Na půl cesty

Kniha Zloději v noci vyvolala svého času nejednu diskusi a pro svůj konkrétní námět, jenž se navíc částečně shodoval s životním osudem autora, se u některých kritiků musela potýkat s přídomkem „propagandistická“. Toto označení je ale nespravedlivé a daleko spíše by se dalo vztáhnout třeba na takřka budovatelský román Leona Urise Exodus, který také líčí pionýrské začátky hebrejských komunitních osadníků. Zloději v noci nejsou lacinou propagandou; provokují spíš svým čitelným a promyšleným přitakáním teroru.

Nemělo by být pravidlem, aby se prozaické dílo podrobovalo i jiným měřítkům, nežli jsou ta umělecká, Zloději v noci si však o dvojí kritiku říkají. Román zprostředkovává jedinečný náhled na palestinské reálie a život prvních židovských osadníků, a tak vlastně nabízí i stále ostřeji formulovaný názor na dění v té době, který v posledku vede k jasně strukturovanému politickému postoji. A ten si zaslouží reflexi stejně jako formální podoba díla.

Dokumentaristický přesah Koestlerova románu je patrný především v té linii knihy, která je deníkem hlavního hrdiny příběhu Josefa, a samozřejmě v rovině reálií, jež by snadno mohly figurovat v knihách odborných. Deník postrádá jakoukoliv sentimentalitu a jeho místy až esejistický záběr je obohacen o ryze subjektivní a ironizující pohled na osadníky očima jednoho z nich. Jejich počáteční, snad až chiliastické nadšení, jež se odráží v Josefově nelíčeném obdivu k prvním komunistickým kibucům i k tomu, jehož je součástí, postupně sám Josef zpochybní a dospěje až k postoji, jejž nejlépe vyjadřuje pocit jedné z postav románu, která svůj vztah k mladým osadníkům neváhá označit „jako čím dál větší obdiv a nechuť zároveň“. Právě Josefovy deníky patří k stylisticky nejlepším pasážím románu: jejich řeč je kousavá jak ratlík a zároveň vtipná jako ty nejlepší židovské anekdoty.

Druhá vyprávěcí linie příběhu seznamuje s nejrůznějšími podobami sionismu i charakteristikami sionistů, zástupců tehdejší britské mandátní správy či palestinských Arabů. Koestler umožňuje doslova psychoanalytický vhled do židovské duše tehdejších obyvatel Palestiny a konstruuje chytlavé teorie – třeba o sepětí židovského mesianismu se vstřícnými tendencemi ke všemu levicovému („Opravdová taškařice začne teprve tehdy, když se prorocké sklony Hebrejců zkříží se socialistickým sektářstvím.“ – s. 88) . Když však má stejně jasnozřivý pohled uplatnit na románové postavy Arabů, frapantně selhává. Ty totiž bez výjimky líčí jako zákeřné, prolhané, špinavé, necivilizované a lakomé jedince. Koestler se paradoxně uchyluje ke stereotypům a zobecněním, jež byla mnohokráte zneužita právě proti židovskému národu. Opakuje slova o zemi, jíž charakter a podobu dali až židovští osadníci, a Arabům přisuzuje pouze středověkou mentalitu.

Nešťastná a pro utíkající Židy i vražedná situace let 1938–39, pokrytecký postoj Velké Británie k přistěhovalectví evropských Židů, nemohoucnost oficiálních sionistických představitelů a mlčení světové veřejnosti vede Josefa k neodbytnému pocitu, že jediný smysluplný boj, který si zaslouží podporu, je ten se zbraní v ruce. Koestler tak hledá a nachází momenty a pocity, jež i ze vzdělaného člověka vytvářejí fanatického bojovníka za svou pravdu. Analyzuje hranice mezi ním, bláznem, naivou a teroristou, přičemž se nakonec přiklání k odpovědi, která může děsit. Josefa totiž jeho přemýšlení a bezmocné žití v komuně (která je jakž takž povedeným komunismem v praxi) utvrzuje v tom, že uzavření se v umělém světě za zdmi kibucu nepomáhá nikomu krom jeho vlastních obyvatel v jejich sebestředném pohledu, který dohlédne tak daleko, kam vidí z místní pozorovací věže.

Po dlouhých úvahách se rozhodne obohatit řady židovské teroristické orhanizace Irgun, jejíž útoky na arabské civilisty a britské úředníky si co do zákeřnosti nezadaly s dnešními útoky radikálních islamistů. Kniha tak může slovy, jimiž se snaží ospravedlnit teror židovských stoupenců přímé akce, posloužit k vyvinění dnešních islámských bojovníků, s čímž Koestler jistě nepočítal a určitě by si to ani nepřál. Otázkou ale je, jaký je mezi nimi tedy rozdíl, krom toho, že sternovci zabíjeli, aniž by používali mučednickou formu sebevražedných atentátů. „Člověk může dosáhnout určitého stupně ponížení, kde se násilí stane jediným možným ventilem,“ přemýšlí Josef a dovozuje, že ilegální skupina Irgun, „která hází bomby do arabských tržišť, koná úplně tutéž nelidskou vojenskou povinnost jako posádka bombardéru“. Neděsí jej ale ani nevinné civilní oběti, se kterými se vnitřně vypořádá rčením o vině, ve válce stejnoměrně rozdělené „mezi jednotlivce, z nichž sestává národ nepřítele, a že tedy nesejde na tom, který z nich je zabit“.

Zdá se, že Koestlerovo osobní zaujetí a angažovanost ve věcech budoucího státu Izrael podlomila jeho pozdější nesmiřitelně kritický postoj ke všemu násilnému a antihumanistickému. Jako by jeho sionistická víra umlčela hlas svědomí, jímž se tento spisovatel stal především svým románovým odhalením hrůz stalinistického Sovětského svazu, a nechala promluvit pocity, které nakonec vítězí nad rozumem i v případě hlavního hrdiny románu. Zloději v noci jsou unikátní a výtečně napsanou románovou výpovědí, která se neustále potkává s reálnou historií, ale čtenář by měl dát pozor, aby je nezaměnil za obraz historické skutečnosti s jejím jediným možným myšlenkovým výkladem.