Počátky normalizace

„Gustáv Husák byl vynikajícím řečníkem, který dokázal improvizovat a přesvědčivě mluvit spatra. Vědělo se o něm, že je až nezkrotně ctižádostivý, sebevědomý, autoritativní, prudký, vypočítavý a že v případě nutnosti dokáže být velice bezohledný a tvrdý. Vyznačoval se osobní skromností… Miloval moc a toužil po ní.“ (s. 178–179) Takto charakterizuje Zdeněk Doskočil symbol normalizačního režimu v Československu, generálního tajemníka ÚV KSČ a později prezidenta ČSSR Gustáva Husáka. Přestože autor reprezentuje skutečně nejmladší generaci českých historiků (narodil se v roce 1978), podařilo se mu již vydat toto obsáhlé monografické dílo. Věnuje se v něm počátkům normalizace; tedy té skutečné normalizace, již personifikoval právě Gustáv Husák.

Doskočilova kniha představuje svou formou klasickou detailní politicko-historickou analýzu. Přestože narazíme místy na odkazy k ekonomickému vývoji a společenským poměrům (zvláště náladám obyvatelstva), jsou to vždy jen letmé zmínky, mající za cíl dokreslit vývoj v nejvyšších patrech tehdejší politiky. Pokud si určil za hlavní téma postižení cesty, kterou se Husák dostal na vrchol mocenské pyramidy, je takový přístup legitimní. Zřejmě z tohoto důvodu autorovo pojednání připomíná drama rozehrané šachové partie. Jen zřídka se zastavuje u osobních vlastností čelných politiků. Činí tak hlouběji jen u Husáka. U ostatních užívá obvyklá hodnocení; například u Černíka zdůrazňuje jeho bytostný pragmatismus a neochotu být bojovníkem či hrdinou, u Dubčeka zase jeho politickou naivitu. Ostatní aktéři zůstávají figurami, reprezentujícími osobní či skupinové zájmy, které se pohybují na šachovnici hierarchie státních a stranických struktur mezi zahraničním nátlakem a tlakem domácího obyvatelstva. Je dobré, že do svého výkladu zapracovává i osobní sympatie a antipatie mezi politiky, které ovlivňovaly jejich jednání. Neupadá však do nějakého psychologismu, ba naopak se snaží tyto osobní postoje zásadně vysvětlovat spíše vnějšími okolnostmi.

U způsobu, jak rozlišuje jednotlivé skupiny či názorové proudy uvnitř mocenské pyramidy, je nutné se zastavit blíže, protože na personálních a skupinových interakcích je založen celý výklad. První skupinou jsou radikální reformátoři (F. Kriegel, K. Kosík, O. Šik, J. Hájek ad.). Dále rozlišuje centristy (A. Dubček, J. Smrkovský, Č. Císař, O. Černík, Z. Mlynář, Š. Sádovský ad.). Tato skupina se po srpnu 1968 začala rozkládat. Zatímco Smrkovský či Mlynář se přimykali stále více k radikálům, Černík či Císař více směřovali ke kompromisu (s. 63). Potom autor zmiňuje takzvané realisty. Ty považuje za nejvíce heterogenní proud (L. Štrougal, J. Lenárt, E. Erban ad.). Právě k nim zamířili i výše zmínění politici kompromisu. Mezi realisty počítá i Husáka. Ten podle něho prodělal v letech 1968–69 zajímavý vývoj. Zatímco ještě 20. srpna 1968 veřejně obhajoval obrodný proces, od listopadu „postupně vytvářel vlastní projekt normalizace s realistickými a konzervativními prvky, který ho v dubnu 1969 vynesl k moci…“ (s. 65). Další skupinou byli konzervativci, v jejichž řadách se sešli jak bývalí odstavení přívrženci A. Novotného, tak i jeho odpůrci, kteří se však nepřimkli k Dubčekovi (V. Biľak, A. Indra, D. Kolder ad.).

Příznačné je pro Doskočilův způsob podání hodnocení postojů SSSR. Přestože ani na moment nenechává čtenáře na pochybách o tom, kde stojí jeho sympatie, snaží se o Brežněvově řešení československé krize pojednávat mimo kategorie dobra a zla. Obdobně je zdrženlivý i k jakémukoli moralistickému hodnocení postojů Západu, který v té době usiluje spíše o oteplení vztahů s SSSR. Závěrečné hodnocení je pak stručné a pregnantní: „Československý pokus o reformu i vypjatá situace v zemi po srpnu 1968 významně narušovaly politické cíle západních států. Setrvání Dubčeka ve funkci tedy na jaře 1969 překáželo záměrům obou táborů. Výjimkou byly pouze socialistické státy, které se mocensky střetávaly se SSSR.“ (s. 353)

Z hlediska řemeslného bych upozornil na důkladný úvod, v němž autor kriticky hodnotí prameny a literaturu, a rovněž rozsáhlý poznámkový aparát v každé kapitole.

Ve středu 14. února 2007 se konala v Ústavu soudobých dějin AV ČR hojně navštívená diskuse o této knize. Vedle záplavy pochval a uznání z ní vyplynuly dva druhy kritických poznámek. První se týkaly dílčích spekulativních závěrů, na něž lze na několika místech v knize narazit. Autor narážel na nedostatek pramenů, a tak byl nucen si vypomoci hypotézou. Vždy však upozorní na to, že jde o jeho vlastní úsudek, který není schopen dostatečně materiálově podložit. Navíc tyto dílčí spekulace nejsou součástí kauzálního řetězce vyprávění; Doskočil nezakládá pozdější jistá tvrzení na předchozí spekulaci. Druhý okruh kritických poznámek se soustředil na jednu z klíčových otázek knihy, tj. od které chvíle byl Gustáv Husák nepochybným kandidátem Moskvy. Autor je zde velmi zdrženlivý a nechce klást tento moment daleko před rozhodující měsíc duben 1969, třebaže o potřebě odstranit Dubčeka bylo v Moskvě rozhodnuto již dávno předtím. Za Husákovy konkurenty považuje Černíka a Štrougala. Sám Štrougal ovšem tuto možnost popřel a nakonec i Doskočil uznává, že jeho „kandidatura nepředstavovala v dubnu 1969 reálnou alternativu“ (s. 164). Na stejném místě pak vyjadřuje i svou klíčovou tezi, která se vine celou knihou: „Navzdory těmto okolnostem však situace zůstávala otevřená téměř až do poslední chvíle. Husák si musel nástupnictví po Dubčekovi tvrdě vybojovat.“

Z publikovaných pramenů autor užíval především řadu Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970. Z archivních se opíral takřka výhradně o fondy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Hlavní fondy ústředních správních úřadů a nejvyšších orgánů KSČ z Národního archivu ponechal prozatím stranou. Řada důležitých pramenů ohledně činnosti těchto orgánů se ovšem nachází i ve zmíněném ÚSD a autor s nimi evidentně pracoval. Rozsáhle recipoval také informace z dobového tisku, v jisté míře i zahraničního, a také rozhovory s některými klíčovými osobnostmi té doby, jak byly pořízeny komisí vlády v letech 1990––91. Své nezastupitelné místo v práci samozřejmě mají i dobové písně, plakáty a básničky, reflektující posrpnovou situaci.

S ohledem na skutečnost, že se jedná o autorovu prvotinu, je na místě uznání, protože kniha představuje vyzrálou monografii, založenou na solidním výzkumu.

Autor je historik a právník.