Pokaždé to byla velká sláva. Politici a investoři se navzájem plácali po zádech, co že to všechno dokázali. Na okraji mnohých českých měst a vesnic vyrostly obří továrny. Vláda i lokální politici se s vidinou nových pracovních míst předháněli a předhánějí v nabídkách, jak sem přilákat další a další. Za hesly o nových pracovních příležitostech, zlepšení finanční situace a blahobytu se ale skrývá ledacos.
Když premiér Jiří Paroubek začátkem roku podepsal smlouvu s továrnou Hyundai o výstavbě továrny v Nošovicích na Ostravsku, udělal to s velkou pompou. Není divu, když volby buší na dveře. Méně radosti přinesla zpráva o problémech továrny Phillips v Hranicích na Moravě. Politici postavení před hrozbu ztráty stamilionových investic mohli jen protáhnout obličej a zoufalá radnice si neví rady, jak se vymanit z hrozby kolapsu místní ekonomiky. Nošovice stojí na počátku cesty, hranický Phillips má zřejmě ty nejlepší časy neodvratně za sebou. Ovčárecká továrna TPCA u Kolína se nachází v jakémsi mezistupni, její výroba se ještě nerozjela naplno. Právě sem jsem zavítal, abych se pokusil na situaci pohlédnout očima místních i zaměstnanců továrny.
Nikdy nezapadající světlo
Mé první kroky vedly do místního pohostinství. Jakmile jsme se svěřil hospodskému, co mě sem přivedlo, spustil na mě: „Jestli mě nebo moji hospodu budeš v tom článku citovat, tak ti nenaleju pivo.“ Po chvíli váhání se přeci jenom rozpovídal. Nejvíce zákazníků měl, když se továrna stavěla. Sjeli se sem lidé z celé republiky. Nyní se podle jeho slov situace již uklidnila, většina stavebních prací utichla. Místní si prý stěžují pouze na to, že továrna pracuje neustále, celý areál je osvětlený a obcí projíždí tolik kamionů, že si to nikdo nedokáže představit. K hospodskému koloritu patří také zaručená informace, že Japonci nechali při hloubení základů oddělit úrodnou polabskou ornici a odvezli si ji do země vycházejícího slunce.
Pokud vaše kroky někdy v podvečer zavítají na bájný vrch Oškobrh, opředený keltskými pověstmi, nestačíte se divit, co to o nějakých devět kilometrů níže vyrostlo. Do noci svítí obrovský komplex továrny, krajina kolem se přes veškerou snahu změnila k nepoznání. Zrovna nedávno se uskutečnily rozhovory mezi radnicí a společností Gefco, která provozuje v sousedství továrny TPCA dopravní terminál, zda by se celonoční osvícení jejího areálu nedalo ztlumit. Představitelé společnosti přislíbili, že se s tím něco pokusí udělat. Přemíra světla nedělá problémy jenom lidem, ale i zvířatům. „Jsou narušené migrační toky ptáků. Myslí si, že je den a ztrácejí orientaci. Hodně z nich naletí do prosklených budov. Již několikrát jsem tam byl sesbírat poraněné ptáky. Podle mého názoru se s tím ale nic nedá dělat,“ uvádí Luboš
Vaněk ze Záchranné stanice pro handicapované živočichy v Pátku.
Kam běží zajíci
Nikdo dosud nevytvořil žádnou studii, jaké dopady má továrna na přírodu. K hlasu ekologů se připojují i myslivci, kterým ani tak nevadí samotná továrna jako okolní síť silničních přivaděčů. Ty podle jejich názoru změnily krajinu nejvíce. „Továrna pro nás znamená samé problémy. Zvěř byla zvyklá na koridory, jimiž se pohybovala. Hustá doprava kolem továrny nám způsobuje velké ztráty na zvěři. Jenom během jara obvykle napočítá myslivecké sdružení ve Veltrubech na padesát mrtvých zajíců. To jsou obrovské ztráty, zvláště když si uvědomíme, že polovina jsou samice. Jediným řešením by bylo silnice oplotit, ale na to nikdo nedá peníze,“ stýská si jednatel Okresního mysliveckého spolku v Kolíně Vlastimil Kašík.
