Když zkritizuji tebe, ty zkritizuješ mne

Viděl jste dnešní deníky, které vyšly s reklamou jedné firmy místo první strany?

Je to jenom přebal. V Helsinkách, kde jsem rok žil, jsou podobné akce normální. Noviny žijí z reklamy, vycházejí vstříc zákazníkovi. Pokud inzerce neškodí zbývajícímu obsahu, tak se sice nemusí každému líbit, ale to je realita.

Pokud za tím bude ještě někdo hledat nějaký obsah.

Jde o zvyk.

V jaké situaci se nacházejí česká média ve volebním roce 2006? Mohou skutečně přinést informace relevantní pro rozhodování občanů při volbách?

Když se ptáte na situaci v médiích, tak se vždycky dočkáte dvojích odpovědí. Jde o to, jestli je ta láhev poloprázdná, nebo poloplná. Ten stav nebude nikdy ideální. Někdo bude hořekovat, že média nedají divákovi či čtenáři dostatek kvalitních informací, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout před volbami, někdo řekne, že si je tam musí najít sám.

A co si myslíte vy?

Problém naší generace je v tom, že my srovnáváme se svou životní zkušeností. Většinu života jsme prožili za nesvobody médií. Takže média, která jsou svobodná, byť třeba nevychovaná, jsou pro mě stále dobrá média. Samozřejmě jsou tam některé bariéry objektivního a subjektivního rázu. K těm objektivním patří například otázka hospodářská: velikost trhu, financí, zda jsme schopni si zde zaplatit kvalitní noviny a podobně. Ty subjektivní leží podle mého ve vydavatelích, kteří usilují o zisk za každou cenu a nevidí, že by myšlenku zisku mohli ve prospěch veřejného zájmu trochu potlačit.

Jste tedy spokojen?

Pro mě je důležité, že média jsou svobodná a pluralitní. Samozřejmě jejich svoboda má určité limity, dané ekonomickými důvody. Chybějí tu noviny, které uspokojí menšinové žánry a menšinové zájmy politicky angažovaného občana. Takových je méně, a proto jsou politicky angažovaná témata v našich médiích spíše zastrčená. O složitých nebo nejednoznačných tématech se nepíše vůbec.

Myslíte si, že se zde projevuje absence „seriózního“ tisku?

Domnívám se, že za patnáct let od listopadu 1989 by už v Česku mohl být nějaký lepší deník, než máme. Dá se to srovnávat s první republikou, kdy tu byl masový tisk jako Národní politika, která v nákladu a čtenosti předčila Lidové noviny. Jenže Lidové noviny přinášely myšlenky, které potom ovlivňovaly decision makery, měly vliv na kulturu a na elitu. Problém je v tom, že od revoluce jsou média nahlížena především jako byznys a teprve potom jako kulturotvorný činitel. Média jsou také obchod, ale jsou i něco víc.

Od sedmdesátých let jde ovšem o celosvětový trend. Média se stávají zbožím jako každé jiné a přehlíží se jejich společenský dopad…

Venku ale existuje něco jako osvícený byznys. Někdo investuje peníze do prodělečného plátku, který podává informace nad úroveň bulváru. Nebo stát svou politikou vytvoří prostor pro to, aby takové sdělovací prostředky existovaly. To se často projevuje v úrovni veřejnoprávních médií. Média veřejné služby by měla plnit funkce, ve kterých komerční sdělovací prostředky selhávají.

Naše veřejnoprávní média je plní?

Do jisté míry ano. Když zůstaneme ve volebním roce, je zajímavé, že komerční televize o předvolebním boji neinformovaly nikdy dostatečně. Někdy jsou i pohotovější než ČT1, ale při úsilí o sledovanost pak berou předvolební boj jako dostihový zápas. Chtějí vás do toho zatáhnout, podívejte, kdo vyhrál, kdo prohrál. Není tam prostor pro širší debatu o volebních programech a není tam prostor pro menšinové strany. To se ukázalo v posledních dvou volebních obdobích, a zvláště v roce 2002 bylo evidentní, že nejsilnější komerční televize sází pouze na velké strany a ostatní ji vůbec nezajímají. Zatímco veřejnoprávní televize se – byť ne možná šťastným způsobem – snažila dát prostor všem.

Jakým způsobem?

