Sociální systém proti dítěti

Orgány OSN Českou republiku už dlouho upozorňují na jeden nepříjemný fakt: počet dětí v ústavní péči je u nás nejvyšší v Evropě. Proč?

Nikde na světě se nedá zabránit tomu, aby občas neselhaly biologické rodiny. Otázka je, co s dětmi, které ve své rodině nemohou zůstat. U nás stát odebírá děti z rodin i v případech, kdy by je v jiných zemích neodebrali. V zahraničí také děti nedávají do ústavů, ale snaží se jim okamžitě najít náhradní rodinu (rodinného náhradníka). Zejména malým dětem. U nás jde takové dítě do ústavu a velmi obtížně se z něj dostává, ať už zpátky do vlastní rodiny nebo do rodiny náhradní. Slavný britský psychiatr a dětský psycholog John Bowlby a jeho kolegové v Británii a USA už ve čtyřicátých letech minulého století zjistili, jak zhoubný vliv na psychiku dítěte má ústav. V následujících dvaceti, třiceti letech pak většina států rychle začala hledat jinou cestu. Za komunismu u nás byla vítána kolektivní výchova, celý ten systém zkostnatěl, ale současná generace ještě věří, že dítěti je v kojeneckém ústavu lépe.

Ministerstvo školství si v roce 2006 od jednotlivých ústavních zařízení vyžádalo vysvětlení, proč je tolik dětí v dětských domovech. Znáte výsledky té zprávy?

Já o tom nic nevím a výsledky jsem neviděla. Myslím si, že zadání zní absolutně nesmyslně, protože ústav nerozhoduje o tom, jestli tam dítě přijde nebo odtamtud odejde. Rozhodují o tom orgány sociálně-právní ochrany dětí, které patří pod krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Je to věc sociálních pracovníků a ptát se ústavů, proč je v nich tolik dětí, je nesmyslné. Ústavy jsou samozřejmě velmi dobře státem placené, spotřebují ročně 300 až 350 tisíc korun na jedno dítě a nemají zájem o děti přicházet. I když existují i takové, jejichž ředitelé se snaží napomáhat tomu, aby děti šly do rodin, ale je jich málo a mnohdy to nedělají nejšťastnějším způsobem. Nabízejí děti „návštěvám z řad žadatelů o svěření dítěte“ a snaží se co nejdříve je odtrhnout od jejich nefunkčních, nicméně existujících biologických rodin. Tato cesta není příliš šťastná, mám ale úctu k ředitelům, kteří se alespoň nějak snaží.

Jakou máte zkušenost s praxí sociálních pracovníků?

Mají velmi různorodé vzdělání, velmi různá přesvědčení a jejich nadřízení jim prakticky diktují, jak mají postupovat. V zásadě platí, že sociální systém v ČR nefunguje v nejlepším zájmu dítěte, jak jej současná věda prosazuje a jak tomu i lidská zkušenost napovídá. Sociální pracovnice jsou obětí tohoto stavu, protože mají nedostatečné podmínky ke kvalitní práci. To je v České republice častý jev. Někdy naopak najdete osvícené osoby – praxe se velmi liší.

Jak tomuto stavu napomáhá stávající legislativa?

Zákon je v podstatě v pořádku, jen je moc stručný. Je tam třeba napsáno, že je lepší, aby bylo dítě v rodině, ale už tam není, jak se toho má docílit. Chybějí výkladové materiály, metodiky a nařízení, která by upřesnila věci natolik, aby to všechny složky dělaly správně. Postrádám také inspekci kvality práce, jež by dozírala na orgány sociálně-právní ochrany dítěte…

Natama prosazuje péči založenou na profesionálních pěstounech. Jak by takový systém měl vypadat?

