Čas pod kůží. Román jedné noci

Byla městské dítě. Milovala tramvaje, nákupní pasáže s italskými cukrárničkami, kde se stříbřitě těžký, matný chlad lžičky se zmrzlinou nepodobá ničemu, co kdy vložila do úst. Celá odpoledne prochodila s matkou vícepodlažními obchodními domy s širokými eskalátory, z nichž cestou nahoru mohla shlížet na blyštivé plochy pod sebou. Domů se většinou vracely bez zvláštního nákupu. Braly jen věci zlevněné nebo takové, které byly lacinější než v konzumu na jejich předměstském sídlišti. Vždycky se našla nějaká zvláštní nabídka, jež ospravedlnila peníze za jízdné. Ale v podstatě si spolu prostě jen vyšly.

Ale pak jednou přišel onen rok na vesnici, kde bylo všechno podstatně jinak. A v té vesnici, jíž rodiče, kteří se pokládali za městské lidi, pohrdali a již si Johana pomalu zamilovávala, chodila do venkovské čtyřtřídky, kde se v jedné místnosti současně učily vždy dvě třídy. V řadě u okna seděly větší děti. A když se člověk podíval a zaposlouchal jejich směrem, existovalo vedle toho, co sám dělal, pokaždé už i to, co teprve přijde. Budoucnost seděla ve třídě, s příslibem zlomkového počtu a afrických savan.

Při hudební výchově musely děti v místnosti s dřevěným stupínkem vždycky vstát. Venku bylo jaro, dovnitř pronikalo vysokými okny slunce, učitel vzal housle, kývl na děti a děti zpívaly nejdřív „Když zjara sedlák“ a pak „Přišel k nám máj“. A Johana, která zpívala ráda, nemohla s ostatními zpívat, srdce jí tlouklo a ona si říkala: Teď je to jako v obrázkových knížkách, kde vlaštovky poletují nad nataženými šňůrami s prádlem a po poli kráčí podsaditý kůň. A i když se k ostatním zkusila přidat, jako zlodějka, zpívala jen polehounku a přemáhala slzy, jako by to, co tu bylo, mohla zničit.

Hodinu ručních prací měly všechny dívky ze školy společně. Seděly ve velké světlé místnosti, která jako by mléčně protahovala čas. Jednou ve věčnosti vyšívacího dopoledne vyložila učitelka na katedru různé drobnosti a děvčata, která dokončila modré a červené řady křížkového a řetízkového stehu, mohla jedna po druhé přistupovat a něco si vybrat. Takový nečekaný dárek. Johana, která byla mezi prvními, nabídku okamžitě přelétla očima a hned sáhla po překrásné vystřihovánce z tuhého papíru. Ale když už zas seděla v lavici a chtěla si dárek blíž prohlédnout, zastyděla se. Protože na katedře ležela i sušená protěž, a protěž, jak se Johana domnívala, měla ráda matka. Honem se tedy vrátila dopředu a zeptala se, jestli by si vybranou věc nemohla ještě vyměnit. Nabídka na katedře se mezitím značně ztenčila, ale šedozelená protěž tu stále ještě ležela. Učitelka se zeptala, proč ji chce Johana vyměnit, a Johana odpověděla, že ji chce pro matku. Načež se na ni učitelka velmi vlídně podívala a řekla jí prostě: Ty máš asi maminku ráda?

Ty máš asi maminku ráda? Johaně to připadalo, jako by tu učitelka téhle vesnické školy najednou promluvila čínsky. Ptát se, jestli má ráda matku, jí připadalo stejně nemístné a zbytečné, stejně bezdůvodné jako vyzvídat, jestlipak dýchá. A namísto usměvavého přitakání se na milou učitelku ručních prací udiveně, ale zároveň i rozpačitě a zmateně podívala, a vrátila se s huňatým kvítkem na své místo.

Ostatně zmýlila se; matka si s protěží nevěděla rady. A kytka hned někam zmizela.

Snad ji protěž nemohla potěšit proto, že matka byla tehdy na vesnici velmi nešťastná. Ale ona vlastně byla velmi nešťastná pořád. Její nešťastné rozpoložení patřilo k věci i pro ni samotnou, stejně jako ustavičné stěhování, jako věčné uklízení, případně řeči o neustálé nutnosti uklízet, tak jako otcovy šachy a jeho zahloubanost nad šachovnicemi, když seděl s ostatními v obýváku. Patřilo k věci stejně tak jako babiččino oddané prodlévání v kuchyni.

