Gottland: zem, jakou by Kafka nevymyslel

Světlé oči pozorně mžourají za úzkými brýlemi podle nejnovější německé módy. Vypadá spíš jako holandský manažer než jako polský žurnalista. „Dobrý den, jmenuji se Szczygieł, víte, co to znamená česky? To prosím znamená Stehlík...“ Jeho texty byly publikovány v pěti jazycích. Do dějin televizního vysílání vstoupil hned nadvakrát: jako nejudivenější novinář a jako ten, který na polské obrazovce poprvé vyslovil slovo „orgasmus“. „Prožívám metafyzický orgasmus, když slyším češtinu,“ usmívá se.

Mariusz Szczygieł se s českým prostředím dokonale sžil. Poslední významná cena, kterou v Polsku obdržel, Cena Melchior (2004), byla právě ohodnocením jeho stálého a žurnalisticky přínosného zaujetí Českou republikou. Tu neúnavně propaguje především na stránkách mateřské Gazety Wyborczé. Osmého listopadu 2006 publikoval „zřejmě první kubistickou reportáž v dějinách světové literatury“, knihu Gottland o „zemi hororu, smutku a grotesky, jakou by ani Kafka nevymyslel“. Na obálce knihy se ještě tvrdí, že publikace vypráví nejen o českých národních ikonách, ale odhaluje také postavy a události, o kterých sami Češi nevědí.

Muž, který při úsměvu neotvíral ústa

Kniha je primárně určená polskému čtenáři, ale její překlad (o který projevila zájem překladatelka Helena Stachová) by byl jistě přínosem české kultuře. Nahrazuje totiž chybějící sebereflexi, kterou velkým národům zprostředkovávají naturalizovaní cizinci píšící jejich jazykem.

Szczygieł je především investigativní žurnalista. Tempo jeho řeči je příliš nervní a jeho uchvácenost ilustrativními příběhy příliš velká, aby mu zbýval čas na skutečně fundované historické analýzy. Jako novinář hledá zajímavosti a jako spisovatel je umí prodat. Umí napsat kafkovský příběh s tajemstvím, umí šokovat rozsáhlými antitezemi a absurdními, ale pravdivými historkami, ve kterých se přímo vyžívá.

V publikaci připomíná například profesionálního spisovatele-oportunistu Eduarda Kirchbergera, který se pod jménem Karel Fabián stal ze zarytého odpůrce komunistů jejich nejnadšenějším propagátorem a spolupracovníkem krvavého majora StB Pokorného. Jen směle do toho, Szczygiel přímo ponouká, aby po několikastránkovém vypočtení všech Fabiá­nových hříchů přišel s lakonickým výčtem:

„...vždy řečný, nemluví o tom, že zuby mu vybilo gestapo. Nevypráví ani to, že od února 1942 do května 1945 byl vězněn v nacistické pevnosti Straubing. Že byl podroben devadesáti čtyřem výslechům, z toho dvaačtyřiceti těžkým. Že byl potrestán šesti týdny samovazby v úplném mlčení. V zimě byla teplota v cele dva stupně. Že jindy byl potrestán dvěma týdny bez jídla. (...) Že když vězňové umírali, mrtvoly nechávali schválně na celách co nejdéle...“ Proč o tom Fabián nikomu nevyprávěl – i tuto tragédii Szczygieł rozluští, i kdyby měl v archivech prosedět měsíce.

Botostroj a bůh

Bez jízlivého smyslu pro humor, kterému dává autor občas textem problesknout, a citlivosti, s jakou střídá tragické náměty s groteskními, by se snadno mohl Gottland, tento portrét století našich národních dějin, zvrhnout v nesnesitelně závažnou četbu. To se ale neděje – Čech sám nevychází z údivu. Čestné místo v panteonu postav, které se staly symbolem začátku století, je přiděleno Tomáši Baťovi, muži, který podle slov autora knihy předběhl Orwella. Sledujeme Baťu, jak na vlastní pěst provádí průmyslovou špionáž v USA, jak uřícený běží za vlakem do Vídně, kde se stane válečným zbohatlíkem (kdo však pro něj pracuje, nemusí na frontu). Vidíme ho jako geniálního stratéga, který hospodářskou krizi přechytračí snížením cen na polovinu, ale také jako zakladatele monstrózního botostroje, ze kterého nikdo neodešel do důchodu, zakladatele města, kde na každém rohu tloukly do očí transparenty a hesla, mj. „Nečtěte ruské romány, zabíjejí radost ze života“, a v restauracích se čepovalo mléko, po kterém dělníci sílí. Města, ve kterém vyrůstala armáda mladých Batamanů pod přísným dozorem, zda nepodléhají onanismu. (“A ruce na přikrývce držel Emil Zátopek,“ usmívá se trochu jedovatě vypravěč, „i Ludvík Vaculík...“)

Ač se Szczygieł ve svém kaleidoskopu osudů, který zachycuje Jirouse a Plastic People stejně jako Václava Neckáře, Vondráčkovou i Kubišovou, stavitele Stalinova pomníku (jejž nazývá „důkazem lásky“) i muže pověřeného bizarním úkolem zbořit toto železobetonové monstrum tak, aby to nikdo nepostřehl, programově vyhýbá pokušení někoho odsoudit, zdá se, že v žaludku mu leží především Karel Gott. Z mauzolea, které si Zlatý slavík zaživa vystavěl a které dalo jméno Szczygiełově knize, se stává téměř alegorický sál odpuštění všeho zlého. Není to ale odpuštění skrze hluboké poznání, k jakému čtenář knihy na mnoha místech dospěje. Je to právě onen švejkovský „tak to musí bejt“ oportunismus, který autora irituje, a on se to ve své poctivosti ani nesnaží zatajit.

Autor je publicista.