Formální proměny malířského média jsou v plném proudu. Je to proces, který probíhá a zároveň je již s odstupem čitelný. Výstava Spleen & Ideal se zaměřila na detail tohoto procesu. Prostřednictvím výběru pěti českých a slovenských umělců (Bolf, Drahotová, Gerboc, Hošek, Šille) podchycuje jednu z výrazných obrazových tendencí směřující k hermetickému uzavírání forem.
Nazve-li se výstava Spleen & Ideal, čteme tu jasné stanovisko. Kurátorka projektu, slovenská teoretička umění Beáta Jablonská, postavila svou koncepci na pěti umělcích narozených v sedmdesátých letech, jedná se tedy o výstavu generační. Co ještě dotyčné autory spojuje? Společným prvkem jejich obrazů je vyhraněná autorská stylizace. Ta se u někoho láme více do čisté formy, skládané z různých předloh a povstávající z rozmanitých vizuálních impulsů, u jiného je výsledkem vnitřní senzibility. Polarita mezi vnitřním a vnějším dává prezentaci určitou dynamiku. Zároveň ale poukazuje na to, že před sebou máme velmi rozdílné umělce.
Skutečným pojítkem mezi obrazy se zdá být ironie napojená na skepsi. V obrazových výstupech je patrná stylizace na hranici uzavřené plochy. Nejedná se tu již o otevřené experimentální pokusy ozvláštnit malbu, o živý průzkum formálních prostředků. Zvědavost a z ní povstávající vitalita se vytratila. Mnohem spíše je tu nalézána doslovnost a s ní spojená bezvýchodnost. Podobná, jakou lze, ovšem bez ironického podtextu, spatřovat u zcela jiného druhu dnešního malířství – u hyperrealismu a konzervativní iluzivní malby, kde prioritu hraje fotografická předloha. Oba tyto proudy vykazují určitou dlouhodobější neživotnost, neboť jsou uzavřeným tvarem a obětí vlastních, byť zdůvodněných hranic. Oba v sobě obsahují tuhnutí formy, formalismus, který znamená konec vnitřní dynamiky média, a tedy počátek mechanického opakování určitých nalezených formulí a schémat. Nastává zvnějšňování užitého tvarosloví, vedoucí k formálnímu vyčerpávání obrazu. V tento moment nastupují náhražkové, přídavné strategie, které simulují „ozvláštnění“ mimo vlastní vizuální díla. Týkají se prezentace.
Katalog jako prostředník
Vodítkem k příslušným strategiím je podoba katalogu, které se ujal jeden z vystavujících, Martin Gerboc. Ten, jak čteme v úvodním textu, je také iniciátorem celé akce a spoluautorem výstavní koncepce. Forma jeho obrazů se dostává do podoby tištěného katalogu (grafická úprava, barevné řešení, struktura textových sdělení). „Cílem projektu Spleen & Ideal je odprezentovat malbu jako silný samostatný solitér – vždyť ,velká malba’ stojí vždy jako solitér! –, jako dílo reprezentující samo sebe a referující o své zdánlivé nezařaditelnosti,“ čteme v Gerbocově textu. Co to znamená? Že část zodpovědnosti za projekt na sebe bere jeden z umělců. Zároveň je tu učiněn pokus o nezpochybnitelnou „sakralizaci“ díla z pozice autora. Tím dochází ke kontaminaci teoretického zázemí výstavy tvůrčím vstupem aktivního umělce. Praktik si podává ruku s teoretikem a společně vytvářejí dočasné konsorcium nebo společnost s ručením omezeným. Proč? Odpověď je nasnadě. Stírají se tu hranice. Umělec může být na chvíli teoretikem, teoretik umělcem. Hledají se chybějící životné impulsy. Tento trend je dnes běžný a velké výstavy ho pouze potvrzují (do koncepcí výstav vstupuje dokonce třetí strana, okrajově nebo nijak spojená s vlastním uměleckým provozem – například kustodi, příbuzní umělců, kuchaři, bezdomovci apod.). Tyto kroky doprovází další jev: přesun pozornosti