Co Johana tehdy nechápala, bylo, že se matka vesnici tak bránila. Všechno tam, pokud člověk věřil matce, bylo špatné. Nejvíc matku popuzovalo, že ne všechny cesty ve vesnici byly asfaltované či dlážděné. Bydleli ve stráni, na Červeném návrší, a dívali se přes velkou drůbeží farmu. Když pršelo, zaplavila cestu voda a farma se proměnila v rybník. Katolický kostel byl ve vedlejší vesnici a i tam na nejzazším konci, a už při první cestě si matka zničila své hezké nové polobotky z jemné teletiny. Potom seděla v koupelně a s vzlykotem odškrabovala starým nožíkem na loupání ovoce mazlavé bláto. Ten nožík ležel v koupelně pořád, právě kvůli blátu, a tentýž nožík pak prý také použil otec.

Později, pomyslela si Johana, později jí to vyprávěli, až po letech. Pod hrudníkem, říkala matka, pod hrudníkem je ještě pořád vidět jizva. A když pak otec někdy vyšel svlečený do půli těla z koupelny do obýváku, kde si večer odložil šaty, pátrávala Johana po jizvě. Ale asi se otci nikdy nepřiblížila natolik, aby jizvu viděla.

Co viděla onen sváteční den na vesnici, bylo, že pro otce přijeli, ne, spíš si ho odvezli. A pak začaly ony dlouhé nedělní výpravy auto­busem do blázince. Ale nejdřív musela Johana na­zítří napsat sloh. „Můj první máj.“ Hned věděla, že to svede, a napsala živý popis pěšího výletu s rodinou ze sousedství, výletu, na kterém se svačilo a řezaly se poutnické hole, kde se lezlo na posed a zašlo se do hospody na limonádu a tak dál. A sloh se jí zdařil tak, že ho učitel na druhý den nahlas předčítal celé dvoutřídce. A s každou větou, kterou učitel nahlas přečetl, se Johana styděla a děsila víc a víc, protože přirozeně přišlo, co přijít muselo. A doprostřed závěrečné pointy s lijákem zavřeštěla nohatá sousedovic holka, která viděla záchranku a sanitku a všechny ty bílé a bíločervené cizí lidi: „Vždyť tohle přece vůbec není pravda! To přece není pravda!“

Až po letech jí pak matka vyprávěla, že otec vzal ten nožík a bodl se jím do prsou. Matka příhodu vyprávěla, jako by předpokládala, že se Johana na nůž pamatuje. A nemýlila se. Ačkoli si Johana nůž mohla spojovat jen s blátem, okamžitě si vybavila jeho vybělené křehké dřevo a tenkou čepel. A snadno pak také chápala, co matka vyprávěla dál. Právě proto, že sáhl po starém nožíku na čištění bot, s tenkou krátkou čepelí, otec jen krvá­cel, silně sice, ale bez velké úhony. A když to pak zkusil s kabelem od pračky, zase to nevyšlo. Tady matka zavrtěla hlavou. Přitom byl, dodala ještě, průmyslovák. Deprese, pokývla, byla to deprese. Asi, pomyslela si Johana, ale neřekla nic, byl moc nervózní a nedokázal se pořádně soustředit. Babička, pokračovala matka, babička tehdy všechnu krev umyla. Byla po celé koupelně, prostě všude. A když pak prý Johana přišla domů, po krvi ani památky. Ale ačkoli vytřeli a nikde nezůstala ani skvrnka, cítit prý to ještě bylo.

Možná, Johana zvedla nohy na těžkou tmavou koženou pohovku a zkřížila je do tureckého sedu, takže tu seděla zpříma jako jedna z těch plyšových koček, které si tu hověly, možná ten nožík také pocházel ještě z domova, jak si ho vybavovala, se silně ohmatanou dřevěnou střenkou a čepelí, již letité krájení ztenčilo na měsíční srpeček. Pak by ovšem byla nehoráznost, že si otec chtěl vzít život zrovna tím starým nožíkem z domova.

Tehdy tedy začaly nedělní autobusové výpravy s dvojím přestupem do blázince. Po otcově sebevražedném pokusu, po němž přirozeně následovala výpověď z nového místa v továrně na hodinky, matka přerušila zahájené jízdy v autoškole. Nové místo v továrně na hodinky poskytlo realistický základ otcově touze po vlastním autě. Z války měl nejen válečnou maturitu, nýbrž i válečný řidičský průkaz, který ještě stále platil, ačkoli otec nikdy auto neřídil. Teď si řidičský průkaz měla udělat i matka. Rodině, která si brzy pořídí vlastní auto, nastávaly nové časy.

