Už se nestydím, že jsem Ruska

Vysvětlete mi, co může spojit do jednoho hnutí tak rozdílné politické postavy, jakými je například liberál a šachový mistr Garri Kasparov a spisovatel, revolucionář a vůdce nacionálně-bolševické strany Eduard Limonov?

Principem uskupení Jiné Rusko je následující myšlenka: Všechny organizace, které nesouhlasí s politikou Kremlu, se musejí sjednotit. Včetně komunistů, Jabloka nebo limonovců. Vylučujeme pouze fašistické organizace. Myslím si, že oba výše zmiňované politiky spojuje především přesvědčení, že to, co dělá Kreml, už není možné nadále tolerovat.

Jestliže vzniklo uskupení na základě odporu proti někomu, a ten „někdo“ zmizí z prezidentského křesla v roce 2008, po příštích prezidentských volbách, co se pak bude dít s opozicí?

To je otevřená otázka. Proto chci svůj dokument o ruské opozici točit celý rok, ještě i po prezidentských volbách. V Jiném Rusku jsou velmi inteligentní, vzdělaní lidé a já od nich slyším stejný zásadní program: Rusko se musí stát normální zemí, ve které je možné normálně žít. Kasparov například vždycky říká: „Já nechci žít v plynařsko-naftařském impériu.“ Já také nechci, aby byla moje země vnímána jen jako plynařská a naftařská velmoc, jejíž obraz slouží k zastrašování všech okolo – od Ukrajiny přes Česko po Ameriku. Nevím ale, co se bude dít s opozicí, já na to čekám s kamerou v ruce.

A jak jste se k Jinému Rusku dostala vy osobně?

Zajímalo mě, co se v tomto uskupení formuje za občanskou i politickou pozici. Žiji sice i jinde v Evropě, ale Rusko je pořád moje země. K mému zájmu o ruskou opozici dopomohl také ještě jeden faktor. Několik let jsem točila v Čečensku. Byla jsem plná odporu proti všemu ruskému a pořád mě to víc a víc bolelo. Teď, mezi opozicí, jsem zase potkala normální ruské lidi, s nimi se už konečně zase nestydím, že jsem Ruska. V Čečensku jsem se za to styděla pořád.

Jaké postavení máte mezi opozičníky při natáčení?

Já prostě točím film. Žádné oficiální postavení nemám. Kdybych se měla stát členem některé z politických stran, které tvoří Jiné Rusko, ani nevím, kterou bych zvolila.

Můžete nám popsat akce Jiného Ruska? Účastnila jste prvního Pochodu protestujících, který proběhl loni v prosinci v Moskvě?

Ne, nemohla jsem. Byl tam ale můj kamarád z Holandska, mladý režisér, který to všechno natočil. Minulý týden jsme právě dělali z jeho záběrů první, hrubý střih.

Ale na březnovém Pochodu protestujících v Petrohradu jste byla osobně. Jak byste srovnala atmosféru těchto dvou akcí?

Na obou bylo neuvěřitelné množství tanků a vojáků. Bylo jich dvakrát víc než demonstrantů. Neustále tam probíhaly provokace ze strany tajné policie. V Moskvě demonstranti dostali alespoň šanci poslechnout si své lídry a shromáždit se na Majakovského náměstí. V Petrohradě ale bylo náměstí, na kterém průvod začínal, zabarikádováno policií už od samého začátku. Speciální jednotky rozdělily dav na malé skupinky a začaly je zastrašovat a jednu od druhé izolovat. Z amplionů pořád opakovali, že nás za tohle čeká trest.

Ale Pochod protestujících se v Petrohradě, na rozdíl od Moskvy, přece jen uskutečnil. A přišlo na něj pět tisíc lidí. Jak probíhal?

Začali jsme na Říjnovém náměstí a během chvilky jsme se ocitli v separovaných skupinkách. Pak ale začaly tyto skupiny prorážet policejní bariéry, domlouvat se s ostatními a do lidí vjel pocit, že jdou spolu, vědí kam a vědí proč. Všichni se vydali na náměstí Povstání, ale naproti jim vyjely obrněné transportéry. Lidé se jich ale kupodivu nelekli, proplétali se mezi nimi a pokračovali v chůzi. Na náměstí už začalo přituhovat, začali nás znovu izolovat. Tady se k nám přidali také političtí lídři, kteří se na začátek naší trasy nemohli dostat. Objevil se Kasparov, Kasjanov. Limonov byl v tu dobu už zadržen a vyslýchán. Stáli jsme tam docela dlouho, začaly padat první rány, demonstranty začali bít a nahánět do ocelových náklaďáků.

Jak dlouho jste tam stáli? A proč?

Asi dvacet minut. Nemohli jsme jít dál, protože okolo stály bariéry z aut a řady příslušníků bezpečnosti se štíty a obušky. Byli jsme v pasti.

Jak se vám podařilo toto obklíčení prolomit?

