Ostravský kulturní kvas devadesátých let se následně nezdařilo přetavit do institucí, kvůli nimž by umělci v Ostravě zůstávali. Nemohou ostatně dodnes počítat s podporou místních úřadů, a živé umění proto nadále zůstává v subkulturním ústraní.
„Co se děje v Ostravě výtvarné“ – pod tímto názvem popsal Jiří Surůvka jednu z ostravských výstavních sezon devadesátých let do časopisu pro kulturu a emoce Landek. Jeho příspěvek byl ironickým komentářem aktuálního stavu tamní výtvarné scény. Podobně zasvěcený výčet uvedl nedávno na internetovém serveru Artalk Tomáš Knoflíček.
Oživování Ostravou
Topografické vymezení tématu si žádá své zdůvodnění. V případě Ostravy v sobě místní charakterizace nese odkaz k objevování lokálních scén v devadesátých letech. Jednalo se o aplikaci tehdy aktuálně diskutované problematiky Východu a Západu, centra a periferie na situaci v domácím prostředí. Jana a Jiří Ševčíkovi v roce 1998 v katalogu Ostrava umjeni..?, vydaném u příležitosti první velké výstavy ostravských umělců v Praze, vyjadřují naděje na oživení pražského centra energií umělců z Ostravy. Jejich dodnes používaný pojem „ostravská scéna“ poukazoval na tehdejší živé kulturní dění ve městě, neprofesionální charakter umělecké produkce i osobité pokusy o zavedení standardů výtvarného provozu podle západních vzorů. Energické počiny Jiřího Surůvky, Petra Lysáčka, Stanislava Cigoše, Ivo Sumce a dalších kulminovaly v druhé polovině devadesátých let. Vedle mezinárodního festivalu akčního umění Malamut a soukromých galerií Fiducia a 761 s okruhem zastupovaných ostravských umělců se objevilo také množství malých galerií, které předjímaly dnes již běžnou praxi nezávislých výstavních prostor vedených samotnými umělci. Nelze také opominout kabaret Návrat mistrů zábavy nebo samizdatový časopis Landek. Vzniklo tak zázemí silné generace, základ kolektivního sebevědomí.
Zmíněná výstava v pražském Mánesu jako jedna z prvních přesáhla hranice města. Rozpolcenost mezi důrazem na proostravské aktivity a touhou po jejich potvrzování zvenčí zrcadlí ambivalentní vztah k Praze jako centru. Pro ostravské umělce bylo podstatné spíše navázání partnerství s dalšími lokálními scénami, s nimiž je spojovala blízkost východiska tvorby i kulturních angažmá. Výstava Kolmo k ose (1997, 2001), propojující umělce z Ostravy, Ústí nad Labem, Košic a Katovic, vyzdvihovala právě toto vztahové ukotvení a odmítnutí centralistických diskursů.
Zůstat věrný svému městu
Výčet minulých aktivit však dnes již nedává smysl, máme-li mluvit o tom, co zůstalo živé. Oficiální městskou kulturní scénou nebyly aktivity ostravských umělců přijaty a město zůstalo vůči energii pramenící z něho samého rezistentní.
Pro současnou ostravskou kulturní situaci je příznačná nedávná výstava Jiřího Surůvky v pražské Galerii Jelení. Surůvka se v Praze představil samostatně po dlouhých třinácti letech a jeho groteskní komentáře odhalují tragický úděl umělce, který zůstal věrný městu, jež má rád. „Já si nestěžuju. Na tu bídu se nám povedlo docela prosadit, ale moje ambice samozřejmě byla nejen se prosadit, ale ještě tady udělat něco, aby to tu bylo možné i pro další a další lidi. Jistý úspěch je, že se tady bavíme o ostravské scéně. Ale ono se třeba ukáže na konci rozhovoru, že vlastně žádná ostravská scéna už není. To je frustrace, značná. Že se nám tady v té Ostravě nepovedlo zajistit, aby umělci zůstávali a klokotalo to tady. Aby tu bylo prostředí k diskusi a žití,“ končí rozhovor Jiřího Surůvky a Petra Lysáčka o ostravské scéně pro katalog výstavy Ostrovy odporu.
Stíny minulých utopií stále ještě obklopují některá řešená témata. Znáte ten vtip o ostravské kunsthalle… Velké naděje vkládané do kandidatury Ostravy na Evropské město kultury 2015, při které došlo k propojení kulturní veřejnosti napříč názorovým spektrem i generacemi v naději na zavedení dlouho očekávaných kulturních standardů, skončily zklamáním. Z pragmatismu celého podniku ční po jeho neúspěchu jen politický populismus představitelů města. Bez evropských financí padla i důvěra k domácím kulturním aktivistům. Ti schopní tak pokračují v živoření na svých rozjetých projektech a městem podporované pozůstatky kulturních programů kandidatury se prezentují dovozovou kašírkou.
Skromné kulturní manifesty
V situaci, kdy snad již nelze doufat v pochopení významu podpory žité kultury politickou garniturou, však v Ostravě vznikají nové platformy. Jejich energičtí iniciátoři necítí potřebu přesvědčovat někoho o svém významu a nárocích na podporu. Trpí začátečnickou ambicí prostě jen být si po svém. O festivalu uměleckých intervencí do veřejného prostoru Kukačka píše Pavel Karous [na straně 14 – pozn. red.]. Organizátorský tým vzešlý z prostředí Fakulty umění Ostravské univerzity stojí i za nenápadnější výstavní akcí Galerie Kaluž. Na chodníku, na němž se kaluž opakovaně tvoří, se při té příležitosti schází množství lidí, které současné aktuální umění byť v tak nepatrném rozměru jeho prezentace zajímá. Skromný počin podléhající pouze náladám počasí je opakující se rychlou diverzní akcí a také malou kulturní manifestací.
Autorka je pracovnice Vědecko-výzkumného pracoviště AVU.