Co vlastně označuje termín nová hudba? Co přesně myslíme sdělností hudby? K čemu hudba vlastně slouží? Inspirativní esej, který vám nabízíme, je důkazem skutečnosti, že zodpovězením jedné otázky vzniká vždy otázka nová.
Eskymáci prý mají nejméně stovku výrazů pro sníh, Maorové zase rozlišují rostliny dokonce podle denního období, Američané mají řadu speciálních výrazů pro parkování. Každý národ propracovává jazykové prostředky v oblasti, která je životně důležitá. Od Bedřicha Smetany sice víme, že „v hudbě život Čechů“, ale z hlediska jazykového tomu mnoho nenasvědčuje. Pro přesnější popis zvuku máme v češtině žalostně úzký a vágní slovník a s hudbou je to ještě horší: je hudba „vážná“ a „zábavná“, přičemž ta „vážná“ bývá nezřídka směšná a ta „zábavná“ obvykle k smrti nudí. Taková označení nejsou příliš výstižná, stejně jako další používané ekvivalenty. Ještě větší problém nastává s adjektivem nová. „Nová hudba“ – co to je? Cokoliv, co vzniklo právě teď? Nejnovější album Karla Gotta sotva někdo takto označí, tam až příliš dobře víme předem, co nás čeká… Ale je stále novou hudbou třeba Stockhausenův Klavierstück I, skladba přes padesát let stará? Zůstane snad tento výraz pouze speciálním historickým termínem?
Výraz „nová hudba“ se objevuje pokaždé, kdy je potřeba nějak se vymezit proti strnulým kompozičním pravidlům, proti zafixovaným zvyklostem. Už Johannes de Muris (Jehan des Murs) ve svém traktátu Ars novae musicae (1319), vzápětí následovaný Philippem de Vitry (Ars nova, kolem 1320) reflektují praxi své doby, která přicházela s mnoha převratnými inovacemi a narážela na odpor konzervativců. Znovu a znovu dochází k těmto názorovým střetům, kdykoliv hudební myšlení zatuhne v kloubech. Je zvláštní, jak tento proces odpovídá třem formám známým z mineralogie: magmatity vznikají sopečnou činností, metamorfity jejich přeměnou za vysokých tlaků a zvláštních chemických podmínek, sedimenty pak rozmělněním, rozpuštěním a pozvolným usazováním předchozích. Podobně i v dějinách hudby jsou období, kdy určitý projev doslova „vyvře“ z neznámých hlubin, transformuje se do nových podob a nakonec se rozmělňuje a usazuje, aby byl po čase rozmetán novou erupcí… Za novou hudbu tedy považujeme takovou, která odpovídá oné „vyvřelině“ a svou energií se liší od svého okolí. Tato analogie je sice hrubým zjednodušením, ale dá se využít jako trefný příklad pro přeměny v hudební sféře. Zdá se, že základní typy muzikogeneze jsou zakódovány už v předlidských dimenzích tohoto nepochopitelného světa. Že by zde hudba byla určena k tomu, aby nám zprostředkovávala poznání jinak těžko dostupné?
V jednom rozhovoru John Cage cituje nejmenovaného amerického skladatele z 18. století, který tvrdil, že „není špatné hudby, neboť každá je darem Nebes.
Stává se však, že je hudba špatně použita.“ To je revoluční myšlenka! Jasně, co s Beethovenovou „Devátou“ u táborového ohně…?! Řada skladeb se zase nehodí do koncertního sálu. Nakonec každá situace vyžaduje svoje, každá sociální skupina má své potřeby a svá očekávání. Teoreticky by nová hudba měla být výrazem intelektuální elity. Ale to je vrstva u nás tak zdecimovaná, že – pokud ještě nějaká zbývá – nemá v podstatě žádné možnosti. Prakticky by však mohla být pro mnohem širší publikum, protože je nám svým způsobem bližší a (na rozdíl od vžitého mínění) srozumitelnější než jakákoliv hudba historická. Jak podotýká dirigent Nikolaus Harnoncourt, správně porozumět Mozartovi je dnes nad síly i vysoce specializovaného odborníka, neboť jeho hudba byla plná dobových kontextů, které dnes neznáme. Proletariátu se však příliš zalíbilo v ložnicích s nebesy...
Je hudba umění, nebo jen zábava?