Studovala jsem ho převážně ve Velké Británii. Znala jsem náš systém a televizní pořady, které ukazovaly velké pěstounské rodiny s dvanácti dětmi. Je to sice působivé, ale – při všem obdivu – pro řadu lidí také odpuzující. Není to model, který funguje, a nemůže být řešením pro opuštěné děti obecně. V Británii mě tehdy zaujalo zjištění, že ke zrušení ústavů potřebovali vytvořit síť náhradních rodin, takových „kojných rodin“ pro malé, ale vlastně i starší děti. Není ovšem tak snadné dát dítě do cizí rodiny. Samozřejmě musí být chráněné, náhradní rodiče musí být schopni se o ně postarat. Děti většinou prožily ošklivé věci a jsou na tom psychicky velmi špatně. Rodiny se neustále musí hledat a jedna nestátní organizace, ani pět takových, to samozřejmě nezvládne, takže hlavní odpovědnost za hledání pěstounských rodin zůstává na státu. Systém se začal nazývat profesionální pěstounská péče, protože se jedná o vyškolené, státem finančně podporované pečovatele – rodiče-vychovatele. U nás ale ten název vzbudil neuvěřitelně negativní ohlas. Tradičním a z větší části křesťanským kruhům vadilo, že se pěstouni budou starat o děti „za peníze“. Musím to vysvětlovat ještě dnes, i když už je to lepší. Jsem přesvědčená, že děti nemají být v ústavech, ale v těchto rodinách. Česká republika je v tom strašně pozadu, daleko za Polskem, Maďarskem a Slovinskem. Je to jeden z mála oborů, který se od roku 1989 skoro nezměnil…

Jaký je o pěstounství zájem?

Malý. Pěstounů je ale všude na světě málo. Dětí, které potřebují náhradní rodinu, je hodně, vážných zájemců poskrovnu. Nejlépe jsou na tom asi na jižní Moravě, kde je to spojené s křesťanstvím, a pak v Moravskoslezském kraji. Tam lidé žijí takovým přirozenějším způsobem. Praha je na tom nejhůř. Za rok se zde mimo Natamu přihlásí tak pět, šest žadatelů o pěstounství. Světové statistiky říkají, že z dvou set lidí, kteří projeví chuť starat se o děti, se najde pět až šest dobrých pěstounských rodin.

Děti z ústavů mají nízkou schopnost integrace. Odchovanci se špatně orientují ve společnosti a často mají psychické problémy. Jak je to u dětí z pěstounských rodin?

I kdyby dítě přišlo do pěstounské rodiny v osmi letech a v šestnácti šlo zpátky do ústavu, protože je přestali náhradní rodiče zvládat, pořád je to mnohem lepší než celoživotní ústav. Docela dobré přirovnání je ke zvířatům. Když vyrostou v kleci, jsou nenavratitelná do přírody. Lvice Elsa je poněkud romantický mýtus, nikdy se opravdu do přírody nevrátila. Čím kratší je ústavní doba, tím větší mají děti šanci, že se integrují. Ani ty z relativně nefunkční rodiny na tom nebývají tak zle jako děti z ústavů. Aby dítě vyrostlo v normálního člověka, potřebuje mít tři základní úrovně naplnění svých potřeb: biologickou, emocionální a sociální. Ústavy mohou uspokojit jenom biologickou potřebu. Ta se týká biologického přežití. Emocionální a psychologická úroveň umožňuje, že jsme schopni vůbec žít mezi lidmi, navázat kontakt a bezpečný vztah s někým druhým. Dítě z ústavu má sekundárně vytvořený sociální a emocionální handicap. Dospělý člověk s tímto handicapem pak většinou není schopen pracovat, navázat vztah, nedovede žít ani se svým partnerem, nedokáže se postarat o své děti. Tato emocionální ztráta je zásadní a tragická. Sociální úroveň znamená, že se do nás v dětství prožitém v normální společnosti a prostředí otisknou zvyky naší kultury a způsob života. Dobří pěstouni určitě zajistí citový a sociální rozvoj – pokud dítě nebylo příliš traumatizováno, než do rodiny přišlo, a také pokud náhradní rodina umí dítěti s jeho minulostí pomoci. Ústav nikdy emocionální rozvoj neumožní.

