Koncerty na výjimečných místech mají silnou tradici i v novodobém popu. Když hráli Pink Floyd v Pompejích, vyšlo to – pochopitelně – pompézně. Několik generací subkultury, od kalifornských rockerů po britskou technodrogovou vlnu rave, si najímalo na party zkrachovalé obchodní domy a prázdná skladiště. Byla to periferní místa pro periferní kulturu: dotyčnou akci s publikem by v té době na oficiálnější scénu těžko pustili.
Když si Brendan Canty (bubeník skupiny Fugazi a básník) vymyslel sérii hudebních happeningů Burn To Shine, navázal na koncerty „jinde“ a zároveň navrhl leccos jinak. Hudba tu naplňuje poslední okamžiky domu, který je odsouzen k demolici. Podle nepsaných pravidel v něm hrají jen lokální kapely, tedy z dotyčného města. Některé jsou celosvětově slavné, jiné patří k lokální scéně. Publikum u toho nemůže být nejspíš už jen z bezpečnostních důvodů. Jeho nepřítomnost nicméně dává celé věci ještě podivnější nádech. Místo něj je na místě filmový štáb (stabilním režisérem je Christoph Green). Závěr každého snímku z cyklu Burn To Shine je neúprosný: se západem slunce profesionální osádka hasičů dům podpálí. Bez efektních detailů zahlédneme v druhém plánu umělce, jak na zkázu zírají právě tak fascinovaně jako my. The End.
Už tenhle zvláštní rámec filmu, něco mezi Winterbottomovými 9 Songs a Tarkovského Obětí, má velkou přitažlivost. Brendan Canty navíc pojal sérii filmů (vydává je na značce Trixie DVD) jako živý průzkum lokálních amerických scén. Na první „barák na odstřel“ narazil ve Washingtonu: výběr kapel tu svěřil Bobu Mouldovi (hrají Ted Leo nebo Weird War). Podruhé hořelo v Chicagu za účasti Wilco, Tortoise či Shellac, kapely producenta Steva Albiniho. K vydání se připravují další dvě, vloni natočené, štace; Seattle (mj. s Eddiem Vedderem) a Louisville (Will Oldham, Magic Markers).
Poslední zveřejněný díl, který bude promítán na festivalu Febiofest 2007, zachycuje loučení s duchem místa kdesi na kraji oregonského Portlandu. Chris Funk ze skupiny The Decemberists vybíral lineup a nikdo, ani neznámá jména, se mi tu nezdál nevýrazný. Vynikající ženské postpunkové trio Sleater-Kinney v té době právě končilo kariéru. Jsou tu zavedení The Shins i The Gossip, jejichž hvězda v nezávislém popu stoupla velmi nedávno, dále Quasi, The Thermals a další. Každý hraje jen jednu píseň. Dům je světlý, nezničený. Nepadne slovo dialogu, takže netušíme, proč musí shořet.
Co je to za typ koncertu, bez publika? Je tu sice štáb, ale aktéři se zdají být přemoženi celou situací, nikdy nejednají „pro kameru“. Jako by se to celé dělo pro hudbu samotnou, hudebníci hrají pro sebe a pro pár přátel stojících mimo záběr. Zánik, viditelný až na konci filmu s požárem, je po celou dobu přítomný uvnitř intimně snímaných muzikantů, kteří hrají s vědomím konce. Nezní tu chmurná nebo komplikovaná muzika, žánrový rozptyl sahá od písničkářství po hip-hop. Zábavná hudba padá do kýče, jakmile tvrdošíjně ignoruje nezábavnou část světa, třeba smrt. Tyhle koncerty v situaci „za pět minut dvanáct“ stavějí autorský pop nezávislých kapel nekompromisně do situace, kam se kýčařská ignorance prostě nevejde.
Autor je hudební publicista.
Snímek Burn to Shine Vol. 3 bude uveden 29. března 2007 pod názvem Hořet a zářit na filmovém festivalu Febiofest. Všechna DVD série Burn to Shine distribuuje dayafter.cz.