Když nedávno pod názvem Planet sound vyhlašovala teletextová stránka britské TV stanice Channel 4 padesát nejlepších alb minulého roku, třetí album brooklynských the National pod krycím názvem Alligator se dostalo i před debut kanadských Arcade Fire či domovských Hard-Fi. Americké „národní“ skupiny se dříve snaž ily dobýt britský trh spíše ze zoufalství, některé však mají prostor Spojeného království rádi. Zejména v poslední době. Navazují na něco, co se za poslední čtvrtstoletí stihlo stát tradicí. Zatímco se Brooklyn proměnil v malý Avalon (Interpol, Yeah Yeah Yeahs, Stellastarr*, the Rapture… už jich je opravdu hodně), the National jsou po svém stále jednou nohou usazeni v rytmu amerických prérijních plání a jejich strunném, literárně vyprávěcím folkloru.
Skupina je složena z bratrů a nemyslím tím hned řád, jenž sdílí stejné hodnoty, pouze dvě sourozenecké dvojice plus zpěváka Matta Berningera. U toho faktu přichází mi znovu a znovu na mysl, nakolik všechny ty etablující se zaoceánské indierockové kapely sdílejí společného ducha ve vazbě na vztahy mezi svými členy. Zkoušet hrát a skládat písně je způsob života, což vyjevují i mnohé z rozhovorů; soukmenovci Arcade Fire na to téma dělají i celá alba. Dobře se o tom přemítá, když Berninger odtažitým barytonem, co má zachmuřené oči, přistavuje další cihlu k domku, v jehož přítmí se dá vybrat oddechový čas. Spříznění mezi světlem a stínem.
Alligator je první album pro britské a slavné vydavatelství Beggars Banquet rec., předcházela mu dvě alba a EP pro firmu Brasslands. Jejich kouzlo spočívá v citu pro hudební ústrojí, které je neustále v pohybu a v němž ani jediná nitka neuhýbá z celku harmonie. Novovlnně rockový vynález melodických a zároveň rytmických figur, vybrnkávaných na dříve neotesané elektrifikované nástroje, do kterých vstupuje/vlévá se procítěný vokál a jeho schopnost uhranout i dojem z ostatních prvků skladby. Neutuchající je správné slovo. Zkuste si představit, že se Tindersticks úspěšně snaží o postpunk (sic!) nebo že současnému Nicku Caveovi či Leonardu Cohenovi je právě dvacet let, co z toho vás oslovuje víc?
Již předchozí, nádherně elegický počin Sad Songs for Dirty Lovers (2003) byl na první poslech vyrovnanou a atmosféricky mírnou kolekcí, často zřetelně evokující postupy používané country hudbou. Aktuální tvorba kapely postoupila o krok výš důmyslným vsazením invenčních vyhrávek a riffů do těla různě dlouhých skladeb, nakloněných směrem k britskému new wave popu. Některé části alba však dokazují, že na svém americkém půdorysu nehodlají příliš ustupovat od vydobytých pozic. Díky tomu a některým baladickým úsekům, postaveným na španělce podmalované smyčci, ztrácí Alligator na několika místech svou dynamiku a stává se ospalejším mžouráním šupinatých očí; vzápětí však souhrou neurotické basy a bicích, upomínajících na digital delaye Martina Hannetta, loví štiky v rybníce. Nicméně si dává úpěnlivě pozor na to, aby svým zvukem příliš nekousal. Umělý způsob, jakým jsou na albu namixovány kytary s ostatními nástroji, pro změnu připomíná pečlivě budovanou nedbalost nahrávek the Strokes.
Pokud tři roky staré písně určené ušpiněným milencům zvolil americký Rolling Stone za jedno z alb roku, tím posledním dotáhli zkušení muzikanti (vždyť od eponymního debutu už uplynulo pět let) svou káru na trase komplexního vyjádření svého světa zatím nejdál. Už úvodní Secret Meeting během pár taktů vyšle naši mysl do smutného klidu, zaplavovaného přílivy tepla. Stačí si počkat na verš „I had a secret meeting in the basement of my brain“ a jste lapeni. O tomhle není těžké psát. Pod vší tou ledabylostí nahromaděný talent, pečlivě vybírané zvuky z osahané palety harmonií strunných nástrojů a jejich přiřazování k volnému písničkovému tvaru. Berningerovy texty svým rozměrem přesně ladí s vyšlapanou žánrovou cestou. Jeho hlas se po ní unaveně poflakuje. Hodně promyšleně. Pro koho jejich hudba vlastně je? Baladická jako úkryt vytyčený prožitky, šrámovitá jako vzpomínka, co se může vrátit, a vřelá právě pro zkušenou znalost toho všeho. Zřídka vídaná schopnost ztlumit pestrost do intimity. O co zmínění Arcade Fire bojují na svém debutu jako o život, zde se stává další fází – poučeným zklidněním. Tohle je hudba pro všednodenního fatalistu se zdviženým límcem zimního kabátu.
Autor je publicista.
The National: Alligator. Beggars Banquet; 2005.