Přetahování dvou slepců

Zdá se, že jak postupuje globální oteplování, roste čtenářský zájem o studenou válku. K tomuto tématu, o němž čeští politici nejraději mlčí, které se v hodinách dějepisu dá na konci roku tak nesnesitelně snadno vypustit, už v češtině vyšla celá řada publikací. Své tak řekla například nakladatelství Libri, Karolinum, Triton, Lidové noviny a dokonce Albatros – z větších, na historii zaměřených schází vlastně jenom Academia – a rovněž Ústav mezinárodních vztahů, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Centrum pro studium demokracie a kultury, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku či Občanský institut. Navzdory tomu zdejší odborný zájem ani vydavatelská politika (snad s výjimkou Libri) nejsou nijak systematické. Není divu, že v roce 2002 zahájil činnost Pražský web pro studenou válku, inspirovaný „Cold War International History Project“ Střediska Woodrowa Wilsona, jenž usiluje o překonání nedostatečné komunikace mezi českými historiky, ale také o komunikaci s badateli v jiných zemích a reflexi výsledků výzkumu v zahraničí.

Giddesova kniha takovou reflexi nabízí, a to v prvotřídní kvalitě. Jde samozřejmě o populárně naučnou knihu, v níž se autor pokusil své dřívější odborné práce převést do lidovější podoby – „pokrýt více let méně slovy“. V předmluvě sám poctivě upozorňuje na nepůvodnost svého nového výtvoru. Nejde o vědeckou práci, ale o krátké a srozumitelné shrnutí. Bylo by však rozhodně chyba domnívat se, že Studená válka je jen odvar z něčeho zajímavějšího – už jen proto, že Giddes během psaní využíval nejnovějších poznatků získaných z otevírajících se archivů zemí bývalého východního bloku.

Přímo se nabízí srovnání se dvěma stejnojmennými tituly, které vyšly nedávno a jsou rovněž svým způsovem výtahy ze specializovanějších prací a odborných studií dotyčných autorů: první Studená válka od zkušeného Vladimíra Nálevky vyšla roku 2003, o dva roky později se na pultech objevila kniha amerického historika Normana Friedmana. Měly tentýž cíl jako kniha Giddesova – zprostředkovat laickému publiku přístupnou formou souhrnný obraz daného tématu. Bez ohledu na rozdíly ve výpravnosti (Nálevkova kniha vyšla v Dějinách do kapsy, Friedmanova stojí bez deseti korun tisícovku), rozsahu či definici tématu jde v podstatě o chronologicky koncipované příručky.

Giddes naproti tomu nabízí ucelený výklad podstaty toho, čím studená válka byla. Ačkoli ve výkladu také postupuje v zásadě chronologicky, jednotlivé kapitoly jsou koncipovány jako samostatné tematické bloky sjednocené jedním ústředním motivem, a časově se podle potřeby překrývají právě v závislosti na nutnosti dokončit jeho výklad. Tak je tomu od první kapitoly, vysvětlující, proč studená válka započala, ačkoli si ji nikdo z rozhodujících aktérů nepřál; přes druhou, analyzující dopad ničivosti atomových zbraní na mezinárodní politiku, což se podepsalo na „studeném“ charakteru konfliktu; třetí, popisující ideologická východiska SSSR a USA, což prakticky vylučovalo ukončení konfliktu, ale současně bylo příčinou ekonomického vzestupu Západu a zaostávání východního bloku, což předznamenávalo výsledek; čtvrtou až šestou, dokreslující měnící se charakter konfliktu popisem počínání ostatních aktérů, vlivu nových globálních myšlenek (především obhajoby lidských práv) a politických vůdců i disidentů, kterým to otevřelo dodatečný prostor, až ke krátké závěrečné analýze událostí roku 1989 v kapitole sedmé. Díky tomu se čtenář dozvídá postupně o dění od konce druhé světové války v roce 1945 až k pádu komunismu o čtyřiačtyřicet let později, přitom je však průběžně vyzbrojován orientačními body, jež mu pomáhají v pochopení dalšího textu a zároveň patřičně doplňují text už přečtený.

Giddes dokáže strhnout výtečným stylem, takže čtenář je v pokušení uvěřit prvním větám odstavce popisujícího omezenou atomovou válku v Koreji roku 1950. Nešetří popisem dobových situací, aby čtenáře vtáhl do děje, nedělá však z knihy historkovou všehochuť podle oblíbeného receptu Paula Johnsona. Naopak, každá taková pasáž má ve struktuře celé knihy přesné místo a svůj účel. Když detailně popisuje návštěvu papeže Jana Pavla II. v Polsku roku 1979, je to jednak výmluvná odpověď na okřídlenou Stalinovu otázku: „Papež? Kolik ten má divizí?“, která patří k nejznámějším citátům vázaným ke studené válce, ale především tím ukazuje, nakolik byla realita v očích komunistických vůdců zdeformována ideologickými brýlemi. Jedním z cílů, které má autor neustále na paměti, i když to výslovně neříká, je ukázat čtenáři, že studená válka nebyla grandiózní šachovou partií; podobala se spíš přetahování dvou slepců – a zdaleka se nejednalo jen o počáteční neschopnost Západu zjistit, co se v SSSR skutečně děje a ideologickou zaslepenost komunistů. Kubánská krize, jeden z vrcholů studené války, vypukla kvůli osobní Chruščovově lásce ke Kubě a naprosté nepřipravenosti americké administrativy na jadernou válku, a válce na podzim 1962 zabránila na obou stranách, řečeno autorovými slovy, „iracionalita čiré hrůzy“.

Pochvalu si zaslouží nejen koncepce výkladu, ale také přehledné členění textu. Ve snadné orientaci navíc pomůže kvalitní rejstřík, překlad i grafická úprava jsou na úrovni, pro české vydání je připojen seznam literatury o studené válce v češtině, a tak není nic, co by se vydavateli dalo vytknout – snad jenom ta drobnost, že seznam map v obsahu nikomu příliš neposlouží, nejsou-li tam uvedena také čísla příslušných stránek.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.