Jít na/za dřeň

„Proč filmy vždycky končej dobře, he?... Protože kopírujou život,“ odpovídá na vlastní řečnickou otázku hrdina prvotiny DBC Pierra (vlastním jménem Petera Finlaye). A netuší možná, že ta odpověď klade hlavní otázku románu, otázka sama je jen konstatování. Nemělo by nás to překvapovat: otázka a odpověď se někdy rády maskují za svůj protějšek, stejně jako následek za příčinu, fikce za skutečnost, část za celek, přání masy za pravdu – a naopak.

Vernon Little je pozoruhodný hrdina a ještě pozoruhodnější vypravěč. Čím méně dokáže řídit vlastní osud, tím poutavěji líčí své vržení do něj, od neopodstatněného obvinění z účasti na školním masakru až po trest za vinu, přiřčenou sousedy, právníky, médii a vůbec „řádem světa“. Styl vyprávění tu věrně odráží smysl příběhu: skutečnost není podávána ve své celistvosti, ale prostřednictvím detailů, které Pierre Vernonovými ústy vytrhává z  kontextu, a ony tak vrůstají do nových souvztažností, ožívají novým životem a vytvářejí jakousi paralelní realitu: „Po chvilce se otevřou dveře. Dovnitř se všourá pruh bizoní kůže omotanej kolem duše šerifa Pokorneyho,“ popisuje patnáctiletý Vernon své dojmy z policejního výsledku. To není jen expresivní popis, čerpající z Pierrovy bohaté imaginace, nýbrž meritum věci: svět Pierrova románu, tj. svět současné Ameriky, jako by stál na výňatcích ze skutečnosti, které jsou jen vyprázdněnými atributy: nová lednička, lepší milenec, dvojitý hamburger, Van Damm a vůbec hrdinové, kteří „nikdy nepotřebujou na velkou“ a „jen píchaj a zabíjej“... Jenže paralelní svět vytyčený těmito banalitami se rozrostl natolik, že se na ten původní zapomíná a nová skutečnost se jeví opravdovou potud, že ji všichni žijí. Má totiž jednu velkou výhodu: je čitelná a předvídatelná. Tato čitelnost je sice na dluh, který je občas třeba splatit nečekaným otřesem – třeba bezhlavým zabíjením ve školní třídě –, bylo by však naivní očekávat od něj očistný účinek.

Řád čitelnosti vše přetaví k obrazu svému, a tak je deformován i závan čehosi opravdového. Řád velí: po příčinách masakru netřeba pátrat, jsou tu v podobě prefabrikátů dávno k dispozici, jde jen o to vměstnat do nich fakta. Tedy je především třeba najít viníka a mediál­ně ukojit touhu po sdílené představě o soucitu a spravedlnosti. Tragédie Vernona Littlea nespočívá v konfliktu s tímto paralelním světem, ale v tom, že je jeho součástí a mimo něj se nedokáže pohybovat, a proto mu ani nedokáže vzdorovat. Jeho střet s Mexikem (v němž na svém útěku nachází cosi jako ztracený ráj) ukazuje, jak moc je spjat s pseudoskutečností, z níž vyrůstá. Ostatně i pořadí jeho jistot při soudním jednání mluví za vše: „Člověk má pocit, že by se tady snad i dokázal chovat statečně, zvlášť když připočte svoje najky, Calvina Kleina, svoje mládí a taky to, že je doopravdy nevinnej.“

Vernon Bůh Little je nejméně dvojnásobný antiromán: „antidektektivka“ a „antibildungs­roman“. To první proto, že od začátku známe skutek i jeho aktéry, ale do konce napjatě čekáme, zda se to kromě nás a hlavního hrdiny-vypravěče bude chtít dozvědět také svět; to druhé pro množství explicitních „po­naučení“, která jednak shazují samy sebe, jednak jsou čím dál rezignovanější: „A tady je další ponaučení, přátelé: že jakmile jednou pochopíte pravou podstatu věcí, jste naprosto prokletý, protože už nikdy nemůžete jednat s tím krásným sebevědomím blbce.“ Žádný „antižánr“ však nikdy zcela nepopře svůj původ – a tak i tato kniha drží čtenáře magnetizovaného nad knihou velmi dobrodružnou, a hlavně v ní přece jen hrdina pod nánosem sebeironických ponaučení zraje. Cesta dospívání je tu patřičně trnitá – nespočívá v ničem menším než v umění přijmout smrt, ba dokonce dát jí i jakýsi smysl. Závěr románu je plný eschatologických symbolů: Vernon jde na smrt sledovanou davem diváků, na prsou má nápis „Me ves y sufres“ (Pohleď na mě a trp), a to vše za masakr, který způsobil jeho spolužák jménem Jesus. Hrdina tedy pochopil poučení od svého spoluvězně Lasalla: „Ty seš bůh. Přijmi tu zodpovědnost, vyzkoušej si, jakou máš moc (...) Stačí poznat jejich potřeby, a budou tancovat na každou písničku, kterou jim zapískáš“ – on je dokázal i naplnit. Jenže dá se tomu všemu uvěřit?

Přes všechnu chválu na hlavu vypravěče DBC Pierra mu nelze odpustit jistý naratologický manýrismus, prostupující bohužel celou tuto „komedii za účasti smrti“, jak výstižně praví podtitul. Nejde přitom jen o konkrétní obraty jako „...v pozadí brnká elektrický piáno něžně, jak když se ovesná kaše dotkne vaječníků“, ale zejména o některé stavební kameny děje – od bombastického, a přece hladkého útěku do Mexika po kuplířskou scénu jednoho odpoledne, kdy Vernon prodává mladší spolužačku bývalému učiteli z jejich školy. Ne vždy se zkrátka daří uhlídat hranici mezi „jít až na dřeň“ a „jít až za dřeň“. Největší takovou manýrou je závěrečný deus ex machina. Je to sice působivý prostředek v knize, která má boha už ve svém názvu, ale není právě efektnost úlitbou ve smyslu posledního Vernonova ponaučení? Opravdu musejí všechny filmy „končit dobře“, aby kopírovaly život?

Závěrem několik slov k  překladu. Davidovi Petrů se dařila elegantní, nenásilná a jemná práce s nespisovným jazykem. A přece i u něj trpí obecná čeština kontaminací s prostředky spisovné češtiny, které působí v daném kontextu jako pěst na oko, ale z nějakého důvodu se usídlily jako standard v současné „nespisovné próze“ – snad z ostychu před grafickou podobou některých tvarů, které v mluveném projevu používáme zcela běžně: „‚Nazdar pardále,‘ pozdraví mě tím stupidně trapným chlapáckým tónem, jakým se mnou občas mluví od tý doby, co jsem dal jasně najevo, že patřím k tý půlce lidstva s bimbasem.“ Mějme ke svému jazyku větší úctu, když už jsme se rozhodli jej tisknout.

Autor je šéfredaktor časopisu Plav.