Kulturní průvodce časopisu Reflex se stručným názvem EX začal vycházet 6. ledna 2005. Ze začátku býval do nejprodávanějšího českého týdeníku jen volně vložen, ale společně se změnou formátu (od čísla 18 z roku 2006) je s ním spojen napevno; poněkud zbytečný, asi tak jako slepé střevo.
Dá se předpokládat, že motivem k založení přílohy Reflexu nebyl větší zisk z reklamy. Reflex vedený vydavatelstvím Ringier nemůže na trhu trpět žádnou nejistotou. Navíc dle porovnání ceníků inzerce Exu a Reflexu pro rok 2007 tvoří částky utržené z reklamy v Exu jen malý zlomek z celkové sumy. Samotný Reflex získává mnohem víc už pouze od firem, které se zviditelní na stránkách jeho obálky. Vzhledem k tomu, že kulturní přehled vychází ve třech regionálních mutacích (Praha a okolí, Čechy, Morava), otevírá si tak týdeník samozřejmě cestu k menším inzerentům (nejčastěji kulturního zaměření), kteří potřebují reklamu adresovat lokálněji.
Původně v Exu vycházel přehled kin, divadel, výstav a klubů, promísený s anotacemi na knihy, CD či DVD a různými PR články (jedno- až dvoustránkové „recenze“ restaurací). Možná to byla trochu zbytečná práce, když se po městě povalují různé street magazíny zdarma (Houser, Metropolis a další), ale každopádně to byla určitá služba čtenářům Reflexu. To ovšem nepočítám skutečně zhovadilý Doležalův seriál o veverce Huli, v němž se definitivně pasoval na post základkového učitele předmětu „Pěstitelské práce“. Pozadu nezůstává ani Honza Dědek se svou rubrikou Metrosexuál, která se mimo jiné v několika dílech zabývá zvětšováním penisu. Ta byla z jakéhosi důvodu otiskována pouze v pražské mutaci; nenapadá mne jiná souvislost než ta, že Praha je jediné české město s metrem.
Na produkční ceně výtisku se dodatečný náklad za přílohu moc odrazit nemohl; papír je méně kvalitní než zbylý časopis (52 g/m2 oproti 60 g/m2) a rovněž redakční práce na kulturním přehledu bude hodnocena jako méně náročná (EX má pouze vedoucího redaktora, nikoliv šéfredaktora).
S postupem času se zde pod články začala objevovat různá jména, jejichž práce dost možná levná není, ale rozhodně je laciná. Je matoucí, když se texty, které s publicistikou mají společný jen papír a tiskařskou barvu, potkávají v jednom prostoru s poměrně fundovanými recenzemi, které lze brát vážně (takové do Exu píší například Karel Veselý, Dina Šnejdarová, ale i Petr Dorůžka). Na druhé straně kvalitativního spektra stojí především Tobiáš Jirous, Francois (vlastním jménem František Reismüller), Michal Nanoru, Bourek a několik dalších. Kdyby EX vycházel jako skutečně samostatná příloha (jak se na internetových stránkách označuje), dlouho by nepřežil, protože sám o sobě není zaostřen na žádnou blíže specifikovanou cílovou skupinu. Není ani přímo pro běžného čtenáře Reflexu; třeba se zvolna vyvine trochu jiným směrem po změnách, které absolvoval v letošním lednu. Zmodernizovala se grafika, vedoucí redaktor Ondřej Formánek byl nahrazen Matějem Bartoškem a především zmizely přehledy kulturních programů. Nyní se EX snaží tvářit jako časopis v časopise.
