Přiblížit se jednomu moudrému

Hérakleitos je snad nejvíce znám svým tvrzením, že vše plyne (panta rhei) – vše je tedy v pohybu, vše, veškerá skutečnost má charakter neustále se proměňujícího dění. Dění podléhá i naše duše, a to díky napětí mezi protikladnými stránkami našeho nitra. Hérakleitos tak mohl inspirovat myslitele, jako byl například Hegel a Kierkegaard, kteří – každý po svém – mohli vyjít z rozporuplné vnější i vnitřní skutečnosti a pokusit se ji svými pojmy nějak popsat. Přitom se zjevně inspirovali myslitelem, z kterého čerpal i náš Jan Patočka – především svým pojetím polemos (zápas, válka a svár).

Zdeněk Kratochvíl (1952) vychází při výkladu Hérakleita z určité zažité hermeneutiky a strukturálních přístupů, aniž by se dogmaticky hlásil k nějaké metodě. Jde mu o základní poselství, které vyzařuje z dochovaného textu; ze zachovaných zlomků skládá celostní obraz jeho myšlení, takže může v plné kráse zazářit řeč iónského myslitele, který se svým myšlením úchvatně pohyboval na pomezí filosofie, poezie a náboženství. Autor je sice obeznámen s veškerou relevantní literaturou o Hérakleitovi, avšak hledí si především svého přístupu k prvomysliteli, svého stylu myšlení, který je volný a nijak příliš teoreticky a intelektualisticky nezatížený. Výsledkem je velmi čtivý spis, do kterého může nahlédnout každý, kdo má zájem probouzet se k sobě samému. Ač je totiž naše duše „ohnivá“ a neustále v pohybu, můžeme se dotýkat svého jádra (sebe samých) a spět k tomu, aby naše duše byla „sušší, teplejší a jasnější“ (rozumnější a moudřejší), aby se tak mohla přiblížit jednomu moudrému, které je také z „ohně“ a které nese veškerou skutečnost: má „božský“ charakter.

Autor jednotlivé zlomky vykládá tak, aby vzešla přeci jen jistá jednota Hérakleitova myšlení, jistý řád, kterým má promlouvat sám řád kosmu a našeho světa (logos). Tento řád kosmu se zrcadlí v hlubině duše, a ta jej může, je-li k tomu náležitě připravena (osudově určena), vyjadřovat ve své vlastní řeči (logos). Záleží na naší zkušenosti, jestli se dopátráme sami sebe a jestli ze svého sebepoznání budeme s to odhalit něco z pravdy světa.

Kratochvílovi se velmi dobře podařilo vystihnout podstatu Hérakleitova myšlení. Zažehnutí opravdového myšlení vyžaduje jistou odhodlanou odevzdanost bytí (řečeno heideggerovsky); tato vnímavá odhodlanost se neobává ani nepřátelské reakce svého běžného okolí. Hérakleitovský myslitel se nebojí nevraživého působení „neprobuzeného“ okolí, jako myslivý jedinec se neobává určitého stupně oddělenosti; jde třeba i osamoceně po své cestě pravdy, i když „psi štěkají“. Lidé často jako by nevěděli, co činí, když zpupně a svévolně jako „dav“, vymknutí z řádu bytí, dorážejí na probuzeného (hérakleitovského, kierkegaardovského) jedince: „Špatní lidé jsou protivníci pravdivých”, napíše lapidárně Hérakleitos a náš vykladač to svým charismaticky osvětlujícím stylem vyloží.

Výhodou knihy je i to, že je zde přítomen řecký originál Hérakleitových zlomků, takže lze srovnávat správnost českého Kratochvílova překladu s původním textem. Kratochvílův překlad je výstižný a správný, navíc obohacený o možné verze překladu, neboť strohost a gnómičnost originálu někdy vede k možným variantám. A tak se i my dnes máme možnost ponořit do původních myšlenek prvomyslitele a tříbit a obohacovat své vlastní myšlení.

Kratochvíl dodal do své knihy o Hérakleitovi také rejstřík základních výrazů a jmen s řeckými ekvivalenty a s místy, kde se slova vyskytují v jednotlivých zlomcích. Do knihy lze takto vplouvat i pomocí jednotlivých slov a nacházet v textu jejich význam nebo originální znění. V objemné knize se proto čtenář neztrácí a vždy nachází svou cestu. Je to především cesta k samým hranicím duše, kde máme možnost najít sebe samy (ač je to nezbadatelné a jednou pro vždy neuchopitelné), a je to zároveň cesta za nevýslovným jedním. Máme příležitost si také uvědomit, jak současný je Hérakleitos, vždyť podobné myšlenky nacházíme rozpracovány u takových moderních myslitelů, kteří v mnohém rozvíjeli a potvrzovali pravdu Hérakleitových řečí.

Autor je filosof.