Díky „profesionalitě“ mladých lidí z Limonovovy Nacionálně-bolševické strany – „nacbolů“. To jsou lidé, kteří mají obrovskou zkušenost s demonstracemi, protesty, vedením bojů v ulicích. Je vidět, že už mnoho let existují v ilegalitě – umějí proniknout na „zakázané“ území, nečekaně rozbalit velká hesla a plakáty, naházet pod nohy speciálním policejním jednotkám dýmovnice, aby nevěděly, co se kde děje, a zahájit průlom… Jsou to bojovníci.

„Nacbolové“ tedy prorazili cestu z náměstí. Kam jste se odtud vydali?

Pochodující demonstrace se přesunula na centrální petrohradskou třídu – Něvský prospekt. Zezadu nás okamžitě od zbytku města odřízly transportéry a armáda. Došli jsme přibližně do poloviny prospektu, kde na nás na dvoustranném schodišti jednoho z domů mávali lídři politických stran Jiného Ruska. Kritizovali současnou petrohradskou starostku Matvijenkovou – pravou ruku Vladimira Putina. Skandovala se protiputinovská hesla, jako „Rusko bez Putina!“ nebo „Petrohrad bez Matvijenkové!“. Pak ale speciální jednotky vyběhly na schodiště. Kasparovovi se podařilo zmizet, protože jeho bodyguard rychle zareagoval a okamžitě ho strhl na opačnou stranu. Ale poslance parlamentu Guljajeva strhli dolů, z dobrých dvou až tří metrů spadl přímo na dlažbu. Má poškozenou páteř. Pak ho strčili do auta a vezli pryč, po cestě ho škrtili a bili. Příslušníci bezpečnosti se vrhali po dvou na jednoho demonstranta, což působí strašlivě na psychiku, když pak vlečou jednoho za druhým někam pryč. Ale byla tam i jedna nehezká scéna, kdy příslušník bezpečnosti upadl na zem a dav ho začal kolektivně mlátit. To už fungovaly davové emoce…

Jak se policie chovala k novinářům?

Já osobně jsem provedla jednu hloupost. Jeden z výše postavených vojáků mě rusky napomenul a já jsem mu z nějakého důvodu odpověděla taky rusky. Měla jsem samozřejmě dělat, že nerozumím, a držet se skupiny zahraničních novinářů. Když ten člověk pochopil, že jsem Ruska, začal na mě křičet, ať jdu k němu. Otočila jsem se a začala utíkat. Rozběhl se za mnou a křičel, ať se zastavím.

Utekla jste mu?

Zaběhla jsem do jednoho podjezdu, vyhodila svoji červenou čepici, převlékla si kabát a vyšla druhou stranou. Ve vedlejším hotelu jsem pak v úschovné schránce nechala batoh a šla pryč, jako by se nechumelilo.

To patří k obecným znalostem ruského dokumentaristy – mít připravené převleky, měnit identitu a zamaskovat kameru v batohu v úschovně?

Víte, já jsem natáčela docela dlouho v Čečensku. Zvykla jsem si, že musím vypadat nenápadně. Udělat všechno pro to, abych nevzbuzovala pozornost. Chodila jsem tam jen v šatech s dlouhými rukávy, s miniaturní ženskou kabelkou, do které se vešel pouze pas a malá kamera. Kamarádi z Chile mi dali přezdívku Mata Hari. Tyhle věci s převlékáním jsou výsledkem mé dlouholeté zkušenosti. Nemusím ten trik použít pokaždé, ale jsem připravená.

Vraťme se však k vašemu plánovanému filmu o ruské opozici. Můžete jen v hrubých rysech naznačit, o čem film bude?

Celý rok teď budu s kamerou pozorovat dění v opozici. Mým hlavním hrdinou je Garri Kasparov. Ne snad proto, že bych si myslela, že se určitě stane prezidentem, ale zajímá mě, jak člověk s takovým analytickým myšlením, rozumem, vynikající taktikou a strategií vnímá situaci, která je teď v Rusku. Má za sebou obrovský kariérní vzestup, ale teď může ztratit úplně všechno, i život. Obklopuje ho ze všech stran strach, především o své nejbližší – o rodinu a přátele. Vždyť dnes je možné provést opozičníkům cokoliv, vzpomeňte vraždy na objednávku našich opozičních novinářů – Politkovské nebo Litviněnka.

Myslíte si, že opozice v Rusku představuje nějakou reálnou sílu, že je schopná postavit v příštích prezidentských volbách v roce 2008 opravdového protikandidáta?

Strany, které tvoří Jiné Rusko, se teprve musejí domluvit na jediném kandidátovi. To mě trochu znepokojuje. Komplikací může být i to, že Kasparov pro svůj arménský a židovský původ představuje národní menšinu a Limonov je spisovatel, který pracuje dennodenně s provokací. Jen se podívejte na ty jejich nacionálně-bolševické vlajky, jaký dali název své politické straně… Vůbec si netroufám odhadnout, jestli z nich někdo bude mít šanci na zvolení do prezidentského křesla.