Francouzská kulturní chlouba, pařížské Centre Pompidou, slaví v letošním roce své třicáté narozeniny. Kontroverzní budova architektů Renza Piana, Richarda Rogerse a Gianfranka Franchiniho, již proslavily „vyhřezlé vnitřnosti“, vyvolala ve své době polemiku mezi zastánci tradičního pojetí muzea a v podstatě i umění a průkopníky tzv. postmodernismu.
Ambiciózní projekt Centre Pompidou, který ze své podstaty vyžadoval i převratné architektonické řešení, je vlastně zhmotněním interdisciplinárních tendencí, které již v současnosti vnímáme jako přirozené propojování různých oborů lidské činnosti. Ilustrací tohoto prolínání je sama budova – obrací naruby obvyklý stavební úzus tím, že zvnějšňuje skryté technické zázemí a osvobozuje tak do značné míry vnitřní prostor. Po obvodu budovy jsou vedeny nejen jezdící schody, ale i barevně odlišené technické okruhy – modrá klimatizace, zelený vodovodní okruh, žlutá elektrifikace, červené komunikace (výtahy, požární schodiště atd.). Obava, že tento maximální soulad architektury a ideového záměru mezioborového kulturního centra bude na úkor estetickému vyznění, se s odstupem času jeví jako zbytečná. Naopak, právě hravost a jistý vizuální chaos činí Pompidou přitažlivým. Dialog umění a technologie, který probíhá na fasádě, doslova harmonizuje s děním „uvnitř“. Jednotlivá podlaží jsou funkčně oddělena, v přízemí kromě obvyklých provozních zázemí (pokladna, informace atd.) najdeme galerii pro děti, v prvním a druhém podlaží se rozkládá obrovská veřejná knihovna a kinosály, ve třetím Kandinského knihovna a videosály, ve čtvrtém a pátém jsou umístěny stálé sbírky. Z pátého podlaží je navíc vstup na terasy, kde jsou instalovány sochy od Caldera, Miróa, Laurense a mnoha dalších. V šestém podlaží je velká restaurace, knihkupectví a další galerie. Obrovský „kulturní moloch“, který každoročně navštíví desítky tisíc lidí, je nejen místem pořádání velkovýstav, ale také ohromnou, veřejně a zdarma přístupnou studovnou, kinem, koncertním a konferenčním sálem a pedagogickým centrem pro nejmenší. Dlouhodobé výstavy umělců zvučných i méně známých jmen jsou doplňovány množstvím doprovodných a edukativních programů, pořádají se zde diskuse, nokturna, taneční a divadelní představení.
Beaubourg zkrátka naplnil své poslání multikulturního centra, jehož profil se v průběhu třiceti let existence v podstatě nezměnil. Nicméně, jeho jednotlivé „dějinné“ periody vždy reflektovaly společenské změny, které ostatně nejmarkantněji absorbuje právě umění. V prvních letech, tj. na konci sedmdesátých let, se snaha o otevřenost vnějším vlivům odrazila ve výstavách Paris – New York (1977), Paris – Berlin (1978) a Paris – Moscou (1979). Zároveň se výstavní plán prvních tří let doslova hemží velikány – Matisse, Dalí, Miró, Johns, Malevič, Lipchitz, Duchamp, Pollock, Man Ray, Picasso, Léger atd. Jakýsi nenápadný „návrat k sobě“ je patrný na počátku let osmdesátých, kdy se konala velká výstava Paris -Paris, création en France 1937–1957 (Paříž – Paříž, francouzská tvorba v letech 1937–1957), již osobně otevřel čerstvě zvolený François Mitterrand. Proti tomuto vesměs politickému kroku však centrum postavilo výstavu amerického landartisty Waltera de Marii, přehlídku tvorby tenkrát v podstatě neznámého dua Gilbert a George a výstavu A. M. Rodčenka. V roce 1983 se v Beaubourgu zaskvěli i Češi – výstavy Česká kresba XX. století, Jan Saudek a následovně větší přehlídka Čeští fotografové se konaly v obležení jmen, jako jsou Miró, Chagall, de Kooning, Calder, Bonnard, Mapplethorpe, Klein atd. Velmi často vzpomínaná výstava Les Immatériaux (Nemateriály), kterou v roce 1985 pro Pompidou připravil filosof Jean-François Lyotard, se stala předznamenáním další etapy. Době vládne informace, text, vše existuje pouze v souvislostech, umění se stále více odhmotňuje, stává se pomíjivým. Právě opačným se potom může zdát směřování v letech 1986–88. Nejdříve seznámení Pařížanů s Vídní, která „zrodila 20. století“, a potažmo i s Prahou, a to samozřejmě zejména skrze Franze Kafku. Další léta probíhala v tichém příklonu k jistotě roku 1955, ke stabilitě, která měla velmi záhy vzít za své. Důraz je kladen na design (Philippe Starck) a architekturu (Alvar Aalto, Mies van der Rohe, Josip Plečnik). Možná příznačně se v roce 1988 v Pompidou konala výstava Josefa Sudka. Období plné politických zvratů Beaubourg zrcadlil po svém – výstavou Umění a reklama a velkou retrospektivou Andyho Warhola, jejichž prostřednictvím se táže na dopady reklamní vizuality na naši každodennost. V roce 1992 slavily USA svých 500 let a centrum možná i poněkud ironicky přispěchalo s výstavami na témata typu dobývání, kolonialismus, otroctví, kulturní útlak a ekonomické vykořisťování. Zároveň však se Janě Claveriové, kurátorce Centre Pompidou, podařilo uskutečnit výstavu České kubismy 1910–25. O čtyři roky později se pak české umění v centru objevilo opět, a to pokračováním výstavy Čeští fotografové a druhou výstavou Josefa Sudka. Morální rozhořčení roku 1997 se obtisklo ve výstavách umělců Armana, Donalda Judda a Rebeccy Hornové.
Významným předznamenáním dalšího ideového vývoje Centre Pompidou je rok 1998. Proklamovaná decentralizace se nejprve odrazila v projektech, které se pod patronací Beaubourgu konaly na jiných místech v Paříži a ve Francii – namátkou Man Ray v Grand Palais, Kandinskij v Nantes, Matisse v Lyonu. Výstavy začaly putovat po světě – Joan Miró v Mexiku a v New Yorku, Fernand Léger v MoMA atd. Úplnou novinkou v historii centra je nová budova pro moderní a současné umění v Metz, jejíž otevření je plánováno již v příštím roce. Centrum se tedy rozšiřuje i „fyzicky“, jeho obrovský potenciál podpoří regionální rozvoj, a to jak na kulturní, tak samozřejmě i na ekonomické úrovni. Mnohem odvážnějším krokem však je otevření obdobného centra v Šanghaji; jeho kontury však prozatím nejsou příliš jasné.
K 30. výročí své existence pořádá Centre Pompidou množství doprovodných programů, ale zejména diskusí, které budou probíhat po celý rok 2007. Významné osobnosti kulturního života (Philippe Starck, Pierre Boulez, Philippe Mangeot a další) přispějí v tzv. Revues Parlées k narozeninám slavného Beaubourgu. Z plánovaných výstav můžeme jmenovat alespoň velkou přehlídku věnovanou Samuelu Beckettovi (14. 3. – 25. 6.), výstavu tvorby Pierra Klossowského (1. 4. – 4. 6.) a v současnosti probíhající BD Reporters, velkou výstavu komiksů (do 23. 4.). A na závěr snad jen povzdech: proč Šanghaj, proč ne třeba Praha?
Autorka je teoretička kultury.