Tomáš Císařovský ve své malbě zdánlivě opouští společenskou a sociální problematiku spojenou s městským životem a prchá na venkov. Tam ji ovšem opět, v jiné podobě, nachází, zaznamenává a přiváží zpět do „kulturního centra”. Z výstavy pro diváka vyplývá, že patrně není úniku před sebou samým.
Císařovského lapidární styl poznáme na první pohled. (J. Ptáček)
Malíře Tomáše Císařovského (1962), nezařazeného příslušníka generace Tvrdohlavých, si veřejnost navykla vnímat jako jednoho z významných či dokonce nepostradatelných umělců, kteří svou tvorbou vyplňují důležitou kapitolu v českých dějinách výtvarného umění. Na tom by nebylo nic neobvyklého, protože se na české scéně pohybuje již třetí desetiletí a prezentačně je poměrně exponovaný. Rozlišujme ale, podobně jako u jiných umělců „slavné generace“, klíčová díla těchto autorů, která již obstála v určitém dějinném kontextu, která jsou nositeli určitých dobových sdělení, a jsou proto zařazená v důležitých státních i soukromých sbírkách, od děl současných. Ta vznikají dnes, v jiném kontextu, za jiných podmínek apod., a proto by jim měla být věnována pozornost nezatížená jakoukoliv „legendární“ minulostí, ovšem s přihlédnutím k celkové kontinuitě díla a jeho obecné povaze. Jinak by se mohlo lehce stát, že určití autoři se stanou privilegovaným společenstvím, které je nekritizovatelné a neomylné. A to není jistě v zájmu ani dějin umění, ani samotných aktivních umělců.
Prázdniny v Čechách
Tak se jmenuje výstava Císařovského krajinářských motivů. Věnoval-li se jim autor dříve, s výjimkou návštěvy exotické země Peru v roce 2001, sporadicky a spíše příležitostně a hlavní platforma jeho díla spočívala v podchycování společenské, socializační a komunikační problematiky prostřednictvím figurace, sáhl nyní cíleně po volném prostoru krajiny bez lidské či zvířecí stafáže. Společným znakem obrazů je jejich jednoduchost, nekomplikovanost a přehlednost. Vybraný motiv se sám stává určitým znakem k pojmenování zobrazované skutečnosti. Většina obrazů je postavena na jednoduchém významovém kontrastu – vybraný motiv kontra přírodní rámec. Buďme konkrétní. V obraze Čekárna je na zlatém řezu plochy umístěna čekárna, v pozadí horizontem naznačená krajina, v obraze Teplovod jdou napříč plochou přepravní roury, hyzdící přirozenou krajinnou skladbu. V obci Líbeznice Císařovského zaujalo železobetonové monstrum zařízení statku, jinde to jsou bazény, zamořující české zahrady v městech i na venkově. Z výběru motivů vyplývá jasný autorův záměr. Zapomeňme na krajinářství. Krajina tu byla pouze použita či zneužita k autorovým ironickým výpadům proti lidským aktivitám a zásahům do přírodního prostoru, které ho poškozují a lidskému vědomí odcizují. Na ironii tak získává i název výstavy, kde „prázdniny“ označují něco dočasného, dočasný pobyt, a mohou tak v sobě kódovat označení pro celý lidský život někoho, kdo pobývá a „ztrácí čas“ v Čechách.
Krajinářství obecněji
Konstatujme, že strategie jakkoliv použité „apokalypsy“ je ve výsledku vždy vděčnější a efektnější nežli strategie jiné, pomalejší a systematičtější. Tak jako každá analýza vytčené problematiky je mnohem snazší nežli úsilí po nějaké, byť pomyslné syntéze, neboť při ní se riskuje více omylnost vlastního názoru nežli u analýzy, která omlouvá sama sebe z neukončenosti, a tedy vždy z (pouze) dočasné platnosti. Výběrem krajinných výřezů se Císařovský zároveň od krajiny distancuje. Navštívil ji, aby ji podrobil kritice, a zase z ní rychle vycouval do pohodlného městského milieu, kde ji už v posunuté a upravené podobě prezentuje. Vyjímá pouze to, co mu zapadá do kontextu ironicky tematizované výstavy, a s tím pak instalačně pracuje v nových významových vazbách. Prostřednictvím krajiny je kritizován opět lidský jedinec a jeho nezodpovědnost vůči vlastnímu životnímu prostředí. Nevím ale, zda zrovna tento postup lze označit za hrdinství, když autor nic neriskuje. Naplňuje pouze kontinuitu svého malířského díla, které probíhá pozvolna, bez úkroků, vývratů a experimentů, což může dlouhodobě oslabovat a otupovat jeho vlastní vyjadřovací a sdělovací schopnosti, neboť nenaznačuje, prozatím, žádnou výraznější syntézu. Předkládané obrazy jsou i nejsou ve výsledku angažované. V názorové rovině nepůsobí totiž jednoznačně. Nebo přesněji, není za nimi cítit autorův jasný názor, jasné stanovisko. Nejsou v nich projevené naplno ani emoce, ani chladná distanc. Zůstává pachuť podivného kalkulu. Obrazy jsou příliš vymyšlené na to, aby oslovovaly jinak než (pouze) svou vymyšleností. Pokud tato „vymyšlenost“ byla pozoruhodnou hodnotou v době měnící se společnosti na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století, kdy Tomáš Císařovský vytvořil (zatím) svá vrcholná díla, vyznívá dnes tato pozice jako plané gesto. Vysvětlení je jednoduché. Již není doba vyhraněných názorových polarit, kde by se vše, co je vypuštěno do éteru, samo ujalo a vzklíčilo. Navíc polohu vyhraněné angažovanosti lépe zastupují a sledují výstupy nových médií. Malba má jiné přednosti, které jí naštěstí zůstávají, a není třeba se obávat, že by je kdy mohla jako umělecké médium ztratit. Proč a pro koho tedy tato malířská, lehce křečovitá „spanilá jízda“ po českém venkovu? Nebo byl autorův záměr jiný než pouze ironický?
Tomáš Císařovský: Prázdniny v Čechách.
Kurátor Pavel Lagner.
Galerie České pojišťovny, Praha, 3. 2. – 19. 3. 2006.