Za příspěvek k dějinám nakladatelských domů J. R. Vilímek, Alois Hynek, B. Kočí, Adolf Synek, Vojtěch Šeba, Toužimský & Moravec, SNDK (později Albatros), Olympia, Návrat můžeme považovat knihu Jaroslava Moravce Pražský případ doktora Maye (Toužimský & Moravec 2006). Obsahuje i soupis prvních vydání děl Karla Maye v českém jazyce v letech 1890–1940 (včetně výše nákladů).
Životopis nakladatele a literárního kritika Bedřicha Fučíka „Život na vidrholci“ od Roberta Saka (Paseka 2004) recenzovala v revui Soudobé dějiny č. 1–2/2006 Zuzana Jürgensová.
Zamlčení zakladatelského významu Jana Řezáče pro odeonskou edici Umělecká fotografie (1958–1973) vytkl Radim Kopáč v Uni č. 12/2006 Anně Fárově, prezentující své fotografické dílo v pražské Galerii Langhans a s edicí autorsky spjaté, a Josefu Chuchmovi, který k její retrospektivní výstavě napsal doprovodný text.
Na Jaromíra Tomečka zavzpomínala u příležitosti 100. výročí jeho narození v příloze brněnského kulturního přehledu Kam č. 12/2006 Věra Mikulášková.
V devátém, „brněnském“ čísle „revue na provázku“ Rozrazil publikoval Bohumil Fořt studii „Zdeněk Kožmín a Oleg Sus, dvě tváře brněnského strukturalismu“.
Rozhovor s Milanem Uhdem připravil pro Proglas č. 5/2006 Josef Mlejnek.
Román Jana Křesadla Rusticalia (Tartaros 2006) doprovodil několika větami na zadní straně obálky Josef Škvorecký.
Vzpomínkově-konfesní rozhovor s překladatelem Františkem Fröhlichem otevřel 20. číslo literárního obtýdeníku Tvar. – Zklamání, že F. Fröhlich (a Karel Kraus) nepřispěli do ibsenovského sborníku Ipse ipsa Ibsen (Elg, Soběslav 2006), ačkoliv oba byli k účasti vyzváni, vyjádřil v recenzi sborníku v Divadelní revui č. 4/2006 Bronislav Pražan.
O již čtvrté americké divadelní ceně Obie udělené Václavu Havlovi referovala přímo z New Yorku, z dějiště festivalu kompletního dramatického díla Václava Havla, v Lidových novinách 6. 12. 2006 Renata Kalenská. (Poprvé získal Havel Obie Award v roce 1968 za Vyrozumění, podruhé v roce 1970 za Ztíženou možnost soustředění, potřetí v roce 1984 za Vernisáž.)
Kritičtější pohled na „román faktu“ Pavla Kosatíka „Ústně více.“ Šestatřicátníci (Host, Brno 2006) upřel Kazimír Turek v recenzní rubrice Orientace, přílohy Lidových novin 2. 12. 2006.
A do třetice z Lidových novin: v pondělním Posledním slovu 4. 12. 2006 se z lásky ke gramofonové desce vyznal publicista Jiří Černý.
František Knopp
USA
Kino Brooklynské hudební akademie (Brooklyn Academy of Music) – jmenuje se Rose Cinema – uvedlo mezi 30. listopadem a 10. prosincem 2006 dvanáct českých filmů pod souhrnným názvem Český modernismus – od let dvacátých do let čtyřicátých. O této řadě tvrdí filmový kritik J. Hoberman v týdeníku Village Voice, že jde o výběr „z nejlepších filmů, o nichž jste nikdy neslyšeli“. „Jsou to filmy vyrobené v Československu mezi dvěma válkami. Nejde o úplný přehled – ale i těchto 12 snímků bohatě dokazuje překvapivě světovou filmovou třídu.“ Přehlídku otevřela Kreutzerova sonáta Gustava Machatého (1926 – s klavírním doprovodem a titulky čtenými nahlas). Následoval další režisérův film Od soboty do neděle (1931, částečně zvukový), Takový je život Karla Junghanse (1929 s Věrou Baranovskou, hvězdou Pudovkinovy Matky), Tonka Šibenice Karla Antona (1930), Řeka Josefa Rovenského (1934 – oceněná v Benátkách) a Marijka nevěrnice Vladislava Vančury (rovněž 1934). K tomuto filmu kritik připomněl, že pro svůj námět a stylizovaný střih v Československu komerčně propadl, ale později byl uveden ve Spojených státech pod názvem Zapomenutá země. Jeho barevný plakát, hlásající „lidové horské drama... zajímavé pro všechny Slovany, zejména Ukrajince, Rusy, Čechoslováky, ale také pro Židy“ visel dlouhá léta na chodbě fakulty filmových studií Newyorské univerzity a studenti i přednášející se mohli dohadovat, o čem vůbec je. Byl tu uveden také druhý, „ještě experimentálnější“, Vančurův film Na sluneční straně, následovaný snímkem Hej rup! Voskovce a Wericha. Z poválečné éry mohli newyorští diváci zhlédnout dva filmy: Dalekou cestu Alfréda Radoka (1949) a Sirénu Karla Steklého (1947). Snímek Daleká cesta považuje Hoberman za mistrovské dílo. Radok, podobně jako jiný divadelník – Orson Welles, zde použil odvážnou filmovou formu. Kritik dále cituje Škvoreckého dějiny českého filmu, v nichž spisovatel nachází spojitost Daleké cesty a nové vlny českého filmu 60. let.
Štěpán Steiger