Sebe změním, sex ignoruju

Britská literatura věnuje v posledních letech mnohem větší pozornost svým menším sestrám. Tvorba z Walesu, Severního Irska či Skotska se rozsahem té anglické rovnat nemůže, volí však zajímavější témata. Swansea, Belfast, Glasgow či Edinburgh prostě nejsou Londýn a skotský venkov se od toho anglického liší podobně jako například Rýmařovsko od vesnic blízko Průhonic. Do okolí Londýna se stěhují dobře situované rodiny, zatímco v maloměstech a vesnicích na severu Británie zůstávají hlavně ti, kteří nikdy nesebrali odvahu odejít. Takové jsou hrdinky povídek skotské spisovatelky A. L. Kennedyové.

Kennedyová je nenápadná hvězda skotské literatury, čtenáři znají spíš Iaina Bankse či Ali Smithovou. Debut Noční geometrie a vlaky do Garscaddenu vydala jako pětadvacetiletá v roce 1990 a kromě několika literárních ocenění jí vynesl účast v seznamu dvaceti nejnadějnějších autorů, jejž v roce 1993 vydala agentura Granta se Sunday Times. Kennedyová se tak zařadila vedle zmíněného Iaina Bankse, Louise de Bernièrese, Hanifa Kureishiho či Jeanette Wintersonové. Granta sestavuje seznam jen jednou za deset let. Kennedyová na něm byla dvakrát, podruhé v roce 2003. To se doposud povedlo jen Kazuo Ishigurovi (1983 a 1993).

Alison Louise Kennedyová se narodila v Dun­dee a vystudovala divadelní vědu na univerzitě ve Warwicku. Úspěch její první knihy jí umožnil plně se věnovat literatuře, od té doby vyučuje na různých vysokých školách tvůrčí psaní. Vydala čtyři romány (zatím poslední Paradise v roce 2004), tři sbírky povídek, scénáře k televizním seriálům a filmům. Pracuje i jako kritička, editorka a porotkyně literárních cen, v poslední době se však věnuje hlavně žánru stand up comedy.

Podobnou možnost někoho pobavit hrdinkám svých povídek v Noční geometrii nedopřává. Nepěstuje se tu ale žádný kult nešťastného mládí. Kennedyové ženy – jen ve třech případech je hrdinou muž – jsou většinou ve středním věku, žijí v bezejmenných skotských městečkách a na svět se dívají jako do zpětného zrcátka. Hlavní postava úvodní povídky Čaj a sušenky k tomu říká: „Náš život je jako řeka, po které plujeme ve člunu obráceni čelem k jeho zádi a dopředu se díváme jen ve snu.“ Jejich životy mnohdy ovlivňuje nešťastná náhoda, až tragikomická; vypravěčka povídky Noční geometrie a vlaky do Garscaddenu například líčí, jak jejího nevěrného manžela málem připravily o život zmíněné vlaky. Smrt, vražda a zabití se tu vůbec opakují, stejně jako motivy domácího násilí, znásilnění či rozpadu manželství. Postavy si jsou navzájem nevěrné, v mnoha případech však nevěra není skutečnou příčinou konce vztahu. Hrdinky povídek jako by neuměly s nikým žít; většinou nedokážou vystát ani svou vlastní existenci. A co víc: ve stavu, kdy už od života a lidí kolem sebe nic nečekají a okolí nečeká nic od nich, se cítí docela dobře. Vědí, že sebemenší změna je nad jejich síly, a jen trpně čekají, co jim hořká budoucnost přinese. Pasivita jim nakonec vyhovuje; jak říká hrdinka povídky To hezké pomine, „některé věci, například sebe, může člověk změnit a jiné, jako sex nebo rakovinu, musí ignorovat“. Jen málokdy povídkami probleskne optimismus, o to je však důležitější: cena, kterou musí hrdinky zaplatit za změnu k lepšímu, je vysoká, přesto čtenáři mohou mít pocit, že měla jakýsi smysl. To mohou.

Autor je amerikanista.