Pokus o vykupitelskou teorii

V kapitole Moc a identita srovnává Martin Beck Matuštík postmoderní filosofování M. Foucaulta a J. Derridy s kritickým modernismem J. Habermase. Zatímco negativní kritika postmodernistů ústí často podle Matuštíka do postmoderního nihilismu, kritický modernista Habermas se obrací k samotným počátkům a zdrojům moderny, snaží se překonat postmoderní radikalismus kritiky moci (Foucault) příklonem ke svému komunikativnímu ideálu společenství, jenž směřuje k posttradičnímu chápání identity. K přirozenému světu člověka se lze opět dostat dostatečným důrazem na pravdivá tvrzení a opravdovost, jež jsou s to odhalit hrozící systémovou kolonizaci našeho světa. Matuštík vhodně moduluje Habermasův přístup kierkegaardovským důrazem na probuzenou lidskou existenci, jež ve své vlastní niternosti nalézá sebe samu a jen odtud může prohlédnout klamavé formy moci. Zároveň si Matuštík neustále udržuje odstup od Derridova, Foucaultova a Lyotardova postmodernismu, hledá vlastní kritickou pozici.

Nadějeplný skepticismus

K tomu si nejprve důkladně probere Habermasův filosoficko-politický profil. Volí celostní a zároveň konkrétní přístup k vystižení Habermasova profilu, přičemž vlastní metodou je opět vhodně zvolená existenciálně-fenomenologická metoda. Matuštík si všímá především Habermasova vyprofilování se vůči Heideggerovi, vůči jeho dočasnému příklonu k nacismu. Proti tomu Habermas vyzařuje ve svých pohledech střízlivě kritickou antimonumentalitu, s níž pohlíží na různé lidské projekty. To se autorovi na Habermasovi líbí, rovněž i vždypřítomná a neochabující „tajemná“ naděje, s níž se dívá na člověka a jeho konání. Z hlediska svého nadějeplného skepticismu je pak Habermas schopen vidět různé patologie společnosti a demaskovat je, což pozitivně stvrzuje Matuštík; nalézá přitom v tomto střízlivém skepticismu velkého kritického filosofa i určité „revoluční jádro“. Matuštík také přitakává Habermasovým rozvrhům globální demokracie, jeho přívratu ke komunikativnímu rozumu, který je vždy znovu zachraňován před destrukcí v obratu ke svým vlastním zdrojům; jedině tak lze stále pečovat o lidskou komunikativní svobodu, solidaritu a vůbec o kosmopolitní demokracii světové obce. K tomu lze spět v procesu permanentní demokratické a existenciální obrody. Autor je posléze schopen v prvních náznacích (které budou zřejmě v dalším díle rozvinuty a prohloubeny) zahlédnout i to, co zůstává v Habermasovi „nevyslovitelné“, skryté.

Kritika přítomnosti

V dalším kroku si Matuštík ozřejmuje Derridův přístup k evropskému logocentrismu, k technokapitálu spjatému s neviditelnou rukou trhu. Vyzdvihuje Derridovu kritiku trhu a absolutizaci osobní a kulturní identity, vidí jeho snahu odolávat v kierkegaardovské „bázni a chvění“ systému a každému hegemonickému (fanatickému) centru. Dává se možnost onomu jinému vůči hegemonické kultuře, filosof se učí u Derridy podezřívavosti k jakýmkoli monstrům a zároveň odpovědnosti vůči živoucí (neustále rozrušované i podržované) identitě. Posléze srovnává Derridu s Habermasem: to, co je spojuje, je stálý důraz na občanská práva a vůbec základní práva člověka, důraz na náležitě kultivovaný demokratický prostor, který by zabraňoval jakýmkoli jednostrannostem. Zdá se však, že se přiklání více k Derridovu eticko-politickému střízlivému patosu v jeho demaskování a konkrétní deskripci technokapitálu. U Habermase dokáže ocenit jeho pohyb ke stálému revolucionování demokracie ve smyslu kultivující se spravedlnosti při stálém živoucím obnovování kritické teorie. Rovněž vidí střízlivost jeho teoretizování a realismus, avšak větší konkrétnost kritiky přítomnosti zahlédá náš myslitel u Derridy, který se nebojí kritizovat „náboženství“ volného trhu; zároveň nepropadá nějakému revolučnímu fanatismu, svou naději do budoucnosti udržuje v bázni a chvění. Tento existenciální patos kritické teorie Matuštík neustále zdůrazňuje a přijímá. Zdá se, že tímto směrem se bude ubírat i jeho další myšlenkové usilování.

Konečně se Matuštík zamýšlí nad radikálním zlem v dnešní „postsekulární“ společnosti, přičemž vychází z Kantových a Kierkegaardových úvah na téma zla. Všímá si zejména dnešního „estetického tlachání o zlu“, kdy se klamně používá náboženského jazyka pro popis extrémního zla, pro ospravedlnění válek. Zatímco Kant zastírá radikální kořen zla, Kierkegaard může pomoci vyjasnit radikální zlo; otevřeně ho pojmenuje jako „ďábelské“, jako zcela možné, jestliže se pro něj člověk ve své svobodné volbě rozhodne. Pro pravé duchovní já se jedinec naopak orientuje na hlubině bytí, na jeho tajemství a kráse. Takové já je s to posléze „vykupitelsky“ překonávat zlo v ničím nepodmíněné lásce vůči druhým lidem a světu vcelku. Jde o to, jak rozvíjí pěkně Matuštík, dále pečovat o vzájemnou toleranci, a tak úspěšně koexistovat zde na zemi před tváří kosmu, pečlivě zvažovat svou schopnost k násilí a válce, spíše se oddávat živoucím (duchovním) zdrojům nepodmíněné lásky a solidarity. Takový kierkegaardovský korektiv stojí v pozadí velmi inspirativních Matuštíkových úvah o současnosti, jde až o jakousi „vykupitelskou kritickou teorii či vykupitelskou kritiku“. Tato kritika může zasáhnout jak sekularizované, tak i náboženské vědomí, nejde však o žádný nový mesianismus (apokalyptickou změnu), jde o kritické myšlení, které se „vykupuje“ jen ve vodách veřejného diskursu s nárokem na platnost podléhající permanentní kritice.

Autor je filosof.