V profilu výstavní činnosti Galerie Caesar v Olomouci se již delší čas rýsuje několik funkčních linií. Vedle péče, kterou galerie věnuje umělcům tvořícím v regionu, rozvíjí divácký obzor dále i v mnoha jiných směrech. Tvorba zavedených a významných osobností českého umění, včetně toho exilového (naposledy třeba souborná výstava Milana Kunce nebo i dříve Jana Knapa či J. G. Dokoupila) se v galerii často střídá s výstavními počiny mladých a začínajících autorů (viz třeba kurátorsky dobře zvládnutá přehlídka tvorby nejmladší olomoucké generace Mladé sovy).
Do posledně zmíněné kategorie spadá i výstava Linie a forma Moniky Immrové (1970). Absolventka sochařského ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění (1995–2001), jejíž plastiky znají i návštěvníci zahraničních kolektivních výstav (Stuttgart, Milán, Peru), připravila v součinnosti s kurátory Adrianou Primusovou a Miroslavem Schubertem výběr svých sochařských prací v časovém úhrnu let 1999––2006, doplněných několika grafickými listy z téže doby.
Dominantním rysem autorčiny tvorby je zájem o formu, o její plasticitu s přihlédnutím k parciálnímu pojednání povrchu. Co se výběru tvaru týče, na první pohled je jasné spojení s utilitárními tvary archaických hliněných nádob – amfor, džbánů, sudů. Ne náhodou se i autorčin starší grafický cyklus jmenuje Nádoby. V něm, řečeno slovy Adriany Primusové, autorky doprovodného katalogového textu, „zdůrazňuje plastický objem a sleduje vyváženost proporcí stejně jako v případě soch“.
Objekty Moniky Immrové jsou monumentální. Tak jako jejich slupka obklopuje mnohdy záměrně vyprázdněnou vnitřní dimenzi, okolní prostor se vůči plastikám naopak vymezuje. Dochází k vzájemné výměně energií, k prolínání a ovlivňování diváka i tvůrce. Dalším důležitým bodem, který známe třeba již z prací ruské avantgardy, je prvek znepokojení, vratkosti, znejistění rovnováhy. Díky formálnímu posunutí a narušení obrysové linie se objemné sochy mírně naklánějí, jako by je ovládala určitá vnitřní síla; lze u nich pozorovat jistou dynamickou kvalitu. Tu autorka záměrně podporuje i dotvořením povrchu. Na základě svých paralelních zkušeností s grafikou využívá ve finální úpravě ornamenty, rytmické lineární záznamy, obranné mechanismy z dob stěhování národů. To potvrzují i slova Primusové: „Barevný ornament potlačuje materiál, zjemňuje a oživuje šedý beton, upoutává pozornost od sevřenosti objemu povrchu sochy.“ Dalším krokem k aktualizaci je plošné využití zlata a stříbra. Podobně jako Jindřich Zeithamml i Monika Immrová chápe sílu ušlechtilých kovů jako prostředek k ponoru do hlubších, symboličtějších rovin artefaktu.
Immrová je klasická sochařka. Tvoří v souladu se světem, v němž žije. Není vůči němu příkrá, nesnaží se být za každou cenu progresivní. Skrze příjemné, nekonfliktní formy chce diváka propojit s atmosférou dávno zašlých kultur. I když většinou pracuje s materiálem veskrze moderním – s betonem, daří se jí vyvolat vzpomínky na útvary dávno minulé, třeba na barevně pojednané sloupy prehistorických staveb či středověkých chrámů.
Autorka je historička umění.
Monika Immrová: Linie a forma.
Kurátoři Adriena Primusová a Miroslav Schubert.
Galerie Caesar, Olomouc, 6. 3. – 29. 3. 2007.