Jít, či nejít k volbám a koho volit? S blížícím se termínem parlamentních voleb vděčný námět kavárenských debat. Zkušenější „kavárenští povaleči“ pak vědí, že neúčast lze vydávat za stejnou občanskou uvědomělost jako vhození lístku do volební urny.
Divadelní skupina Stage Code se přesto, nebo právě proto rozhodla povzbudit zájemce o divadlo k zájmu o červnové volby. A tak v době, kdy politické divadlo je na českých jevištích spíše výjimkou (v Rokoku měla nedávno premiéru politická symfonie o třech větách Ivy Klestilové Má vlast), můžeme se v Alfredovi ve dvoře zúčastnit Politolů – předvolebního trenažéru s občerstvením.
Řeknu hned na začátku – projekt je to snaživý a hodný pozornosti, první dojem kazí snad jen čestné prohlášení, v němž se tvůrci za své občanské angažmá vlastně omlouvají – i když jsou divadelníci, stav naší společnosti je dráždí natolik, že museli „přiložit ruce a hlavy k dílu“, tedy udělat divadlo…
Jednotlivé motivy inscenace – osvěta o Evropské unii z úst švýcarského politologa, posilování občanského sebevědomí národoveckými popěvky, servilní vztah voličů k voleným, nezbytné předvolební občerstveni – jsou servírovány vtipně a svižně, nenudíte se a není vám trapně. Něco tu ale přece jenom chybí – odvaha vyjádřit naštvanost a zklamání z politiků otevřeněji, radikálněji a podle toho změnit své voličské chování. Základní občanskou ctností stále zůstává účast ve volbách.
Diváci jsou mimoděk utvrzováni v tom, že tím hlavním, možná jediným občanským úkolem je zvednout (hodit) hlasovací lístek bez ohledu na podprůměrnou nabídku. Publikum je vtaženo do situace, kdy se má vyjádřit ke kvalitě představených volebních kandidátů – ale i když jsou všichni z nějakého důvodu vadní a vlastně nepoužitelní, akt volby zůstává posvátný, a tak téměř všichni hlasují.
Vadí, nebo nevadí, že výsledkem volebního úsilí jsou politici, kteří nepřijdou na besedu? Proč máme chodit k volbám, když nabídka je podprůměrná? Tak daleko se Politoly nedostanou, a to je škoda.
Za jeden z nosných pilířů inscenace považuji zobrazování nekomunikace a míjejícího se mluvení politiků s veřejností. Na začátku slíbená diskuse s parlamentními politiky se nekoná, protože nikdo z nich na besedu nedorazí. Občané při nacvičování sebevědomého vztahu k politikům sice kladou relevantní otázky, ale odpovědí se nedočkají – místo „mluvících hlav“ jsou k dispozici jen papírové portréty předních politiků. Při předvolební přehlídce kandidátů zcela chybí prostor pro diskusi s voliči. Za okamžik, který dodává celému večeru praktickou naléhavost, pak považuji ten, když se pingl zajišťující předvolební občerstvení ptá zbožštělého Klause, jak si vyložit výrok o nedostatečné hygieně Romů v koncentračním táboře v Letech u Písku. Nepřekvapuje, že odpovědi se nedočkáme.
Volič je pro tvůrce Politolů chráněným druhem, který si zaslouží pochvalu a povzbuzení. A v tom se skrývá nejslabší místo předvolebního trenažéru – i v jeho rámci totiž přistupujeme na hru, že okamžik pro vážné občanské rozhodnutí se koná jednou za čtyři roky a že účast v gulášem provoněné soutěži politických stran je to nejlepší, co můžeme jako aktivní občané udělat.
Divadelníci Stage Code nás paradoxně utvrzují v tom, že politika v této zemi je fraškovitá až lehce páchnoucí záležitost, zároveň nás nabádají, abychom si svůj díl politické kocoviny odpracovali.
Ten večer se nejspíš mnozí z diváků rozhodnou, že na začátku června najdou svoji občanku, odloží odjezd na víkend a vyrazí k volebním urnám. Kolika z nich však cestou dojde, že nejsme ani tak obětí hloupých a zkorumpovaných politiků, jako spíš své vlastní občanské pasivity? A že vyhlášením volebních výsledků teprve vše začíná?
Jsem zvědav, jak bude vypadat politické divadlo rok po volbách
Autor je občanský aktivista.
Politoly – předvolební trenažér.
Dramaturgická a režijní spolupráce Miroslav Bambušek, koncepce Stage Code, koprodukce Motus, o. s. – produkce divadla Alfred ve dvoře.