Problém je v tom, že hudba má mezi ostatními uměnami možná trochu odlišné postavení. Jako bychom od ní požadovali něco jiného. Má mimořádnou schopnost určovat atmosféru a lehce se stává kulturním a společenským symbolem. Právě tuto symbolickou funkci mnoho lidí nadřazuje všemu ostatnímu – symbol představuje bezpečí a vyvolává podmíněný reflex návratu k jednou příjemnému zážitku. Symbol samozřejmě funguje na různých rovinách (od konkrétní skladby přes autora nebo interpreta až k určitému stylu nebo kontextu), ale má takovou sílu, že většina lidí snad ani nechce, aby se v hudbě cokoliv měnilo. Snad nejkřiklavější je tento postoj v opeře, která má dnes – přes veškeré snahy – prakticky uzavřený kánon, jehož stěny neprorazí dokonce ani evidentní úspěch, jakým byla třeba opera Martina Smolky Nagano. Proto také vývoj v hudbě probíhá velmi pomalu, proto také bývají zpočátku nejúspěšnější ti, kteří přicházejí jen s malými obměnami již zažité hudby. Toto pojetí nakonec pěstují sami hudebníci, kteří se snaží jednou vynaloženou energii co nejvíce zužitkovat a nechtějí plýtvat silami na výsledek, který jim připadá nejistý. Tolik diskutovaný problém „sdělnosti“ je totiž do značné míry záležitostí interpretace. Skladatel (na rozdíl od obecně rozšířeného mínění) nekomunikuje s posluchači, nýbrž s interprety! Na jejich postoji pak záleží, zda původní záměr dorazí k posluchači v zamýšlené nebo zkarikované podobě. Posluchač pak ve své nevinnosti přijímá to, co vlastně slyší. Je tedy nakonec v pozici negramotného nevolníka, kterému panský písař předčítá nějakou zprávu, jejíž smysl často uhaduje pouze z výrazu a gestikulace přednášejícího. Podobných koncertů, během nichž interpreti jasně naznačují, že s hranou hudbou nechtějí mít nic společného, jsme zažili více než dost. Od takových skladeb se publikum celkem přirozeně odvrací; to jsou potom provedení skutečně „jen pro odborníky“, kteří dokážou odhadnout původní záměry autora a domyslet si případné úpravy (tohle asi mělo být rychleji, tohle pomaleji, tohle silněji, tohle slaběji, zde to chtělo delší pauzu…). Není divu, že většina posluchačů chce za své peníze „spolehlivé zboží“ a dává přednost „prověřeným hodnotám“. Hudba je pro ně svého druhu komoditou a v dnešních podmínkách nikdo nechce riskovat investice…
Taková „vyzkoušená hudba“ nás ovšem ničím nepřekvapí, už nás neohrožuje (jistě ne tak, jak kdysi Beethoven ohrožoval své současníky). Co bylo tehdy „na hraně“ požadavků hráčských i posluchačských, je už dávno pohodlný střed. (Proto také působí tak bezzubě všichni imitátoři historických stylů. Ta základní vlastnost jejich velkých vzorů jim totiž chybí!)