František Jirát se narodil v roce 1925 a od té doby se z rodných Ovčár neodstěhoval. Jako bývalý kronikář má stále ještě tento čilý osmdesátník dobrý přehled o tom, co se v obci děje: „Když začali vykupovat pozemky, to tady bylo závisti. Jako první prodali mladí, kteří k půdě neměli žádný vztah, staří dlouho váhali. Otevřeně si to lidé neřekli, ale pokradmu ty, co měli pole na místě budoucí továrny a výhodně je prodali, pomlouvali, kde mohli. Když sem přišli dělníci stavět, tak to bylo strašné. Po večerech jsme neměli klidu, a když se v jednu nebo ve dvě ráno vraceli z hospod, hulákali jak na lesy. Byla to taková hrubší sorta. Co se rozjela výroba, tak se to zlepšilo, je to přeci jenom jiná sorta lidí.“
Starostku obce se 700 obyvateli dělá již třetí volební období Zdenka Luťchová. Podle jejích slov obec nemá s provozem žádné problémy a ani se nijak dramaticky nezvýšil počet obyvatel. „Většina zaměstnanců továrny dojíždí z Kolína nebo Pardubic, ale i ze vzdálenějších oblastí. V obci jich mnoho nebydlí. Počet obyvatel stoupl přibližně o deset. Uvidíme za rok, až dostavíme bytovky se 48 byty,“ popisuje starostka.
Flexibilita práce?
Autobusy, které přivážejí zaměstnance na všechny směny, jsou plné zachmuřených, málomluvných lidí. „Obraťte se na tiskového mluvčího,“ donekonečna opakují naučenou frázi při pokusu o kontakt. Změny ve společenském klimatu podobných vesnic si uvědomuje i geopsycholog Jiří Šípek z Univerzity Karlovy: „Je obtížné říci, jestli v daných případech dochází ke zhoršení vztahů v rodině, vyšší rozvodovosti, závislostem. Je to pravděpodobné. Náhle nabyté velké peníze mohou prudce rozkývat dosavadní hodnoty a vztahy k okolí. Člověk to nemusí zvládat. Kromě toho je také pravda, že starší lidé bývají závislejší na svém prostředí, hůře přivykají novotám. Jejich prožitek identity může být silně narušen, což často vede k dezorientaci, úzkostem, depresi, potažmo i snížené imunitě.“
Obvodní lékařka Běla Karásková si žádného zhoršení zdravotního stavu obyvatel nevšimla. Pracovníci kolínského nízkoprahového centra však změnu situace v regionu pozorují. „Negativních sociálních jevů přibývá. TPCA dělá důkladné testy na alkohol či drogy. Jejich uživatelé výběrovým řízením neprojdou. Nekvalifikovaně odhaduji, že asi tak kolem tří až pěti set neúspěšných žadatelů o zaměstnání se nevrací domů, ale cestují po okolí a snaží se najít nějakou jinou práci. Zpět nechtějí, neboť odjeli z Ostravska či Slovenska za vidinou práce a svým blízkým řekli, že přivezou peníze. Nyní nemají ani prostředky, ani kam jít,“ hodnotí situaci Petr Steklý z občanského sdružení Prostor. Měsíčně kolínské K-centrum eviduje 18 prvokontaktů, tedy lidí, kteří cítí problémy se závislostí. Někteří z nich se již nevrátí, jiným naopak podobná střediska mohou pomoci zbavit se závislosti. Steklý nechce polemizovat, nakolik k nárůstu alkoholismu a narkomanie přispěla ovčárecká továrna. Každopádně je toto číslo hodně vysoké, když si uvědomíme, že nymburské občanské sdružení Semiramis, jež provozuje nízkoprahová centra v sedmi městech, eviduje měsíčně v průměru 35 prvokontaktů.
Letos začne další rozšiřování ochranného valu kolem továrny TPCA. Ovčárečtí zastupitelé sice rozhodli o tom, že musí být i s živým plotem vysoký maximálně 1,8 metru, ale tak jako tak odděluje život staleté vesnice Ovčáry od zbrusu nového podniku. V lidech v Polabí je silně zakořeněný vztah k rodné hroudě, nově příchozím říkají hovorově naplaveniny a většině tato nálepka v očích starousedlíků zůstane i po několika desítkách let prožitých v obci. Obec by mohla v dohledné době dosáhnout 700 obyvatel. Loni sjelo z pásů ovčárecké automobilky denně v průměru 285 nových vozů, letos by se tento denní průměr měl zvýšit až na 820 automobilů. Co je padesát uhynulých zajíců proti tomu, že díky této továrně roste aktivní bilance vývozu? Většina oslovených pokrčí rameny a prohlásí: „Je to nutná daň.“ Málokoho zajímá, že dny automobilky mohou být sečteny již během deseti let, jako v případě hranického Phillipsu. Zjizvenou krajinu a pošramocené lidské duše těžko někdo zhojí. Je tedy daň, kterou platíme, vysoká, nebo nízká?
Autor je publicista.