V roce 2002 tam byl prozatímní ředitel, tak se improvizovalo. Totéž se stalo v roce 1998, kdy byl dosazen nový ředitel Jakub Puchalský, a tenkrát na něj strany silně tlačily, aby jim dal prostor u kulatého stolu. On jim řekl, fajn, tak se dohodněte, a ony nebyly schopné se dohodnout. Puchalský řekl, že žádné kulaté stoly tedy nebudou, a využil se formát arény. Myslím, že poslední slušně koncipovaná diskuse byla v roce 1996. Tehdy kupodivu ani politické strany neprotestovaly. Televize oddělila ve vysílání parlamentní a neparlamentní strany; nesnažili se o atraktivitu, ale ty informace tam byly. Tvrdím, a jsem schopen to doložit, že poslední promyšlená veřejná diskuse zde proběhla v roce 1996.

Přesto si myslíte, že veřejnoprávní televize svou roli zvládá?

Věřím tomu, že letos bude mít po letech improvizací určitou koncepci. Chtějí jít po regionech, setkat se s regionálními lídry v přímém přenosu, poskytnout prostor regionální politice. Bude to takových dvanáct regionálních mítinků, které zprostředkuje veřejnosti, a chce to doplnit debatami. Doufám, že letos by informace poskytované veřejnoprávní televizí voličům mohly být na vyšší úrovni než v minulosti.

A deníky?

Nevím, uvidíme, jestli se pochlapí, ale zatím to vypadá, že spíše půjdou po skandálech a kauzách a budou se snažit z toho vytřískat maximum. Jako byla například kauza poslance Kořistky v poslední době. Chci říci, že je správné, že jeho případ byl zveřejněn, jenom je tu určité nebezpečí, že v rámci předvolebního boje se ve své usilovné snaze o kauzu za každou cenu mohou novináři stát nástrojem cizí vůle, že naletí někomu, kdo jim podstrčí tu návnadu, a pak se ukáže, že je to trochu jinak. Což se stalo, když měla sociální demokracie skandál s poslancem Krausem, že se náhle objevily nové indiskrece, které se týkaly poslance Doležala a které odvedly pozornost od té kauzy.

Touha noviny prodat tedy může vést k závislosti na politicích jako zdrojích informací?

Dá se to tak říci. Ale i to je pozitivní jev, který souvisí se stavem médií. Znamená to, že když někdo udělá něco špatně, že se to neutají.
Můžeme se zabývat tím, proč a kdo to na koho prásknul, ale je tu ten očišťující mechanismus. Všimněte si, že by poslanec Kraus třeba ještě před pěti lety tuto kauzu ustál. Vzdal by se vrcholných funkcí, ale poslancem by zůstal.

Napsal jste, že přestože většina médií nemá plnění veřejné služby vůbec v programu a většině jde jen o vlastní prospěch, tak se vedlejším produktem jejich činnosti stejně stává veřejné blaho – to je ten očišťující mechanismus?

Ano. Příkladem může být právě Krausova kauza. Všichni se na ni vrhli, rozmázli to a on na nátlak veřejného mínění musel odstoupit.

Co jsou pro vás mezníky české mediální scény za posledních patnáct let?

Listopad 1989, kdy lidé vzali svobodu projevu do vlastních rukou. Až do března 1990, kdy byla provedena novela tiskového zákona, se v československých médiích děly věci na hranici legality. Pro tištěná média je mezníkem rok 1992, kdy vznikl první bulvár. Dalším mezníkem je rok 2000, kdy je dokončeno vlastnické uspořádání hlavních vydavatelů tisku. Regionální tisk se soustředil pod Vltava-Labe Press a ostatní vydavatelské domy si rozdělily pole působnosti. Rok 2001, kdy se postavily nové tiskárny a všechny deníky přešly na barvu. To je z hlediska systémového uspořádání.

A z hlediska obsahu?

Všichni měli zpočátku našlápnuto stejně, určitý předstih měly samozřejmě Lidové noviny, které vycházely už jako samizdat, ale nakonec ho ztratily tím, že nebyly dostatečně profesionální. Pamatuji si, že v roce 1991, když chtěl Václav Havel říci něco tisku, tak poskytl rozhovor Mladé frontě, a ne Lidovým novinám – to byl takový mezník. Mladá fronta přece jen byla zpravodajsky na mnohem vyšší úrovni. A držela se na špici docela dlouho, dokud jí to nesebral bulvár. V roce 1997 skončily poslední noviny dotované politickou stranou – pokud nepočítáme Haló noviny. Tehdy v souvislosti s Klausovým pádem skončil deník Telegraf, který byl ve prospěch strany sponzorován bankami.

