Básník Milan Ohnisko ve své nové sbírce Světlo v ráně opět spoléhá na bohatou imaginaci a smysl pro hořký humor. Tentokrát k nim však přistupuje také vzpomínání a životní účtování – momenty spojené se sebereflexí, které dráždivý účinek jeho poezie spíše oslabují.
Nejnovější básnickou sbírkou Milana Ohniska Světlo v ráně (2016) proniká tu více, tu méně potlačované vědomí plynoucího času. Básník se i tentokrát vyslovuje s krutou rozverností a sází na černohumorné pointy, ale nově jej dostihlo nevyhnutelné téma životního účtování. Pro jeho tvorbu výmluvný verš ze starší básně Tichá noc – „nejsme v romanetu, jsme ve snu!“ – zde ztrácí svoji platnost. Jsme totiž ve skutečnosti, třebaže v literární a stvořené v průniku autorovy paměti a obraznosti. A tato skutečnost je zdrojem melancholie, protože se děje v čase, jehož tempu je osudově podřízena. Jako každé jiné téma je i účtování navzdory své vážnosti rozpuštěno v básníkově subverzivní poetice, ale jednou už vyslovené se ve sbírce uplatňuje i nadále. Proto jsou Ohniskovy básně nyní častěji než dříve připoutány k důvodům a účelům aktuálního světa a proto se jejich závěrečné verše podobají tajemným vzkazům bez bližšího určení, temným, lakonickým pseudoproroctvím. Co se ale vlastně básníkovi přihodilo?
Paměť, která klame
V eponymní básni jeho předchozí sbírky Mé erbovní zvíře je strom (2015) čteme verše: „Slečno/ všechno jsem zapomněl/ a co jsem nezapomněl/ to jsem popletl/ a propil“. Groteskně nadsazené vyznání představuje autorskou stylizaci, která trefně předznamenává perspektivu nové sbírky. Básník se ohlíží nazpět, do dětství, a ze vzpomínek, které tvaroval čas i sama skutečnost, že je básníkem, staví obrazy svých veršů. Snad proto se zde objevují nové verze starších básní, přesněji řečeno verše dřívějších básní prostupují básněmi novými. Světlo z rány tak vypovídá o okamžiku, kdy se z úmyslu rekonstruovat zkušenost stává literární konstrukce. Verše připomínají záblesky disparátních obrazů v mysli vzpomínajícího. Objevují se znenadání, ale o to intenzivněji působí ve své nevázanosti na ostatní vzpomínky (respektive verše). Jako by se zbláznil projektor básníkovy představivosti a s rachotem a narůstající rychlostí promítal zásobník s diapozitivy jeho života. Výsledek takové projekce je patřičně zkreslený a nespojitý, jako ostatně každá suma lidského osudu při pohledu zpět.
Ohniskovy básně klamou po vzoru lidské paměti. Zobrazují nelogické, nemotivované, ba absurdní výjevy a situace, ale syntakticky (a rytmicky) jsou bez přeryvů, ucelené. Čtenář se cítí být orientován, je takříkajíc v obraze. Podobně vnímá ten, kdo vzpomíná, kdo si vybavuje prožité a představuje možné. Jenže jak vzpomínající, tak čtenář Ohniskovy sbírky svorně vypadávají z obrazu ve chvíli, kdy musí nebo chtějí o svých představách cokoli říct.
Co bude dál?
Udělit smysl Ohniskovým veršům na poli jedné básně, natožpak celé sbírky je v důsledku řečeného výzvou hodnou psychoanalytika. Dílčí významy jsou na první pohled zřejmé. Obrazy jimi vyvolané působí povědomě, jako by byly vyloveny z kolektivní paměti lidstva. Fungují jako umně konstruované synekdochy rozsáhlých, sotva tušených příběhů. Ale odhalit v nastřádaném souboru fetišů, tužeb, oblíbených představ a zvráceně přitažlivých situací pořádající sílu autorova tvůrčího gesta není snadné. Igor Fic, autor krátkého doprovodného textu ke sbírce, se o to pokusil, ale z jeho snahy vzešlo jen inspirované konstatování o síle básníkovy imaginace. Ficův text, nesený bombastem jeho jazyka, se v Ohniskově sbírce vyjímá jako Březinova báseň ve sborníku civilistní poezie.
V jednom je však třeba dát Ficovi za pravdu. I když je Ohnisko živel podvratný (což dokresluje i použití blasfemického obrazu Svatý Šebestián ruského malíře Viktora Pivovarova na obálce i uvnitř knihy), neupírá poezii možnost stát se svého druhu mystériem. Hned úvodní báseň končí veršem „hlas říká tudy“. A skutečně, četba sbírky i přes všudypřítomnou ironii může být chápána jako iniciační obřad skýtající poznání. Rovněž podoba a řazení veršů mohou vyvolávat představu, že budouli řádně odříkány (přečteny), pochopíme něco z jejich skrytého smyslu.
Kde je iluze atemporálního světa bizarních skutečností oslabena ve prospěch pointy (nejčastěji zklamaného očekávání), tam je básnická výpověď zploštěna, zbavena dráždivých rozporů, které zakládají specifický účinek Ohniskovy poezie. Děje se tak zejména v básních, za jejichž utlumenou obrazností tušíme autorovu závislost na konkrétní vzpomínce. A to je také paradoxem Světla v ráně. Básnické obrazy vytvářejí iluzi ustavičného teď, které je mimo čas, jen potud, pokud se básník vystříhá (sebe)reflexe. Jenomže Milan Ohnisko vzpomíná a bilancuje. Nejspíš jej k tomu přiměla nejistota vyjádřená v posledním verši závěrečné básně, nazvané Konec světa: „Nevím, co bude dál.“ Není to zároveň elegantní důkaz závislosti poezie na skutečnosti?
Autor je bohemista.
Milan Ohnisko: Světlo v ráně. Druhé město, Brno 2016, 82 stran.