z děl na samotné autory. „Blízkost ve Spleen & Ideal není postavená na shodách v obsazích a formách tvorby, či dokonce v odvolávání se na studentská přátelství. Zdá se to být komplikovanější. Jejich blízkost je především ve ,stylu’, v tom, jak se vypořádali, anebo lépe řečeno, jak nakládají s úlohou ,být umělcem’. A paradoxně právě proto, že se výstava odvolává k něčemu tak neuchopitelnému a v podstatě vizuálně neověřitelnému, má o to větší šanci nabídnout barevnější obraz současného umění,“ píše v úvodu katalogu Beáta Jablonská. Úloha „být umělcem“ je v katalogu zohledněna portrétními snímky malířů. Foto versus dílo připomíná postupy filmové reklamy (herec propaguje film). Pokud máme postupně před sebou podmanivou Veroniku Drahotovou, extrémně excentrického Martina Gerboce, sebevědomého Erika Šilleho nebo démonického Josefa Bolfa (Jakub Hošek foto patrně nedodal), znamená to vznik interpretačního meziprostoru. Autorovy trable stejně jako jeho ironický „cool“ nadhled jsou součástí image – díla, výstavy, tvorby atd. Důležité je vzít v úvahu fakt, že i zde dochází ke stylizačním procesům uměle podpořeného rozrůznění. Marketing prosakuje do současného volného umění. Nebezpečná je v tomto směru „bulvarizace“, jinak řečeno vytváření účelových nepravd s cílem vytvořit zábavnou nebo iritující show.
Radost z jazyka – kategorie extází
Beáta Jablonská píše o „barevnějším obraze současného umění“, Martin Gerboc o tom, že „tvůrce řeči (v tomto případně vizuální) už není systematik, ale ten, kdo prostřednictvím evokace nových malířských – a tedy také jazykových kódů projektuje doslova novou řeč“. V čem je ale tento jazyk skutečně nový? V tom, že mixuje přejaté, že vzniká napříč vším, nebo snad svými „bizarními formami zvláštních, vášnivých jazykových kombinatorik“ (M. Gerboc)? Jakmile se někde exponuje vášeň, pestrost a extáze, je nasnadě otázka, zda právě tyto složky neabsentují. Proklamativně až naivně působí Gerbocovo vyznání, že „ho nezajímá zkušenost malby, ale zkušenost existence“. Před sebou máme vesměs formálně vypjatá díla, která rychle směřují vzhůru ve smyslu vlastního vyčerpání (s výjimkou Josefa Bolfa, kde jsou formy opodstatněné). Není co rozvíjet, pouze co opakovat. Podnázev výstavy Kategorizace extází může být pokusem o ironický odstup. Žádná z extází totiž netrvá věčně. Po každém vrcholu (připomínajícím ideál) nastává propad (spleen). Jako by tu někde bylo přítomno toto očekávání. Paradoxem je, že výstava se chtěla nějakým způsobem vymezit proti tlaku postkonceptuálních tendencí v přístupu k malířskému médiu a s tím spojené adoraci neomylného kurátora-politika, lodivoda uměleckých proudů a generála globalizačních kulturních anšlusů. Kurátor byl sice odsunut na vedlejší kolej, ale proti konceptuálnímu pragmatismu byla postavena bulvarizace umělce, která v důsledku opět oslabuje pozici (nejen) malby jako takové a nahrává účelovému pragmatismu tržních a kariérních mechanismů. Postavit ale proti bulvární degradaci a komercializaci nějakou formu „nové umělecké anonymity“ je stejně bezzubé a stejně oslabující. Umění je dnes ve velmi svízelné situaci. Nejsnadnější by bylo vsadit na přirozenost a nečekat na odměnu. Jako v pohádce.
Spleen & Ideal. Kategorizácia extáz.
Kurátorka Beáta Jablonská, koncepce Martin Gerboc. Galerie Brno v Brně, 16. 2. – 15. 4. 2007.
Reprízy 2007/08: Štátna galéria v Banské Bystrici, Galéria Bastard v Bratislavě, Galéria V. Löfflera v Košicích, Karlín Studios v Praze.