Nejznámější indická autorka se proslavila románem, v současné době se ale mnohem víc věnuje politickému aktivismu a esejistice.
Na téma „které tři žijící Indky jsou na světě nejznámější?“ jsme nedávno diskutovali s indickými přáteli. Po krátké výměně názorů a vyloučení političky Soni Gándhíové pro její italský původ jsme se konečně shodli. Svým šarmem svět oslňuje bollywoodská královna krásy Aishwarya Raiová, hrou na sitár zase hudebnice Anoushka Shankarová. Nejproslulejší indickou intelektuálkou je bezesporu spisovatelka a politická buřička Arundhatí Royová. Její aktivity přitom vyvolávají rozporuplné reakce. Obdivovatele dokáže nadchnout i dojmout k slzám a odpůrce zase pořádně rozčílit.
Román Bůh maličkostí (The God of Small Things, 1997, česky 2001) způsobil v literárním světě senzaci. Lyrický příběh malé Ráchel a její rodiny žijící v exotické jihoindické Kérale zaujal čtenáře nevšední strukturou, osobitým jazykem, pohrávajícím si s neobyčejnými obrazy, i věrným popisem kastovního systému a politického prostředí malé jihoindické vesnice. Částečně autobiografická kniha se ihned stala bestsellerem a tehdy šestatřicetiletá Royová za ni jako vůbec první Indka získala prestižní literární cenu Booker Prize.
Křehké fotogenické Indce s velkýma očima, kterou ještě před rokem nikdo neznal, najednou ležel svět u nohou. Stala se miláčkem médií doma i v zahraničí a dokola poskytovala rozhovory o své knize, dětství v Kérale a rozvedené mamince, která ji indicky netradičně vychovávala sama. Její prvotinu literární kritici v recenzích přirovnávali k dílům Salmana Rushdieho a těšili se na další knihu. Royová ale (na rozdíl od mnoha jiných asijských spisovatelů píšících anglicky) neodešla na Západ a nezačala psát další román. Místo toho zůstala v Dillí a svou popularitu a spisovatelský talent se rozhodla využít k tomu, aby změnila svět k lepšímu.
Burcováním za lepší svět
Indie a Pákistán rok po vydání Boha maličkostí provedly testy jaderných zbraní. V ostrém kontrastu k tradiční nacionalistické nadšené reakci politiků a provládních médií Royová vydává kritický esej Konec představivosti (The End of Imagination), kde výrobu atomové zbraně vášnivě odsuzuje a vládnoucí třídu v Indii obviňuje ze „zrady vlastního lidu“. „Je jedno, kolik metálů připneme na hruď našich vědců. Pravda je, že vyrobit bombu je mnohem jednodušší než vzdělat čtyři sta milionů lidí,“ sarkasticky poukazuje na fakt, že v jaderné velmoci Indie neumí 40 procent obyvatel číst ani psát.
Přerod milované hrdinky Indů v protestujícího rebela se odehrál rychle. V následujících letech Royová publikuje sbírky politických esejů, přednáší, vede kampaně proti jadernému zbrojení, válce v Afghánistánu i tažení do Iráku a především se stává jedním z nejsilnějších hlasů hnutí protestujícího proti stavbě kontroverzní obří přehrady Sardár Sarovar v údolí Narmáda ve střední Indii. Soubor esejů Politika moci (Power Politics, 2001) je působivou kritikou indické vlády a jejích plánů vybudovat „neekonomickou, ekologicky destruktivní a nedemokratickou megapřehradu“, kvůli které budou muset být stovky tisíců lidí bez adekvátní náhrady vysídleny ze svých domovů.
Kvůli sžíravým poznámkám na adresu indického Nejvyššího soudu, který práci na přehradě posvětil, si Royová dokonce v roce 2002 vysloužila odsouzení za „skandalizaci“ a urážku soudu a odseděla si jeden den ve vězení. Nejvyšší soud si tím příliš nepomohl. Musel čelit kritice veřejnosti za omezování svobody slova a Royové se celou kauzu Sardár Sarovar podařilo o něco více zviditelnit.
