Der die das – psí vocas

Výstava šesti umělců a umělkyň působí organicky, jako elegická pohlednice česko-rakouského přátelství, na níž ale není něco úplně v pořádku. A kdo by to také mohl očekávat od vybraných autorů? Překvapivý je fakt, že kromě samozvané Marlene Haringové alias CHEEK, která na plakátech v oknech Rakouského kulturního fóra, ozbrojena psím náhubkem, vyštěkává primitivní protiparoubkovské slogany typu „plnou parou back“, nikdo nesáhl k otevřenější, angažované formě projevu. Snad jen ve společném
videoprojektu Day Before, tedy Den před (Petra Pětiletá, Ondřej Ládek, Dominik Lang, Silvia Málova, Marek Meduna). Významnost aktu otevření výstavy degraduje na videu scéna z kadeřnického salonu, kde ženy v „mozartovských“ pánských kostýmech s parukou precizují mužské „hrdiny“ dne. Akt stříhání hyperbolizuje rituál přípravy na něco velkého a má ambice předčit vážnost akce samotné. Střih: z mozartovské maskérny nezamíříme na vernisáž výstavy, ale na koncert skupiny Depeche Mode, Day before.
Střih: následuje (záměrně) ubohá scénka převlečeného „mozartovce“, vybrnkávajícího na kytaru vtírající se odrhovačku: „Rakouské
kulturní fórum – der die das – psí vocas.“ Střih: Marek Meduna, opět v kostýmu, stoupá po žebříku, aby nasadil Josefu Jungmannovi (přesněji jeho pomníku před RKF) českého kulicha (v tomto počasí nepochybně se samaritánským úmyslem). Dílko má více rovin. Relativizuje například schéma tradičních výstav spřátelených zemí. Reaguje na oslavy mozartovského výročí, na aktuální výstavu Mozart ve Vídni v prvním patře RKF, na historii a kulturu rakousko-uherského soustátí apod. Problematika institucionalizace vzájemných vztahů v rámci EU (včetně instituce RKF) se dá na výstavě vysledovat tedy i v obecnější rovině.

Jak poznamenávají kurátoři, na rozdíl od rakouských umělců jejich čeští kolegové „rezignovali na metaforu vnějšku a vnitřku, protože mu (rozuměj umění) zbývá jen vnitřek“. Faktem je, že směrem z vnějšku k vnitřku, tedy zjevnou formou ke skrytému obsahu, se obrací objekt dortového modelu sídla RKF od Manuela Gorkiewicze, který ovládá centrální prostor expozice. Zmate vás hned při vstupu pocitem, že jste vešli do špatných dveří, do nějaké expozice muzejního charakteru. Rozpětí mezi globalizací, kulturní a národní identitou reflektuje výmalba prostoru galerie od Alexandera Wolffa. Podélný řez místností je východiskem pro geometrickou strukturu obrazců, malovanou „špínou“ z pražských ulic. Autor zrcadlově střídá pole špíny a čistoty.

Symboly výstava vůbec nešetří. Jazykem sym­bolu poníženého a skrytého vládne česká strana, která vytvořila společně několik objektů pod stejným názvem Very Untitled (Velmi bez názvu). V nepřehledné kanonádě symbolů by byly tituly děl (asi) trapně zbytečné. Z Wolffova podélného řezu galerií dělá symbolický kříž napříč vestavěná zeď, opatřená malbou. Ta imituje „opadávající omítku“ a odkrývá tak, při pohledu zezadu (zpoza zdi), cihlové vrstvy (nejen zde u Čechů nalézáme princip uvnitř – vně). Vlastní instituce RKF je opakovaně zastoupena motivy modelu, architektury, archy. Pohyb ve strukturách instituce může demonstrovat slepená stavba na vratkých pastelkových nohách, které, ač si zachovávají svou identitu, v barvě jsou předurčeny poslušně kopírovat pohyb jim nadřazeného útvaru.

Instalačně se čeští tvůrci, nepochybně z koncepčních příčin, drží „při zdi“. V rohu za stěnou se tyčí soubor Very Untitled, jakýsi „heraldický Manhattan“. Podivné sloupové podstavce, na nichž je celek vystavěn, představují další ze symbolů ponížení mocí. Když k tomu přidáme fialový samet, v němž je oděn vrchní kvádr jedné ze staveb – svícen, zlato jeho čtyř ramen a dórský řád architektonických modelů, máme zde celé rakousko-uherské paramocnářství. Klasicistní smysl pro formálnost je nahlodán záseky vyplněnými lacinou barevnou plstí. Významovým prvkem jsou patrně také české dvacetikoruny podpírající kanelovanou architekturu, opatřenou pseudofunkčním podstavcem na pastelky se spoustou prázdných děr. Pastelce jako detailu autoři pro její „křehkost“ naopak přiřadili roli povýšeného symbolu (multikulturnost, demokracie, vztah individualita-celek a s nimi spojená relativita).

Podstatný rozměr výstavy je „jednohlasný vnitřek“, alegorie kritiky jako jediného styčného bodu vzájemnosti a součást vícehlasého rakousko-českého chóru, který autoři vyzpívali na možná příliš stejnou notu, jen při vší schválnosti dost kakofonně.