A co se týče televize a rozhlasu?

U rozhlasu je to rok 1991, kdy byl povolen vznik prvních soukromých rádií, která po získání licencí okamžitě změnila mediální scénu. U televize pak rok 1994, s nástupem Novy. V roce 1997 se televize Prima pokoušela s Novou soupeřit. Když se jí to nepovedlo, uzavřela s Novou jakousi opoziční dohodu, kdy si majitelé Česká investiční banka a Vladimír Železný rozdělili role a začali spolupracovat. Programově soutěžili, ale z hlediska strategických rozhodnutí, prodeje reklamy, nákupu zahraničních pořadů, sportovních přenosů a podobně to probíhalo po vzájemné dohodě. Se staronovým vlastníkem Novy CME se od minulého roku opět mezi nimi rozvinul konkurenční boj.

Mají zahraniční vlastníci nějaký vliv na obsah českých médií?

Na konkrétní podobu obsahu podle mého vliv nemají. Je ale otázka, zda nejsou jejich čeští zaměstnanci servilní do té míry, že tuší, co se vlastníkům nebude líbit, a proto to tam raději nedávají. Myslím, že vydavatelům jde především o jejich byznys, a to je také slabina novin. Myslím, že kdyby majitelé své noviny četli, tak by jim možná nebylo jedno, jaká je politika listu, jací jsou komentátoři a šéfredaktoři. Jenomže oni se záměrně nevměšují a navíc necítí odpovědnost za českou politickou scénu. Myslí si, že jejich noviny by ji neměly destabilizovat, měly by udržet stabilní ekonomické prostředí, ale tím jejich odpovědnost končí.

Chápu-li to dobře, tak pokud majitelé potřebují vydělat a nemají přitom žádný vztah k české společnosti, nebrání se bulvarizaci obsahu, protože to je nejjednodušší cesta, jak přitáhnout masové publikum…

Víceméně. Jestli bych zahraničním vlastníkům něco vyčítal, tak zhruba to, že dostatečně neinvestují zpátky do lidské síly. Oni investovali do tiskáren, do technologií a tvrdí, že potřebují návratnost svých miliardových investic. To má za následek úsporná opatření v redakcích, kdy novináři musí podávat stále větší výkony. I kdyby se redaktor chtěl věnovat nějaké kauze či hlubšímu problému, tak nemá šanci, protože musí zaplňovat stránky obsahem, co nejlevněji. Navíc vydavatelé Mladé fronty a Lidových novin jsou jen lokálním vydavatelským domem v Německu a v posledních letech prošli velkou krizí, neboť žijí převážně z řádkové inzerce, kterou jim v Německu sebral internet. Až výsledky na Východě, nejen v českých zemích, ale i v Rumunsku, jim pomohly stabilizovat situaci.

Do jaké míry je mediální prostředí u nás ovlivněno politikou?

To jsou spojené nádoby jako všude. Média samozřejmě potřebují politiky a politici zase média. Žijí v symbióze. Tady jde o to, aby politika nedeformovala tok informací. Jedině společnost, která má svobodný tok informací, je společnost zdravá. Dnes tu však působí i ekonomické tlaky. Kdo první objevil, že cestovní kancelář Fischer není pojištěná? Nebyly to žádné noviny. I když konkurence tyto materiály rozeslala do všech médií, nikdo to nepoužil, protože Fischer byl důležitý inzerent. Nakonec s tím přišla veřejnoprávní televize, protože na jejich inzerci nebyla závislá. Proč byly na Telecom mírné všechny deníky a proháněli ho jenom internetoví publicisté? Protože zadával reklamu.

Dá se v českém prostředí hovořit o kritické diskusi, která by reflektovala stav médií?

Ano, ale je to většinou pouze kampaňovité. Byl tu webový server Mediareport, který byl podporován nadačními penězi, a když peníze došly, tak to skončilo. Teď je naděje, že se diskuse přenese do Revue pro média, kterou vydává Masarykova univerzita v Brně a kterou zřejmě bude podporovat Syndikát novinářů.