Psaní jako zbraň v boji moci a bezmoci
Spisovatel by se podle Royové měl vyjadřovat k politické situaci. „Dva hlasy se ve mně stále perou. Jeden chce, abych utekla někam daleko a pracovala na další knize, a druhý mě nenechá dívat se jinam, vleče mě hluboko do nitra všeho, co se děje okolo mě. (…) Hrozné věci se skrývají za každým rohem a je těžké je zahlédnout a pak jen odbýt slovy, že nelze nijak pomoci. (…) Žijeme v době, kdy spisovatel musí zaujmout jasné stanovisko,“ vyjádřila se před pěti lety v rozhovoru pro indický týdeník Frontline. A tak zatímco mnohá indická i západní média už několik let zahrnují čtenáře zprávami o úspěšných ekonomických reformách a nadějném hospodářském růstu budoucí globální supervelmoci Indie, Royová ukazuje prstem na vládu a píše o bídě indických farmářů, pogromech na muslimy, likvidaci vesnic kvůli obřím přehradám, nákladnému militarismu v Kašmíru či diskriminaci domorodých kmenů.
Téměř všechny politické texty Royové mají jedno společné: náruživé výpady proti globalizaci. Ekonomická provázanost podle ní světu nepřinesla nic dobrého a korporátní investice vedou postkoloniální země i státy na Blízkém východě do záhuby. „Svobodné volby, svobodný tisk a nezávislé soudnictví nic neznamenají, když je svobodný trh zredukoval na zboží nabízené k prodeji tomu, kdo nabídne nejvíc. (…) Korporátní globalizace zvětšila vzdálenost mezi těmi, kdo rozhodují, a těmi, kdo trpí následky těchto rozhodnutí,“ píše v poslední knize esejů a přednášek Průvodce obyčejného člověka Impériem (An Ordinary Person’s Guide to Empire, 2004).
V Indii kontroverzní buřička, na Západě levicový guru
Kromě upozorňování na všechna nebezpečí globalizovaného mezinárodního obchodu a investic věnuje Royová hodně prostoru také ostré kritice hegemonické politiky Spojených států amerických. Bush je v jejích očích mnohem větší stvůra než Saddám Husajn a válka proti teroru je nástrojem k nastolení „nekonečného amerického imperialismu“. („Války nejsou nikdy vedeny z altruistických důvodů. Většinou jsou vedeny kvůli nadvládě a byznysu.“)
V zahraničí má Royová mnoho levicových obdivovatelů a těší se podpoře takových osobností, jako je Noam Chomsky nebo Naomi Kleinová. Její popularita je pochopitelná. Není jen autorkou provokativně napsaných esejů, ale také románu, jenž byl podle ankety BBC zařazen mezi stovku nejlepších knih na světě. A navíc je charismatickou ženou ze třetího světa.
Doma v Indii je však situace trochu jiná. Pro jedny je hrdinkou, druhé provokuje a irituje svým nekonvenčním chováním. Loni jí například hodně Indů nemohlo přijít na jméno poté, co odmítla přijmout státní literární cenu na protest proti politice indické vlády. Svým agresivním stylem psaní si nadělala spousty nepřátel, kteří ji označují za rebelku a hysterickou buřičku. Nelíbí se jim, že neustále kritizuje Indii (tím podle nich projevuje málo vlastenectví) a věci vidí černobíle.
Je pravda, že její argumentace v esejích je často příliš jednostranná a dogmatická („…rozvojové projekty a masová privatizace jsou barbarským vyvlastněním takového rozsahu, že bychom v historii jen těžko našli podobné.“ – Průvodce obyčejného člověka Impériem). Royová píše politický esej jako román – bohatým jazykem, vrstevnatě a emocionálně, což je jedinečné a zrádné zároveň. Mezi expresivními prvky a metaforami se ztrácejí fakta a někdy i výsledné sdělení. Člověk se pak těžko brání rozpačitému pocitu („Můj svět se zhroutil. A já píšu, abych ho mohla oplakat. Indické jaderné testy, způsob, jakým byly provedeny, a euforie, které v nás vzbudily, jsou neobhajitelné. Pro mě to znamená strašnou věc.“ – Konec představivosti).
V posledních týdnech Royová znovu zaplnila stránky novin a internetových diskusí. Oznámila totiž, že se po deseti letech konečně chystá napsat román. „Jsem unavená ze zavalení fakty a už se mi nechce hrát věčné hry se statistikami. Kdybych se jimi dále zabývala, stagnovala bych jako spisovatelka. (…) To hlavní bylo řečeno, ale bitvy zůstávají,“ řekla v interview pro agenturu Reuters.
S politickými názory Arundhatí Royové nemusíme souhlasit, ani se nám nemusí líbit dramatický tón, s jakým nám je předkládá. Důležité ale je, že klade znepokojující otázky a čtenáře vyzývá k hledání odpovědí. Jistá míra provokativnosti ostatně není nikdy na škodu. Přispívá k širší diskusi a výměně názorů.
Autorka dlouhodobě žije v Dillí, tři roky působila jako lektorka češtiny na Dillíské univerzitě.