vydání umožňuje nahlédnout, že Opasek opravdu není spisovatel – ani ve smyslu „literát“, tedy někdo cíleně pěstící literární kulturu a svou přítomnost v ní, ani „básník“ ve smyslu Duchem v-dechnutého, in-spirovaného tvůrce. Jeho básně nejsou žádné skutečné básně, nýbrž jen deníkové a nejčastěji cestovní záznamy, rozepsané do volného verše, kde samo jméno lokality (zejména italské) má vzbudit v čtenáři to pravé rozechvění. Do této dojmovosti se pak mísí prvoplánová politická a náboženská publicističnost („Zdravím vás,/ pane Solženicyne,/ ani nevíte, jak vás mám rád,/ všichni by vás měli milovat,/ jste jediný,/ který jde dobrovolně na smrt,/ odhodlán zemřít za pravdu“, či „Vídeň mého dětství/ i mého stáří (...)/ Vídeň je Evropa/ prostoupená národy a jazyky,/ Vídeň mé rodné město/ snad proto je evropanství v mém srdci/ i když je v něm češství/ bez proklatého šovinismu/ tvář evropské jednoty a usmíření,/ město, jež vyzvracelo okupanty/ v okamžiku daném mariacelskou Paní“).
Tyto básně-nebásně (neboť nevěřím na pověru „moderní literatury“, že báseň je cokoliv, co se rozepíše do krátkých řádků!) přesto mají svůj smysl: Jako vhled do duše senzitivního člověka, která z dojmů svého životaběhu zásadně vybírá a zaznamenává POZITIVNÍ dojmy, slunné, radostné, sváteční okamžiky. Už to je pozoruhodný kontrast k převládající tendenci moderního umění zobrazovat prvotně hnus a depresi, čím slizčí a beznadějnější, tím lépe. Sama o sobě však Opaskova poezie opravdu literární hodnotou není: je „jen“ osvětlením, vrženým na jeho osobnost z jiné strany než jeho vzpomínky.
Proměna ovzduší
Za třetí, Opasek své paměti namlouval v osmdesátých letech, první vydání vyšlo roku 1992, druhé, opravené roku 1997 a to, co se nyní, na podzim roku 2006, znovu – po rozprodání prvního i druhého vydání – objevilo na pultech, je „pouhý“ dotisk. Jenomže za těch téměř patnáct let se český svět proměnil. Ten literární zajisté také, ale na tom čerta záleží. Ten však, na kterém záleží: svět, vytvářený osobnostmi a hodnotami, které tyto osobnosti ztělesňují. Sám opat Opasek roku 1999 odešel na věčnost, mnohé další osobnosti exilu a disentu odešly na odpočinek, Václav Havel odešel z Hradu – a místo nich přišly jiné postavy, ztělesňující docela jiné hodnoty. V době, kdy Opaskova kniha vyšla poprvé, existovala ve společnosti základní shoda na tom, že komunismus je ze své podstaty a od počátku zločinný. Dnes, kdy vychází znovu, se politikové o přízeň komunistů mohou přetrhnout; pán sedící na Hradě hlásá, že antikomunismus je mrtvý (a pak pokrytecky vyznamenává vězně komunismu); ta nejnaivnější část revoltující mládeže volí starokomunisty; a část intelektuálů se – snad ve snaze vyrovnat se kolegům na západních univerzitách – začíná zase ohánět Marxem a jeho módními mutanty a spílat kapitalismu, Americe, patriarchátu a tak dále a tak dále.
A do této situace zmatení všech pojmů a hodnot vstupuje dotisk Opaskových vzpomínek! Kniha, která v tomto čase působí jako hlas z jiného světa – světa, ve kterém jsou pojmy a hodnoty zřetelné, dobro je dobro a zlo je zlo. Nemalou část Opaskova vyprávění tvoří vzpomínání na léta v komunistickém kriminále, ale autor se nevyžívá ani v líčení drastických detailů, ani v ideových polemikách. „Jen“ rekapituluje fakta. Svůj postoj vůči komunismu, to jest jednoznačný nesouhlas, ale nikoliv nenávist vůči konkrétním jednotlivým osobám, neproklamuje nijak halasně – o to je tento postoj zřetelnější.
Pokud jde o líčení zkušeností z komunistického kriminálu, není Opaskova kniha zas tak ojedinělá. Vyšly rovněž vzpomínky opata Heřmana Tyla, opata Bohumila Víta Tajovského a jiných vězněných křesťanů, nejen opatů. Formulace jsou různé, ale základní postoj tentýž – nesouhlas se zlem, ale absence nenávisti či přesněji: vědomí, že nenávist vůči osobám je třeba překonávat.
Osud Anastáze Opaska se však od mnoha jiných osudů politických vězňů liší v tom, že on měl příležitost dostat se „na druhou stranu“. Tím je míněno nikoliv jen na druhou stranu Šumavy, kde nalezl nový domov v Rohru poblíž Řezna, kam už dříve, po válce, odešli německojazyční bratři z dvojklášteří Břevnov-Broumov. Tím je míněna především pozice člověka, který má schopnost a příležitost vést rozpravy – a využívá ji k tomu, aby vedl rozpravy s těmi, s nimiž názorově nesouhlasí. I s ideologickými odpůrci. Roku 1978 se zrodila proslulá sympozia ve Frankenu, kam byli zváni právě i (bývalí) komunisté, kteří se po roce 1968 ocitli v exilu.
Cesta skrze osobu
A tady je největší, byť autorem ani editory nezaviněná slabina knihy: Opaskovo vzpomínání končí právě odchodem do exilu. Tam, kde začíná ta nejméně známá a z jistého pohledu nejzajímavější kapitola, se zastavuje. Jistou náhradu skýtá životopisná kniha Moniky Elšíkové Dobré dílo Anastáze Opaska (1999), která líčí právě i Opaskovy exilové aktivity – společenství a nakladatelství Opus Bonum, „vnitrokatolická“ setkání v Rohru i otevřená sympozia ve Frankenu. Elšíková se pokouší rekonstruovat atmosféru mimořádné otevřenosti, která ve Frankenu panovala. Současně však nezakrývá, že Opaskovým nejhlubším cílem bylo přivádět návštěvníky Rohru, ať byli jakéhokoliv názorového zázemí, k poznání, a možno-li, i k přijetí křesťanství. Nekázal, netlačil, neideologizoval – působil silou své slunné a „sváteční“ osobnosti. Leckteří se skrze toto působení skutečně ke křesťanství přiklonili, leckteří zase odpadli – protože byli příliš vázáni na opatovu osobu.
A přece, i přes tato rizika: cesta k poznání a porozumění, cesta k urovnání hodnot – nikoliv nutně cesta k víře, ale mimo jiné i cesta k víře – vede nejspolehlivěji ne skrze doktrínu, ne skrze spor o argumentech a protiargumentech, ale skrze osobu. To je sdělení, které Opasek sám ve svých vzpomínkách říci nemůže: To musí říci jiní. A jiní to řekli a svědčili, že Anastáz Opasek právě takovouto osobností – tím, kdo je schopen svým vlastním příkladem strhávat – byl. Jeho cesta, jeho „metoda“ byla jedinečná, nelze ji napodobovat. Co však lze – co je zapotřebí – je uvědomit si, že nebudeme-li mít mezi sebou takovéto osobnosti, nebudeme-li připraveni jim naslouchat, nebudeme-li schopni je vyhledávat, umřeme ve zblbnutí.
Autor je literární historik.