Kresbou proti antisemitismu

Will Eisner je pro grafické romány něco jako otec zakladatel. Komiksový průkopník, který se posledních dvacet let svého života vedle jiné práce snažil vytvořit kreslený příběh, jenž by alespoň částečně umlčel lživý a hysterický hlas pamfletu Protokoly sionských mudrců – své poslední dílo dokončil krátce před smrtí.

Autor pro svůj záměr pochopitelně zvolil u komiksu přirozenou cestu vyprávění velkých dějin skrze osudy jedinců, kteří se dostali do vleku historických událostí anebo je sami, třeba pomocí tvorby jednoho slavného a přitom vlastně jen opsaného falzifik átu vlekli za sebou.

Antisemita Churchill

Ne vždy se to ale úplně daří a občas je třeba menší historický exkurs, aby příběh mohl plynule pokračovat a přitom nemusel přestat být jen mikropříběhem několika jedinců a mohl být zároveň i velkým historickým vyprávěním. Dějiny jsou přítomny jen v rámujících odkazech, a když to děj vyžaduje, tak i v podobě poněkud násilně včleněných krátkých a výtvarně nijak nezpracovaných vpisků, jež lakonicky opisují dění v Rusku v letech 1905 až 1917.

O mnoho přirozenější je Eisnerovo zacházení s dobovými dokumenty, které skvěle vykreslují atmosféru a výmluvně ukazují, jak nakažlivá byla antisemitská infikace myšlenkami Protokolů sionských mudrců. Vždyť i v pokrokových Timesech ve svém, jistě záslužném boji s antisemitskou propagandou neváhali hledat odpovědi na řečnické otázky, které si odpověď nezaslouží a které měli spíše s výsměchem nechat být. „Unikli jsme s vypětím veškerých sil ,Pax Germanica‘, jen abychom upadli do ,Pax Judaica‘?“ píší ve svém úvodníku, jenž byl i přesto ojedinělým hlasem rozumu v tehdejším novinářském světě.

Vysloveně tragicky pak působí komentář „bytostného demokrata“ a bojovníka s nacismem Winstona Churchilla, který je sice stylisticky umně napsaný, navzdory tomu však, nebo právě proto, nepřestává být nechutným politickým antisemitismem, jenž si v dikci nezadá ani se starším antisemitským spiskem Talmudský Žid, pomocí podobné logiky představujícím pro změnu náboženský a lidový antisemitismus své doby. „Od dob Spartaka – Weishaupta až po Karla Marxe a dále k Trockému (Rusko), Bélovi Kunovi (Maďarsko), Rose Luxemburgové (Německo) a Emě Goldsteinové (USA) se toto celosvětové spiknutí, které má za cíl svržení civilizace, reorganizaci společnosti na základech zpomaleného vývoje, závistivé zloby a neuskutečnitelné rovnosti, stále vytrvale šíří,“ píše ve svém komentáři tehdejší poslanec a neváhá použít výraziva jako „mezinárodní Židé“ a „zlověstné spiknutí“. Alespoň potvrzuje, že infikace antisemitskou nákazou nemusí nutně postihnout jen ty méně vzdělané, a tak vlastně vysvětluje, že Protokoly stejně jako osvětimská lež, či prostě antisemitismus vůbec, nemusí být záležitostí jen méně vzdělaných, ale jsou především otázkou víry, která (ať v dobrém či zlém) postihuje všechny bez rozdílu.

Obětní beránek

Eisnerovu knihu lze rozdělit na dvě části. V delší první jde o příběh vzniku Protokolů, který je podrobnou sondou do známých skutečností, jež byly vyčerpávajícím způsobem rozebrány i v Česku vydané knize Protokoly sionských mudrců – pravda ,nebo podvrh? (Votobia 1996) od polského historika Janusze Tazbira. V druhé se líčí příběh jejich soustavného vydávání, byť provázaného prohrávanými soudy o jejich pravost. Nechybí ani nutná autorova interpretace smutné skutečnosti, která ukazuje, že i mnohokráte prokázaná lež je stále a s úspěchem vydávána za pravdu. Eisner se zde možná až příliš rigidně drží klasické teorie obětního beránka, jež je zvláště v případě politického antisemitismu pro svou dějinnou jednoduchost třeba filosofkou Hannah Arendtovou považována za částečně zavádějící, což ostatně ve svých pracích naznačuje třeba i polský sociolog židovského původu Zygmunt Bauman.

Eisnerovi se zcela jistě nepodařilo umlčet hlavní antisemitskou propagandistickou zbraň, ale určitě vytvořil dílo, které je přístupné i těm, co se o dějiny antisemitismu příliš nezajímají, a jeho místo by tedy mělo být především ve veřejných knihovnách.