Rozpadající se knihovna

Jan Bažant (1950) je profesorem klasické archeologie na Univerzitě Karlově a současně vedoucím vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd. Jeho románový debut Knihovna vznikal při řešení grantového projektu na tomto pracovišti současně s vědeckou monografií Pražský Belvedér a severská renesance. Kniha už nedlouho po svém vydání zaznamenala příznivé ohlasy, které ji řadí do důstojného společenství Ecova Jména růže nebo Šifry mistra Leonarda. Je tento román opravdu tak výjimečný, že snese srovnání s tak rozdílnými texty?

Šebestiánská vražda

Jak se sluší na román s detektivní zápletkou, už v prvních větách je čtenář svědkem vraždy nanejvýš záhadné a stejnou mírou bizarní. V nově zbudovaných prostorách Národní knihovny umírá zasažen třemi šípy Sebastián Bergmann, student dějin umění, který zde pracoval na nadějné disertační práci o pražském Belvedéru. Vyšetřování se ujme detektivní dvojice složená z postaršího kapitána Bacha a mladého policisty Otty Labudy. Mylné podezření padne jednak na Sebastiánova staršího akademického kolegu Gabriela Stefana, který se ne a ne habilitovat, takže by mohl zatoužit po Sebastiánově práci, jednak na Sebastiánovu sestru Marii. Ta totiž vyrůstala v emigraci a nyní by se mohla vrátit jen kvůli tomu, aby zabila svého bratra, jenž zdědil po otci rozsáhlou knihovnu starých tisků nesmírné hodnoty. Jenže na rozdíl od detektivů se čtenář poměrně brzy dozvídá, že skutečným vrahem je bývalý Sebastiánův přítel Josef Moucha, který si nechá říkat Ariel Raum. Vyprávění se tedy od této chvíle spíše soustřeďuje na hledání motivu k šebestiánské vraždě a na postupné odhalování velkolepého, ovšem šíleného Arielova projektu. Není nutné čtenáři prozrazovat vyřešení této zápletky, ale nelze si odpustit poznámku, že její struktura a především konec nutně vyvolává otázku, jestli se skutečně jedná o produktivní a záměrné využití prvků pokleslých detektivních a špionážních románů.

V druhé, kratší části románu se setkáváme opět s Ottou Labudou, ovšem tentokrát už nikoli jako s policistou, nýbrž se stipendistou Collegia Petrini, což je vzdělávací instituce při rozsáhlé knihovně, založená Marií Bergmannovou. V jedné z knih objeví Labuda Sebastiánovy zápisky k disertační práci a postupně přijde na kloub záhadné smrti Paola della Stelly, stavitele pražského Belvedéru. Příběh Sebastiánovy vraždy a příběh smrti architekta a sochaře z 16. století se tak navzájem vysvětlují a osmyslňují, ovšem zbývá ještě několik bílých míst, která je třeba zaplnit, aby mohl být román zdárně přiveden ke svému konci. V závěru románu tak autor uspořádal jakési záhrobní sympozium, při němž se slepému starci Hugovi Kischovi, někdejšímu příteli Sebastiánova otce, zjeví mrtvý Sebastián, jeho otec Petr Bergmann a vrah Ariel Raum. Postavy si pak navzájem sdělí své pohnutky a de facto odvyprávějí celý příběh pěkně od začátku až do konce.

Deus ex machina?

Někdo by řekl deus ex machina, jenže slepý stařec Hugo Kisch, který už to má v hlavě všechno popletené a neví, kdy ještě spí a kdy ne, vede rozhovory s mrtvými možná z daleko prozaičtějších důvodů. Vypravěč románu se totiž až na několik výjimek (zejména na začátku vyprávění) vyhýbá permutacím událostí. Pokud je třeba sáhnout k retrospektivě, a tomu se v detektivním románu sotva lze vyhnout, přenechává vyprávění postavám, které především v rozhovorech odvyprávějí události z hlediska příběhu už minulé. Jestliže v tom mělo být pokračováno až do samotného konce, aniž by román neúměrně narostl, pak nešlo než uvést na scénu novou postavu, jejíž paměť sahá do hlubin příběhu (Hugo Kisch), a zároveň vyvolat ze záhrobí aktéry hlavní dějové zápletky.

Základní vyprávěcí situaci Knihovny bychom totiž mohli označit jako promluvu spolehlivého autorského vypravěče v er-formě, který neodkrývá svou vlastní subjektovost a snaží se, aby nevytvořil velkou mezeru mezi prostorem vyprávění a světem vyprávěným. Je to vypravěč, s nímž přichází velká míra iluze, a je tedy třeba, aby ostatním promluvám vybudoval věrohodný kontext a zasadil je do zcela konkrétní komunikační situace právě uvnitř vyprávěného světa. Například tajemná historie Belvedéru se postupně odkrývá prostřednictvím Sebastiá­nových zápisků, které jsou různě nacházeny a čteny postavami (Marie, Stefan, Labuda), o Arielovi se dozvídáme z jeho vlastních záznamů, které právě píše, a zároveň si také zaznamenával rozhovory se Sebastiánem a ty pak nahlas předčítá s Marií a Stefanem. A do toho všeho ještě postavy vyprávějí ostatním části z minulosti příběhu.

Vratká stavba vyprávění

Samozřejmě, že tomuto vypravěčskému řešení není možné cokoli vytýkat, ovšem pouze v případě, že se nestává prostředkem takových žánrových z nouze ctností, jakou najdeme v závěru Bažantova románu, a o to víc, když přinejmenším otřesou základy chráněné komunikační věrohodnosti. Není to ani případ ojedinělý: například když Hugo vzpomíná na Petra Bergmanna, vypráví svému synovci nikoli pouze jako postava, nýbrž místy také jako vypravěč románu, a dělá tak přesně to, čeho se román snaží vyvarovat – bere čtenáři smluvenou iluzi (s. 294).

Jednoduše řečeno se román vydal na cestu bez vypravěčského sebeuvědomění, bez vědomí vlastní románovosti a nedokázal dojít sám až na konec: Příjemná iluze, kterou chtěl autor poskytnout svému čtenáři, se chtě nechtě zbortila s první šikmo uloženou cihlou. Pokud by ale románu chybělo jen toto sebeuvědomění, nemusel by se ještě zhroutit celý; jenže Knihovna navíc postrádá také sebevědomí, tedy vědomí vlastní hodnoty. Je zřejmé, že za textem románu stojí velká suma vědění: najdeme v něm vynikající pasáže o vztazích středověké a antické kultury, skutečně strhující rozbory reliéfů na pražském Belvedéru, nesčetné kulturní odkazy a symboly. Tomu se sice můžeme obdivovat, ale nelze se zbavit dojmu, že autor neví, jak z toho všeho udělat román.

Románový debut Jana Bažanta tak vyžaduje čtenáře buď z různých důvodů navýsost smířlivého, nebo ochotného těšit se jen z bohaté dějové zápletky a sem tam i ze stránek opravdu výtečných. Tomu druhému lze doporučit, ať si raději počká, jestli nebude podle tohoto díla natočen film.

Autor je student bohemistiky.