Rothovo románové spiknutí

Stalo se pravidlem, že každý nový román amerického židovského spisovatele Philipa Rotha je literární událost, neřkuli poprask. Pokud na ironicky naštvaný Portnoyův komplex (s jeho až drzou psychoanalytickou otevřeností v otázce sexuálního dospívání a sexu vůbec) v Americe, a nejen tam, málokdo zapomene, pak neuvěřitelná uvěřitelnost politické fikce Spiknutí proti Americe možná nevzbudí tolik agresivních emocí, ale působí rozruch už jen svým tématem. Roth už dávno není mladý rozzlobený autor s komediálně protestním přístupem k psaní. Spiknutí je „kronika strachu“, specificky židovského, který však překračuje zkušenost jedné minority. Prostřednictvím života židovské rodiny román vypovídá o postojích obecně lidských.

Strachy

Rothova politická fabulace, v níž umně pracuje s historickými reáliemi, které nenápadně zneužívá k velké hře s dějinami, opravdu funguje. Kandidatura slavného amerického letce Charlese A. Lindbergha, sympatizujícího s nacismem, na úřad prezidenta a jeho zvolení v roce 1940 rozehrává velký americký román. Příběh vypráví sedmi- až devítiletý židovský chlapec, člen rodiny, kterou tak trochu známe. Vypravěč se kupodivu jmenuje Philip Roth a rodina Rothových nejen místem svého žití (Newark) připomíná tu z Portnoyova komplexu. Roth své románové rodině dává pocítit, jaké to je (mohlo být), když se ocitne ve vleku velkých dějin, které s ní řádně zatočí. V jiném Rothově románu Americká idyla dcera úspěšného židovského podnikatele, jenž si splnil svůj životní sen a dosáhl tak v podstatě snu amerického, vyhodí doslova do povětří jeho život, když teroristicky zaútočí na místní poštu a zabije nevinného kolemjdoucího. Ve Spiknutí se život jedné americké menšiny a hlavně americký ideál svobody hroutí pod náporem plíživého fašismu a antisemitismu.

Hlavním hrdinou je zpočátku nevěřícný úžas, pak už jen stále reálnější a rostoucí strach, v němž se nedá normálně žít. Vypravěčův strach v dětské představivosti narůstá do obřích rozměrů a je s naivitou dvakrát (dětsky) řešen útěkem někam pryč. Od rodiny, od židovské identity, od fašistické Ameriky, třeba až do sirotčince, ale hlavně do klidu. Jiný je strach či naopak strašidelná pasivita dospělých, která se v několika případech mění dokonce v kolaborantské a zároveň sebevražedné posluhování „novému americkému údělu“. Román nově a ojediněle zpracovává Rothovo stěžejní téma: věčnou konfrontaci amerického světa s židovskou kulturou a identitou i hledání a pojmenování toho ryze amerického uvnitř židovské duše amerického občana. Autor pracuje s židovskou dějinnou zkušeností, která už dopředu počítá s tím, že bezpečný domov se může rázem proměnit v nepřátelské prostředí.

Božský klid

I v této knize Roth provokuje, když se opovažuje tvrdit a literárně doložit, že i slavná americká demokracie může vzít za své. Nekopíruje postup nacistů v Evropě, americkou svobodu nechává mizet pozvolna, nenápadně, protože ví, že jinak by to ani nešlo. Ideál svobody a ideál amerického občana jakéhokoliv původu tedy umírá jen pro židovské obyvatele a hrstku těch, kteří jsou odhodláni bránit svobodu svou i cizí. „Pro křesťany, pokud si vůbec něčeho všimli, to byla jen malá nepříjemnost.“ (s. 278)

Prezident Lindbergh je zpočátku jen tušeným zlem a volby vyhrává tak, jak je dnes vyhrávají i u nás mnozí další – svým plebejstvím a dobrodružným osudem letce, jenž stále překonává nové rekordy. Je prostě hvězdou a celebritou zábavního průmyslu ve smyslu dnešní doby, je zkrátka tím, co zrovna „letí“. „Díky svému sólovému letu se zastávkami ve třiceti amerických městech byl Lindbergh znovu oslavován jako praktický realista a lidový člověk, který mluví srozumitelnou řečí.“ (s. 150) Potřebuje několik málo stále stejných slov o hrůze, kterou by způsobila americká angažovanost v druhé světové válce, aby se udržel u moci a jeho demokratický odpůrce (F. D. Roosevelt) ztroskotal na tom, že jeho pohled na svět vyžaduje větší slovní zásobu. Fašismus a rasová nesnášenlivost už nejsou živeny fanatickým následováním zrůdného vůdce, ale pouhou pasivitou a zbožštěním vlastního klidu a pohodlí. Uzavřením se ve vlastní spokojenosti a nechutí zjišťovat nebo dokonce věřit, že u sousedů se usídlil strach a neklid. Roth zřejmě zcela vědomě odhaluje „spiknutí“, kterým žijeme i dnes, kdy jsme z různých politických stran ujišťováni, že se nikde neděje nic, co by nás mělo znepokojovat. Snad až na občasné volby.

Spiknutí proti Americe svádí k tomu, aby bylo nahlíženo jako analogie Ameriky dnešní. Sám autor se této interpretaci brání, nelze ale nevidět, že jeho příběh, v němž ideály demokracie a svobody hynou v ústech, která o svobodě neustále žvaní, dnešní stav v lecčems připomíná. Nebezpečím už není diktátor, jenž se svým barbarstvím nijak netají, ale příjemný chlapík v letecké přilbě, který rozdává zářivé úsměvy na všechny strany. Spiknutí proti Americe je bohužel možnou pravdou včerejšího i dnešního světa; skvěle napsaný příběh, který zanechá dojem, že dějiny mohly jít i jinou cestou.