Za devatero lesy

Vydáním Dějin Francie a Dějin Anglie André Mauroise odstartovalo začátkem 90. let Nakladatelství Lidové noviny ambiciózní českou historickou edici, mapující dějiny národních států celého světa. Evropa je nyní pokryta už téměř celá, v případě některých nástupnických států bývalé Jugoslávie nebo NDR dokonce nadvakrát. Zbývá jen pár menších států a jako jediná poměrně velká bílá plocha pak pás tvořený Dánskem, Švédskem, Polskem, Ukrajinou a Moldavskem. Do něj jako první dílek skládačky nedávno zapadly Dějiny Běloruska.

Bělorusko je v Česku často vnímáno prostřednictvím jednoduchých stereotypů. Například jako skanzen komunismu (většinou v negativním, ale některými též v pozitivním smyslu), jako stát potlačující lidská práva (případně vzdorující novému světovému řádu), poslední diktatura v Evropě, ruský satelit a podobně, případně stát svévolně blokující dodávky ruského plynu. Takové stereotypy nám znemožňují nahlédnout za symbolický obzor a vidět zemi, která nám není geograficky ani kulturně příliš vzdálená – koneckonců ministerstvo vnitra, instituce, která soustředěně brání pronikání cizinců na české území, v ní již po léta spatřuje místo, odkud lze lákat přesídlence schopné asimilace.

Bělorusko nicméně zůstává pro většinu našinců územím za devatero lesy. Pro ty sečtělejší, pro přírodovědce, nebo případně dřevaře, kteří za socialismu občas jezdívali do Polska na družební kácení, pak může být i zemí za Bělověžským pralesem. Jedna ze dvou knih o Bělorusku dostupných v češtině, předloni vydaný sborník editovaný Aleśem Ancipienkou, byl příznačně nazván Neznámé Bělorusko (tou druhou knihou je Bělorusko Miloše Řezníka z roku 2003 – jde o solidní, leč stručné dějiny do kapsy).

Nejde ale jen o handicap češtiny. Hledat něco o dějinách Běloruska v angličtině znamená paběrkovat, v němčině není téměř nic. Většina rusky psané literatury o Bělorusku trpí třemi nedostatky: buď je zastaralá, nebo se týká jen určitých tematických výseků, anebo je zatížená sovětskou koncepcí jednotné východoslovanské národnosti, rozdělené později politicky na Velkorusy, Ukrajince a Bělorusy. Poměrně nejvíce se lze o dějinách Běloruska dozvědět z polsky, litevsky a samozřejmě bělorusky psaných zdrojů. V těchto jazycích se také vede hlavní odborná diskuse. A právě hlavně na základě této diskuse vytvořili Hienadź Sahanovič a Zachar Šybieka své syntetické práce, které jsou nyní pod společnou hlavičkou nabídnuty českému čtenáři.

Vzato kolem a kolem, o dějinách Běloruska se lze nejčastěji dočíst jako o přívěsku dějin Polska, Litvy, případně Ruska. Vyplývá to z prostého faktu, že je běloruská státnost novodobou záležitostí. Bělorusko tak autory publikace z edice Lidových novin staví před problém, jak vymezit téma. V tomto případě nelze dost dobře psát dějiny státu. Vzhledem k (dodnes) ne zcela zřetelným konturám národní identity a polonizaci či rusifikaci v minulosti nelze hovořit ani o dějinách národa. Bylo možné psát o dějinách oblasti, která je nyní běloruským státem, anebo o tom, jak se vyvíjel obsah pojmu Bělorusko a Bělorusové. Tuto možnost v zásadě zvolili i oba hlavní autoři. Poměrně zdařile se vyhnuli pokušení v podobě umělého promítání běloruské národnosti do minulosti, ale přitom se soustřeďují na to, co je v dějinách speficky běloruské. Rozlišují identitu pociťovanou i připisovanou od znaků, které se později staly osou formování moderního národního povědomí, tedy dialektologických specifik a uniatské církevní příslušnosti. Celkem nestranně popisují i vztahy k Litvě, Polsku a Rusku.

Těžištěm Sahanovičova výkladu je popis toho, do jaké míry byli Bělorusové svébytnou entitou v litevském a později polsko-litevském státě. Šybieka navazuje popisem vývoje běloruských oblastí po zániku polské Rzeczpospolity, tedy hlavně jejich existence v ruské a sovětské říši. Nejdůležitějším tématem, kterému se průběžně věnuje, je rusifikace; jestliže Sahanovič v zásadě řeší otázku dobové identity, Šybieka se zabývá její účelovou změnou. Bohužel, závěrečná kapitola napsaná Ramanem Janoŭským, podrobně popisující a analyzující politický vývoj v samostatném Bělorusku v letech 1991–2006, která by logicky mohla rekapitulovat současný stav běloruské národní identity, se této otázky dotýká jen okrajově.

Je trochu škoda, že dějinám do roku 1795 je věnována jen třetina knihy, to však bohužel vyplývá z toho, že po ruce nebyl jiný vhodný text. Celá kniha, ač je v porovnání s většinou jiných z téže edice útlá, je však přesto v celém rozsahu nabita informacemi, které jsou pro většinu českých čtenářů nepochybně novinkou. Překvapit pak může i přístup k přepisu běloruských vlastních jmen. Překladatel odvedl pečlivou práci, i přesto, že je její výsledek v některých ohledech sporný (sám svůj postup v některých případech označuje jako „svévolný“). Kniha je však tím pádem cenná i v tom, že představuje v této otázce vhodný výchozí bod k diskusi. Celkově patří v edici Dějiny států NLN k těm zdařilým, což je podloženo úzkou spoluprací autorů, překladatele, redakce i recenzentů (Robert Kvaček a Bohdan Zilynskyj).

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.