V konzumní společnosti tak „klasika“ nenápadně vplouvá do role kýče. A o tom, že mnoha slavným umělcům není kýč v zásadě proti mysli, nás dobře informují katalogy velkých gramofonových společností a plné regály v obchodních domech. Člověk tam najde ty nejoblíbenější z nejoblíbenějších a jejich mnohdy nechutné kombinace, vytvářené s neskrývaným záměrem zasáhnout co nejširší publikum. Co tam však budete hledat těžko a nejčastěji marně, je hudba myšlenkově nová a nějak posluchačsky provokující. Tím nemyslím pobarvené punkery, vystrkující na obecenstvo holé zadky, ani gangstersky se tvářící rappery, kulometně chrlící vulgarismy. Z hudebního hlediska jsou to všechno hodní hoši, pevně zakotvení v tom, co se naučili v mateřské školce. Ostatně všichni pěkně poslouchají své producenty, protože jinak by si ani neškrtli. (Vzpomeňme jen na osud multiinstrumentalisty a písničkáře Stevieho Winwooda – to byla kdysi nějaká hvězda! A jak rychle byl odklizen ze scény, když si nechtěl do své muziky nechat mluvit…) Myslím teď na hudbu, která zpochybňuje zavedené formy, která překračuje hranice vžitých představ, která zkoumá působení zvuku nebo přináší nové koncepce. Takové nahrávky se dostanou na regály ze všeho nejspíš omylem: vzpomínám si, že jsem kdysi narazil na CD s poněkud klamným názvem Japanese Flute, kde Eberhard Blum hraje skladby japonských avantgardistů, v přihrádce s relaxační hudbou…
Otázka vize
Nová hudba se ovšem nedá zredukovat na snadno uchopitelný a tím i prodejný žánr. Problém je v tom, že to není pouze používání určitých specifických prostředků (přestože řada skladatelů tomu možná sama věří). Je to daleko více přístup k hudebnímu myšlení, přístup, který nepřijímá jen to, co je, ale který vytváří to, co není. Je to záležitost vize, která je sdělována jaksi „nad“ prostředky, jež se používají. Mezi dvěma světovými válkami měl Edgar Varèse vizi hudby, niž kterou neměl odpovídající vyjadřovací prostředky. Uvědomoval si, že skladatel dvacátého století žije v úplně jiném zvukovém osvětí než skladatelé časů předchozích. Přesto svou vizi dokázal vtělit do pozoruhodných instrumentálních skladeb, jež mohou na někoho působit surově nebo „primitivně“, ale dodnes v sobě nesou silný náboj – podobně jako bíle natřené Malevičovy špalíčky stále rozechvívají fantazii, která se lehce přenese přes prostý materiál. Varčse dlouho čekal na vynález magnetofonového pásku, a také zde, jakkoli používal prostředků vyloženě primitivních, dosáhl přenosu vize, otevřel nový horizont. Dnes mají snad miliony uživatelů počítačové sítě nesrovnatelně větší možnosti a hudebníci mají po technické stránce mnohonásobně dokonalejší vybavení, ale kdo z nich má obdobně silnou vizi?
Časy se mění, ale o dobré nápady byla vždycky trochu nouze. Nejvíce samozřejmě láká napodobit něčí úspěch. Ten se však těžko opakuje, jestliže byl výsledkem určité situace, jež se mezitím změnila. Kdo si dnes vzpomene, kolik práce dalo prosadit Beatles? Byli to přece z hlediska tehdejších kapitánů showbusinessu jenom jacísi okrajoví amatéři. Ale od těch dob se stalo zvykem prošťourávat okraje. V centru pozornosti totiž sotva kdy vznikne něco kloudného. Pro Lautréaumonta byla krása „setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“. Dnes narážíme na podobná setkání v kdejaké reklamě. Ale je to v tomto případě krása? Co vzniklo jako „vyvřelina“, končí jako „rozmělněný sediment“.
Proplétání sítě
Žijeme v období přechodu. Stačí porovnat rozdíl mezi hudbou roku 1907 a 2007 – co všechno se změnilo! I „nová hudba“ stárne. Hlavní erupce proběhly před více než půl stoletím. Dnešní generace z nich stále těží a přetavuje lávu v jiné horniny; mnoho současných improvizátorů takto vlastně zpracovává impulsy Johna Cage či Mortona Feldmana, i když si to třeba ani neuvědomují. Jinde už se balvany drolí na štěrk a písek a k dříve nestravitelným elektronickým pazvukům a zběsilým kolážím dusají taneční rytmy nebo je vše uhlazeno do nasládlých „chill outs“.
Současná taneční hudba se klidně obejde bez chytlavých melodií, ostatně už od nástupu rocku se stal i zde hlavním parametrem zvuk. Nejsou tedy nakonec momentální taneční styly v podstatě zvulgarizovanou formou zvukových experimentů oné historické „Neue Musik“ padesátých a šedesátých let? Masová obliba remixů a následných reedic hudby klasika elektroniky Arne Nordheima na značce Rune Grammofon tomu napovídá. Výboje už neprobíhají tolik směrem „dopředu“, jako spíše „do stran“ – stále častější je propojování hudebních světů dříve striktně oddělených. Maverickové strhli na své osamělé stezky části stáda a ostatní pak přebíhají mezi nimi. Je to jako osídlování krajiny: z původních samot se postupně stávají střediska, až nakonec vše pohltí megapolis a citliví jedinci se vydávají na průzkum nových samot, kde je vzduch čistší...