Paralýza
Možná jsem příliš staromilský, ale stále mám za to, že když se prodává za peníze něco vytištěného na papíře, mělo by to s sebou nést určitou prestiž. V Exu se několik lidí rozhodlo cpát do tisku hloupý a agresivní styl přejatý z internetových magazínů a blogů. Tento typ média nezřídka připomíná též anonymita (resp. pseudonymita) autorů, kteří se snaží být za každou cenu vtipní na úkor věcné informace. Omluvou by mohlo být (ale není), že tak kolikrát činí nepokrytě: „Jedinou chybu té desky vidím sám v sobě. Kdybych si Ecstasy of Saint Theresa tak nevážil, byl bych daleko vtipnější.“ (T. Jirous; EX 48/2006)
Samostatnou kapitolou by bylo téma nespisovného jazyka a vulgarismů v textech. V lepším případě autor alespoň napíše nespisovně recenzi celou, v tom horším sem tam utrousí jen pár slov. Trapně pak působí, když se některý z přispěvatelů snaží nadhodit rádoby sofistikovanou otázku: „Může být v recenzi do Exu slovo hovno?... Geniální dítě (Beck) se už roky práská bičem z hovna v kruhu poučenejch hudebních novinářů a fanoušků tzv. dobrý muziky.“ (Bourek; EX 49/2006) Jestli tím poučeným novinářem myslí například sebe, tak potěš pánbůh. O jedno vydání dříve má totiž tentýž člověk „recenzi“ na desku Keepin’ Time od Stereotyp, v níž naprosto otevřeně neřekne vůbec nic. Omlouvám se, řekne: „…asi je to pěkný, ten Stereotyp. Myslim teda, esi si to s něčim nepletu. Švestkovej džus.“ A jinak na celé ploše popisuje svůj vlastní stereotyp, jak se kouká na televizi. Za toto sdělení jsou jistě všichni vděčni, především pak kapela Stereotyp, která tímto přišla o možnost, aby se o ní vědělo.
Podobně Michal Nanoru by mohl napsat o někom zajímavém, místo toho se věnuje vysvětlování, že Mobyho deska best of nestojí za mediální prostor jí věnovaný (EX 50/2006). V počtu zbytečných textů však vede Tobiáš Jirous. Nejvhodnějším příkladem je recenze na desku Donalda Fagena (EX 1/2007), v níž se zeširoka rozepíše o svém rodinném rozhovoru týkajícím se koček (album se totiž jmenuje Morph the Cat), avšak o samotné hudbě neřekne nic. Pod štítem publicistiky si ventiluje své literární ambice, či spíš grafomanii. Jako by bohatě nestačilo, že tomuto člověku vydávají knížky. Zdaleka nejtrapnější je však Jirousova tendence při každé „vhodné“ příležitosti zmiňovat, že je také muzikant. „O nahrávání bicích něco vím. (Není to prdel.)“ (EX 47/2006; článek o Johnu Legendovi), „…bez Ecstasy of Saint Theresa bych si nikdy netroufl vydat vlastní desku a polepit svým ksichtem kandelábry…“ (EX 48/2006), „…odhadovat počty lidí před pódiem jsem se naučil ještě v dobách, kdy jsem řezal do škopků v undergroundové kapele…“ (EX 8/2007; článek o Tuxedomoon).
V posledně zmíněné recenzi si stěžuje na malou návštěvnost jejich únorového koncertu. Na něj však před tím v čísle 6/2007 zveřejnil natolik plytkou upoutávku (včetně logické chyby v textu), že je to částečně jeho chyba, protože měl veřejnost lépe informovat. Též tvrdí (EX 8/2007), že „když tahle kapela začínala, v rádiu kraloval Kája…, ale mě to bylo jedno, měl jsem své Tuxedomoon.“ Vzhledem k úrovni jeho „kritických“ textů značně pochybuji, že byl ve věku pěti či šesti let schopen takového úsudku.
Mé metakritické rozhořčení je u konce. Nejdříve bylo posíleno tím, že jsem celé dva ročníky přečetl na ex, a poté bylo zmírněno zjištěním doslova nulového zájmu na internetovém diskusním fóru Exu. Tajně totiž doufám, že tento plátek dávno nikdo nečte.
Autor je hudební publicista.