Jenže teď už nemají peníze, argumentovala matka po výpovědi. Že teď teprve by si řidičský průkaz měla pořídit, ji vůbec nenapadlo.

Nedovedla vzít vlastní život do vlastních rukou, pomyslela si Johana. Matka se vždycky cítila jako městský člověk. A teď se ocitla ve vesnici, která jí nevoněla a které podle svého názoru nevoněla ona, se starou matkou a devítiletým dítětem. A muže měla nemocného. Jedenačtyřicetiletá žena. Vychodila měšťanku ve Svitavách, což bylo pro dívku jejího původu velmi neobvyklé. Dokončila reálnou školu. Pracovala jako sekretářka, pilná, oblíbená, šik a úspěšně zajišťující svou malou obživu. Uměla psát naslepo na stroji a stenografovat. Do práce chodila ráda, jak pokaždé zdůrazňovala. Občas si, tehdy, z vlastních peněz, koupila květiny. Ale především toužila po dítěti. A tak pro to dítě střádala: pět let zasnoubení, skromná svatba s klobáskami a bramborovým salátem a čtyři dny v Garmisch-Partenkirchenu. Když prý z okénka vlaku viděla hory, plakala. Následovaly tři pilné manželské roky. Až bylo všechno po kupě: zařízený obývák, kuchyň, ložnice. Postupně nakoupili všechno. Teď mohlo přijít dítě. A pak prý se chtěla starat výhradně o dítě a pěknou domácnost. Její dítě mělo dostat dokonalý domov a matku, která má pro své jediné dítě pořád čas. Tak měl vypadat její život. Dítě nemělo dostat ani sourozence; mělo mít na matku výhradní právo.

Autobusem jezdila Johana ráda. Vesnice ležela ve svahu, vlastně to bylo středověké městečko s pěkným opevněním, a autobus sjížděl serpentinami dolů. Když se člověk ohlédl, shlížela vesnice přátelsky pestrými, stěsnanými domy na cestující. Kopcovitou krajinou se pak pokračovalo až do prvního okresního města, potom do druhého okresního města. Odtud jezdil autobus k blázinci. Celá cesta trvala přes dvě hodiny, takže s návštěvou otce a návratem zaplnila neděli.

Matka otci pokaždé vozila jablka. Ne lecjaká jablka, nýbrž úplně nový druh jablek. Ačkoli zralá a sladká, byla velmi zelená. Na povrchu se leskla jako voskovaná. Jmenovala se Granny Smith, jméno stejně svěží a cizí jako jejich vzhled. Johana si nevzpomínala, že by matka Granny Smith kupovala předtím, než začaly jezdit do blázince. Matka je nekupovala ani sobě či dceři nebo babičce, nýbrž jen otci. Matka uvedla cenu dvou jablek a ta byla velmi vysoká. Když Johana seděla v autobusu, zaplnila prostor dvě jablka Granny Smith, které ležela v matčině tašce. V každé zatáčce jako by obrovská váha jablek mohla ohrozit rovnováhu autobusu.

Blázinec stál v parku, jehož cesty lemovaly vysoké, růžově a bíle kvetoucí kaštany. Otec, matka a dítě seděli na lavičce pod stromy. Seděli na lavičce v parku, protože otec sdílel pokoj s řadou dalších mužů, jedna postel stála vedle druhé. A ti muži, řekl otec jednou, když vycházeli, tu prý v ústavu jsou už deset, patnáct nebo i dvacet let. On chce pryč.

Na lavičce otec s matkou mlčeli. Mlčelo i dítě, protože když jednou ve snaze otce roz­veselit poukázalo na krásu rozkvetlých kaštanů, otec se rozplakal. Snad myslel na oněch deset, patnáct anebo dvacet let, snad mu té krásy také připadalo příliš, jako dítěti připadal příliš krásný pohled na učitele s houslemi pod bradou. Dítě hledělo vzhůru do vysoké kvetoucí věže a myslelo na černou rafičku bílých kuchyňských hodin.

