Německo über alles

Thilo Sarrazin – kontroverzní dlouhodobý člen německé sociální demokracie a berlínský senátor – ve svém díle provokuje především naprostou rezignací na politickou korektnost a otevíráním v německém kontextu tabuizovaných témat (biologický determinismus, sociální darwinismus apod.), vedle kterých kritika přebujelého, nefunkčního a paternalistického sociálního státu nepůsobí nakonec vůbec radikálně.

Sociální inženýrství

Autor s využitím mnoha a mnoha tabulek a grafů (ty představují takřka jednu šestinu práce) představuje demografický propad původního německého obyvatelstva, který je stále více suplován migrací. Imigranti přicházející do Německa však podle Sarrazina nesdílejí jeho hodnoty, jako je hrdost na kulturní dědictví předků, úspěchy ve vědě a technice apod. Celek německého obyvatelstva „hloupne“ – dochází k postupnému propadu průměrné inteligence, a tedy kvalitních „lidských zdrojů“ – a stát, kdysi udávající směr v rozličných oblastech lidského konání, plíživě vyklízí svou vedoucí pozici a přenechává ji jiným. Sarrazin trpce poznamenává: „Civilizace, která není schopna se dále reprodukovat, naznačuje, že jí nestojí za to dále pokračovat v existenci.“

Jak bylo řečeno, autor vidí počátky zkázy Německa v úpadku průměrné inteligence jeho obyvatelstva. „Nepřizpůsobiví“ imigranti se rozmnožují mnohem rychleji než „praví“ Němci, nepřísluší ke stejnému civilizačnímu okruhu, nechtějí se v novém prostředí asimilovat a často pouze zneužívají výhody poskytované štědrým sociálním státem.

Inteligenci a její dědičnost však chápe Sarrazin poněkud zjednodušeně. V jeho pojetí se inteligence rovná výborným matematickým znalostem, jež vedou k úspěchům na trhu práce, novým objevům a patentům, a tím i vzestupu Německa. Humanitní vzdělání na rozdíl od matematiky chápe spíše jako kratochvíli, jejíž praktický a ekonomický užitek je nulový, nebo přinejlepším velmi nejistý. Inteligence se tak Sarrazinovi stává jakousi zásadní ingrediencí, která je nezbytná pro další hospodářský a ekonomický růst státu. Stačí správná výchova – a Německo prý bude prosperovat. Nejeden stoupenec sociálního inženýrství by zaplesal.

Turecké nebezpečí

Mluví­-li Sarazzin o imigraci a imigrantech jako hrozbě pro další rozvoj země, je třeba doplnit, že nehází všechny „Neněmce“ do jednoho pytle. Přizpůsobivé a asimilované menšiny tu a tam dokonce pochválí, má však spadeno na Turky, menšinu, která slouží jako vhodný objekt pro vybíjení různých frustrací, neboť je to právě ona, již lze snadno obvinit z toho, že „zle se vede zemi“. Chápe ji jako onu spodinu společnosti, která brzdí německý pokrok a žije na úkor jiných.

Narůstající turecká menšina představuje pro sociální smír v zemi podobný problém jako romská menšina v České republice, její členové často nepřijali hodnoty většinové společnosti (a ta o ně po pravdě nikdy ani nestála). Dlouhodobě žili na okraji zájmu a navzdory implicitně sdíleným předpokladům se v průběhu času nestali homogenní součástí německé populace. Nenaplnila se pomýlená představa multikulturalistů, že se z nich stanou „jiní“ spotřebitelé pro „jiné“ produkty v rámci spokojené a spojené konzumní společnosti.

Dovozuje-li Sarrazin, že s úpadkem současných německých elit padne Německo jako stát, neboť se nebude mít o koho opřít, nelze s ním vůbec souhlasit. Mnohokrát jsme v minulosti viděli podobné situace, kdy společnost přišla o své elity (nebo se jich nedostávalo), a přesto se dokázala znovu vzchopit. Těžko si představit dlouhodobé fungování společenství různých zkrachovalců a defraudantů. Naopak je možné předpokládat budoucí vzestup muslimských elit, který jistě promění tvář Německa, jež se tak stane jiným Německem, avšak nikoli nutně upadlým. Je-li toto ona sebevražda, kterou Sarrazin prorokuje, není nutné se jí příliš obávat.

Autor je student historie na FF UK.