Připravují pěstounské rodiny děti k tomu, aby mohly být adoptovány?

U nás ne. Smysl pěstounské péče je podobný jako u ústavů, ale na úplně jiné kvalitativní úrovni. Dítě potřebuje někde být, protože nemůže být doma. Někdy čtrnáct dní, někdy rok, jindy až do dospělosti. Jsou případy, že se něco stane s rodiči, matka jde na léčení apod.
U mnoha dětí je jasné, že to jejich rodiče nezvládnou. K adopci, a to je jiný případ, musí být dítě právně volné, rodiče musí být zbaveni rodičovské odpovědnosti. Žadatelé o adopci mají většinou velmi zúžené nároky na to, jaké by děti měly být. V ústavech je většina takových, o které není zájem, protože mají zdravotní potíže, romský původ anebo kontakt se svou biologickou rodinou. Proto tak dlouho žadatelé o adopci čekají na své vysněné děťátko.

Vystupujete proti stávajícímu systému státní finanční podpory pěstounů, který je nedostatečný. Nakolik by se mohla situace zlepšit?

To pomalu přestává být pravda. Na materiální potřeby dítěte dává stát něco mezi třemi a půl až čtyřmi a půl tisíci korun, což je samozřejmě málo, ale je to mnohem lepší než nic. Odměna pěstouna je asi tři tisíce sto na jedno dítě, a když jsou tři a více dětí, tak je to náhle patnáct tisíc, v případě postiženého dítěte také. Pro nepostižené dítě by odměna pěstouna měla být asi sedm tisíc u dlouhodobé pěstounské péče, u přechodné bych navrhovala minimálně deset tisíc.

Není problém, když má pěstoun tři děti a každé je z jiné rodiny?

Samozřejmě to je problém a nemělo by se to dělat. Je dobré nejdříve umístit jedno dítě, nechat je v rodině minimálně dva roky, a když je úplně v pořádku, je možné uvažovat o druhém pěstounském dítěti. V Natamě máme pravidlo, že bychom nikdy společně neumístili víc než dvě nepříbuzné děti. Takže je to vlastně paradox: lidé, kteří s námi spolupracují, jsou vyškolení a velmi kvalitní pěstouni a nemohou dosáhnout na vyšší státní příspěvek. Přitom poskytují svěřeným dětem velmi individuální potřebnou péči.

Fond ohrožených dětí podobná pravidla nemá?

Jako nestátní organizace si pravidla do určité míry stanovujeme sami. Děti ale do náhradních rodin umísťuje stát! Klokánek (projekt Fondu ohrožených dětí) ale není rodina, je to ústavní zařízení, i když menší. Je tam méně dětí, o které se po týdnu starají dvě najaté „tety“. Nemá to s rodinou nic společného, jde o humánnější formu ústavu. Podobně vypadají dětské domovy na Západě, ale tam se kruh odborníků stará také o budoucnost dítěte a hledá pro ně řešení mimo ústav. To klokánci v Česku spíše neumějí.

Nepůsobí skutečnost, že je dítě v přechodné rodině a zvyká si na náhradní matku, problémy ve vztahu k biologickým rodičům, kteří ho dočasně odložili?

Tam je velký konflikt. Dám příklad. Biologičtí rodiče malé holčičky jsou nemocní a nemohou se o ni dostatečně postarat, takže je v pěstounské péči. Rodiče za ní docházejí každý týden. Souhlasili s tím, že se o dítě bude starat pěstounka, jinak by bylo odsouzené do ústavu. Tady přirozeně nastává lidsky strašně náročná situace. Máte dva rodiče s plnou rodičovskou odpovědností. O dítě přitom pečuje pěstoun a oni jsou nahlíženi jako ti špatní, kteří situaci nezvládli.