Matka vyndala jedno zelené jablko a podala je otci. Většinou se do jídla nutil. Rychle a dávivě kousal, žvýkal a polykal, aby to měl rychle za sebou. Z jablka kapalo, protože bylo velmi šťavnaté. Matka vždycky přivezla kousek papíru odtrženého z kuchyňské role. Někdy se matce podařilo otce přemluvit, aby si druhé zelené jablko odnesl s sebou do pokoje. Někdy jablko odmítl jako nějakou hrozbu. Pro dítě bylo jablko příznakem toho, na kolik je otec ochoten si troufnout. Matka na tom, jak otec jedl a přijímal jablka, poznala, že už se mu daří lépe. Odmítnuté jablko matka vrátila do tašky. A na zpáteční cestě autobusem ho dostalo dítě. Plod byl už trochu teplý a lehce otlučený. Někdy matka řekla, aby jí dítě kousek jablka odkouslo. Matka měla v horní čelisti zubní protézu. Pak seděly vedle sebe, a dítě matce podávalo velké, pro ni odkousnuté kousky jablka. Ulevilo mu, když jedla i matka.

Ještě před blázincem však podstatu matčina neštěstí tvořily blátivé venkovské cesty. Jako by zrovna tady mohla ztratit půdu pod nohama. Nenáviděla cestu mezi lukami, dlouhé, strmé schody s nepravidelnými kamennými stupni vedoucími k samotné obci, k hlavní silnici, kudy se chodilo do centra s obchody. Na jejich vlhkých kamenech Johana poprvé v životě viděla mloka. To je přece mlok, říkali děti ze sousedství, na toho nesahej. Johana znala jen Lurchiho z brožurek městských prodejen obuvi značky Salamander. Že salamandr, mlok, tohle černé, lesklé zvíře s křiklavě barevnými skvrnami, opravdu existuje, ji zarazilo a vzápětí velmi potěšilo. Kreslený mlok a jeho přátelé, kteří byli tajně i jejími přáteli, tím nabyli opravdovosti.

Johana nechápala, proč se matce na vesnici tak rozhodně nechtělo líbit. Vlastně, pomyslela si Johana, si tu matka musela připomínat domov, to přece byla také vesnice. S potokem a lesem. Matka o domově nikdy moc nemluvila, ale mnohokrát vyprávěla o svých rohačkách a o tom, jak se tam dalo jezdit celé kilometry v kuse. Žádné pidikopečky jako na kraji města, kde bydleli. A v sáňkování prý bývala velmi dobrá. Měla totiž právě ty rohačky s velkými, pevnými sanicemi, na nichž mohla, ve velkých obloucích, sjíždět dlouhé lesnaté kopce. Odpoledne ovšem jen dvě jízdy, pak už se setmělo, tak dlouhé dráhy měli.

Johana se matku neodvážila upozornit, že i v téhle vesnici se dá sáňkovat. Matka by o tom určitě nechtěla ani slyšet. Doma to bylo něco úplně jiného. Z domova matku s babičkou vyhnali, a proto se s domovem nemohlo nic měřit, žádný les, žádná sáňkovací dráha, vůbec nic. A především by matka určitě nestrpěla, aby někdo byť jen jmenoval tuhle příšernou vesnici současně s domovem. Byla městský člověk, jaksepatří zoufalý, když se Johana zase vrátila domů v mokrých botách. Dokonce i v holínkách, které Johana po dlouhém škemrání, že tady gumáky skutečně potřebuje, konečně dostala, bylo pokaždé znovu mokro. Voda v holínkách jejího dítěte musela pro matku představovat definitivní vpád necivilizované vesnice do rodiny. Protože za nic jiného nehrozila tak neochvějně domácím vězením.

A domácí vězení bylo ze všech trestů, jichž se Johana děsila, nejhorší. A žádný neudělovala matka s takovou jistotou. Později Johaně vyprávěla, že jako úplně malá často prosila, aby raději dostala nářez než domácí vězení. Matka v tom musela nacházet zvláštní pointu, jinak by o dětské prosbě tak ráda nevykládala dál, třeba sousedce, nebo když přijela návštěva z domova. Johana si vybavovala ciferník kuchyňských hodin v dobách, kdy ještě hodiny neuměla. Ale matka řekla: až sem zůstaneš doma, dokud se velká ručička neposune sem. A Johana si zapamatovala místo, k němuž se velká ručička musí dostat. A čím víc se na velkou ručičku dívala, tím méně se rafička pohybovala. Vězení, říkávala si tehdy, nejhorší ze všech trestů je určitě vězení. A děsilo ji, že si vůbec nedovede představit, jak dlouho by ve vězení trval třeba rok, když už takový kousek, jaký pokradmu zdolávala černá ručička na bílé hodinové ploše, trvá celou mučivou věčnost.

Přeložila Veronika Dudková.