Podobné projekty zatím ale nemají příliš velký ohlas. Proč?

Je to jednoduché, chybějí finanční prostředky a vůle. V samotných médiích se mediální kritika, a to je signifikantní, příliš nepěstuje. Má to jednoduchou příčinu, oni vědí, že když já zkritizuji tebe, ty potom zkritizuješ mne. Klasickým příkladem bylo, když Lucie Tvarůžková v Týdnu napsala kritiku novinařiny MF Dnes, válečného zpravodajství z Iráku. Petr Pravda používal cizí zdroje, aniž je citoval, a tvrdil, že byl na místě, i když to psal z Kuvajtu, a tak dále. Její reportáž však byla stažena, protože se šéfredaktor Týdne Dalibor Balšínek dohodl se šéfredaktorem Mladé fronty Pavlem Šafrem. Věděl, že když článek zveřejní, tak Šafr pošle své reportéry a ukáže na nedostatky, které jsou v Týdnu. Mohu říct, že třeba kritika Novy v Právu naprosto nemůže projít, nezveřejní ji nikdy.

A nemůže impuls vzejít z akademického prostředí?

Jak říkám, chybí čas a peníze.

Sám se snažíte už pět let o reflexi médií na internetovém e-zinu Louč.

Louč už dělám jenom ze setrvačnosti a dělám ji zcela zadarmo. Zpočátku mě to bavilo. Dnes má slušnou průměrnou návštěvnost tři sta lidí denně, ale už mě to nebaví. Má to pro mne tu výhodu, že je to můj archiv, můj deník, a že vím, co se kdy stalo. Je to dnes takový můj zápisník.

Proč jste s Loučí začal?

Byl to takový přetlak. Člověk měl co říct a měl najednou šanci to říct. A byla v tom také touha ukázat těm mladým, že ještě nepatřím do starého železa. Internetovým publicistou jsem se stal díky Ondřeji Neffovi a Janu Čulíkovi. V roce 1996 začal Neff vydávat Neviditelného psa, přispíval tam i Čulík, který mu tam zřídil rubriku Britské listy. Sblížila nás aféra televize Nova, já jsem odhalil nějaké věci kolem toho. Bavilo mě, že nemusím psát věci jako do novin, že mohu napsat, co chci, co mě napadá, a dostat to do veřejného prostoru. Dělal jsem to asi rok. Něco jsem dával Čulíkovi, něco do Neviditelného psa. Pak jsem už psal jenom k Čulíkovi, protože Neff se zdál být ode mne příliš doprava, a později už jsem nechtěl stát v jedné řadě s dalšími lidmi, kteří přispívají do Britských listů, tak jsem si zřídil Louč.

Kdo je vlastně dneska český novinář?

Zcela určitě to není typ buditele z 19. století. Novinář je služebník, který má informovat. Má sledovat, co se děje, přinést informaci – a když o ni má někdo zájem, tak za ni platí. Posunuli jsme se od německého či rakouského modelu k anglosaskému, kde je většina novinářů na úrovni instalatéra. To je služba, za kterou se platí. Obecně se dá říci, že jsou nekvalifikovaní a často ještě lidsky nevyzrálí. Chybí tu střední generace, lidé, kteří by novinářskou profesi udrželi na úrovni. Přesně naše generace má problém, že jsme se s bývalým režimem zapletli, takže i kdyby tu ta generace byla, tak stejně nejsme věrohodní.

Vy sám jste působil v československé televizi před rokem 1989. Jak toto období svého života hodnotíte zpětně?

Ztotožnil bych se s tím, co řekl kdysi bývalý ředitel Československé televize Miroslav Pavel: Nezamlčuji, ale nejsem na to nijak hrdý. Do televize jsem nastoupil v roce 1969, byl jsem mladý, ženatý, s dítětem, neměl jsem kde bydlet a byl jsem náchylný ke kompromisům. Dělal jsem zahraniční komentáře, byl jsem i na obrazovce, ale v roce 1973 jsem to zapíchl, vymluvil jsem se na osobní a zdravotní problémy a z obrazovky jsem se stáhl. Už to nešlo. Pak jsem tam kličkoval, dělal ve Studiu Jezerka dramaturga, staral se o zahraniční zpravodaje a publicistiku, což je etapa, o které nechci moc mluvit. V roce 1987 jsem přestal být novinářem.