Experimenty a nekonvenční myšlenky koneckonců existovaly vždycky, ale odehrávaly se většinou za okrajem pozornosti. V určitém momentě se však dostalo „nové hudbě“ a celkově umělecké avantgardě náhle větší publicity. Je to náhoda, že se „zlatý věk“ avantgardy kryje s obdobím „studené války“? Energie umělců, snažících se na troskách starého světa vybudovat nový, na tradicích nezávislý, byla využita k propagandistickým účelům: měla ukázat „neomezenou svobodu“ západních demokracií proti totalitě socialistického bloku, která chtěla mít umělce pěkně pod kontrolou. Podpora uměleckému experimentu ovšem nebyla nikdy vyloženě závratná. Už proto, že takové umění bylo jen těžko využitelné k mocenským záměrům. Proto se také hlavním objektem zájmu vládnoucích kruhů brzy stává popkultura se svým slibně širokým dopadem. Pro reprezentaci pak lépe posloužily tradiční formy, vyhovující konzervativnímu vkusu. A tak není divu, že podpora uměleckých avantgard a zejména nekonvenční hudby rychle upadá a zejména od pádu berlínské zdi se téměř vytratila. Někdejší „naděje svobodného světa“ byla elegantně odklizena ze scény jako indiáni do rezervací. Občasné noční vysílání a ghetta festivalů soudobé hudby musí stačit! Jenom proboha ničím nepopuzovat a nevyvádět průměrného posluchače z jeho průměrnosti! Ještě že rozhlasové šéfy v jejich ochranitelských snahách vždycky podpoří nějaký ochotný anonym, který pohrozí vypovězením koncese, pokud ještě někdy uslyší z rádia nějaké nečekané zvuky. Je opravdu na pováženou, jak úzkostlivě se všechna masmédia drží instrukcí kdysi vydaných Josephem Goebbelsem, jak snaživě naplňují jeho heslo „Entspannung und Unterhaltung“...
Nová hudba, kterou obecně můžeme chápat jako souhrn rozmanitých návrhů na dělání hudby, je z tohoto mediálního světa zcela vytlačena. Nebylo ani třeba ji vypuzovat z našeho hudebního školství – tam se vlastně nikdy neujala. Přesto nachází své posluchače a jejich obec očividně vzrůstá. Lidé, převážně neuměleckých profesí, neváhají cestovat do zahraničí, aby uslyšeli něco nevšedního. Vyměňují si nahrávky, kontaktují se přes internet, zakládají malá vydavatelství. Nechtějí zůstat pasivními konzumenty. Neboť nová hudba – ať už vypadá jakkoliv, ať je sebeokrajovější – zůstává skutečnou hudbou naší doby. Vyjadřuje naše cítění, naše potřeby, naše sny. Ať vypadá jakkoliv, je opravdová, ryzí – na rozdíl od popkultury, která je pouze náhražkou kultury, podobně jako je jídlo od McDonald’s pouze náhražkou plnohodnotné stravy.
P. S.
Nicméně i ona „okrajovost“ všech „menšinových žánrů“ je tak trochu sporná, uvážíme-li, jak silně jsou fedrovány ty „většinové“. Jak nesrovnatelně větší péče je věnována převodnímu řetězci, který servíruje produkt konzumentovi až pod nos. Není tajemstvím, že prostředky věnované na propagaci popových hvězd vyváží náklady na všechno ostatní dohromady. A k tomu ještě armáda přisluhovačů, ovládajících i časopisy pro děti! Jak správně jednou podotkl Petr Kofroň: „Koho by ještě zajímali Rolling Stones, kdyby jejich světové turné nebylo podpořeno tak masivní reklamou?!“ Kdo by se staral o hvězdičky typu Paris Hiltonové, kdyby neměly žádnou publicitu? Opravdu to „lidé chtějí“? Nebo si jen vybírají z jídelního lístku ve špatné restauraci, protože ani netuší, že by mohli jít jinam?
Někteří to však přece jen tuší – anebo si raději něco „uklohní“ sami. Tak přibývá těch, kteří se nespokojují s konfekcí, byť je navrhována s pomocí psychologů. Ta skutečně nová hudba přichází z nečekaných míst a bere na sebe nepředvídatelné a rozmanité podoby. Někdo snad může namítnout, že je to už přece dáma v klimakteriu. Dobrá, ale její „klimakterium“ je stále velmi plodné!
Autor je hudební skladatel.