Starý dobrý expresionismus

Překladatel a editor nejnovějšího českého výboru z básní německého expresionismu Držíce v drzých držkách cigarety píše, že se jeho kniha „svým podtitulem vymezuje vůči ‚velké antologii‘, monumentálnímu opusu překladatele a editora Ludvíka Kundery s názvem Haló, je tady vichr – vichřice!“. Vzhledem k roli, jakou v českém prostředí tato „velká“ antologie sehrála, to vlastně ani jinak nejde.

Opojení expresionismem

Že čas k takovému kroku dávno dozrál, potvrzuje i Ludvík Kundera: „Zásluhou německé píle, ba posedlosti,“ řekl před půldruhým rokem v měsíčníku Plav, „se za těch 36 roků enormně rozrostla primární i sekundární literatura o expresionismu. Vyšly zapomenuté jediné sbírky básníků, kteří po roce 1914 padli, někdy to jsou básníci jediné, ale oslnivé básně, vyšly všeliké memoáry, soubory korespondence, dílčí monografie, proporce se narušily, ne-li změnily; má tehdejší studie, jakkoli obsáhlá, je povážlivě děravá, volá po nejednom zpřesnění, po škrtech, ale hlavně po doplňcích.“ Kdo se tedy do expresionismu pustí nově, měl by si položit tři otázky: Jak zohlednit ony posunuté proporce ve výběru básní? Jak se s expresionisty vyrovnat (nově) překladatelsky? A – co o nich vůbec říct nového?

Robert Musil, jeden z nejbystřejších komentátorů evropské kulturní situace počátku 20. století, charakterizoval ve svém Muži bez vlastností expresionismus takto: „Nebylo možno přesně určit, co to je, ale bylo to, jak to slovo napovídalo, jakési vytlačování; možná konstruktivních vizí, ty ovšem ve srovnání s uměleckým ztvárněním byly zároveň destruktivní, a proto je můžeme nazývat jednoduše struktivními, což k ničemu nezavazuje a struktivní světonázor, to zní docela úctyhodně.“ Musil jako by zde popsal hranice, ale i půvab výboru Radka Malého. Tomu nejde – bohužel – o reprezentativnost ani o kritickou analýzu či vymezení expresionismu. V knize nenajdeme doslov, natož aktuální studii, která by překonala někdejší Kunderův esej; jen pár frází na přebalu a několik biografických medailonků. Českému čtenáři je tu obraz expresionismu představen jen vlastním výběrem a překladem básní – hlavním kritériem obojího se přitom zdá být zejména překladatelův osobní vkus, ba opojení. Jenže právě díky tomu opojení se nakonec vyplatí Malého výbor číst: poetika expresionismu je mu vlastní – a čím víc „šokující“, čím „apokalyptičtější“, tím vlastnější.

Zbytečná explicitnost

Dobrou polovinu výboru tvoří „solitéři“ (což ovšem znamená tolik co nejznámější představitelé expresionismu) Jakob van Hoddis, Georg Heym, Alfred Lichtenstein, Gottfried Benn, Else Lasker-Schülerová, Georg Trakl a August Stramm. Pět básní Franze Werfela a Johannese R. Bechera k nim zřejmě bylo zařazeno spíš z povinnosti než z pociťované nezbytnosti – každopádně je příznačné, že je Malý nejpřesvědčivější u autorů jako Benn či Heym. Právě jejich převody do češtiny jsou dík překladatelově široké výrazové paletě a formální čistotě neobyčejně barvité a podmanivé.

Někdy se až zdá, jako by Malému toho expresionismu nebylo ani v originále dost, zejména tam, kde si metrum překladu žádá nějakou „výplň“. Například v Heymově působivé básni Mrtvá ve vodě doplňuje v posledních strofách hned dvakrát motiv ticha – jenže báseň, která je plná „kalného proudu“, „splašků“, jež „se ženou nocí“, a „dunění“, je na každý zásah právě do akustické motiviky obzvlášť citlivá. V překladu vzniká nová antiteze, která sice nejde zcela proti duchu Heymovy lyriky – je však zbytečně explicitní. Vedle explicitnosti je na Malého vynucených doplňcích nejrušivější sémantické zatížení či zmíněná tendence být expresivnější než expresionista sám. Z Heymova Žebráka kupříkladu dost možná jde „trochu strach“, ale překladatel nás na to přece nemusí zvlášť upozorňovat, v Bennově „Klümpchen Schleim“ („chomáček hlenu“) pak je rozhodně víc něhy, byť provokativní, než v Malého „chrchli slizu“. Takové odchylky jsou ovšem nevyhnutelné při každém básnickém převodu – ukazují však dobře, jakým směrem se překladatel ubírá. A jestliže bylo řečeno, že je Malému vlastní expresionistická poetika, pak je třeba vztáhnout to i na tvůrčí expresionistickou drzost: zrovna báseň, jejíž verše daly celé knížce název, totiž měla tu smůlu, že se v německém vydání nevešla o dvě strofy na jednu stranu. Z básně „Himmelsschlange“ se tak do rukou českého čtenáře dostalo jen torzo o dvou čtyřverších bez titulu.

Málo nového

A jak se Malý vyrovnal s oněmi posunutými proporcemi v recepci expresionistického básnictví? Jak už ve své recenzi v Lidových novinách upozornil Petr Borkovec, oproti Kunderovu výboru představují Drzé držky nově jen Gerrita Engelkeho. A ani rozčlenění druhé části výboru nepřináší nic, co by se vzpíralo představám o literárním expresionismu rozšířeném v Česku: jeden oddíl se několika básněmi věnuje tématu velkoměsta, další nejrůznějším variacím na smrt a poslední – eschatologický? – se jmenuje Korunovace srdce.

Mé obtíže charakterizovat téma poslední části výboru lépe než pomocí jeho názvu mě vracejí k Musilově dobové kritice expresionismu. Ta se obracela především k jeho vágnosti, panující jak ve vztahu k vlastnímu vymezení, tak v „expresionistickém“ pohledu na svět. Tuto tradici silných, a přece nejistých slov je zajisté pošetilé vytýkat poezii jako takové, jenže Malý se jí drží i při práci editorské. Tvrzení, která nacházíme na přebalu knihy, že totiž expresionismus na jedné straně přinesl „dodnes živé apokalyptické vize Georga Heyma“ a na straně druhé dnes již „vyčpělé“, „prázdné fráze“ „volající po sbratření“, svědčí spíš o překladatelově osobně prožívaném vztahu k tomuto uměleckému směru než o hlubokém pochopení pro to, co se tehdy v německém básnictví dělo. Otázka, zda jsou Heymovy „apokalyptické vize“ či Bennovy „pitevní protokoly“ dodnes živé, je totiž irelevantní – představují především dobový jev a jen v dobových společensko-kulturních souvislostech mohou být uspokojivě interpretovány. Nepochybně živá je však síla výrazu těchto básníků. A ta našla v Radkovi Malém povolaného prostředníka. Český čtenář se však o expresionistické poezii nedozvídá mnoho nového.

Autor je redaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav.