Faidra: Vášeň mne žene dál

Seneca ukazuje příběh Faidry (hraje Helena Dvořáková), ženy Thesea (Miroslav Táborský), která se v době, kdy je její manžel v podsvětí, zamiluje do svého nevlastního syna Hippolyta (Vojtěch Dyk v alternaci s Miroslavem Königem). Vášnivá Faidra se za pomoci Chůvy (Ema Černá) vyzná asketickému Hippolytovi, který ji nezabije, neobětuje bohům, jak původně zamýšlel, ale sám utíká. Faidra ho obviní ze znásilnění a Theseus ho po svém návratu zavraždí – Hippolyta uvláčejí koně na skalách na mořském pobřeží, jak se Theseus, Faidra i diváci dozvídají z podrobného líčení Posla (Miroslav Hanuš). Chór (Michaela Doležalová, Lenka Veliká a Magdalena Zimová) přinese na scénu bílý zkrvavený balík s roztrhaným Hippolytovým tělem a Faidra, falešným obviněním vinna za jeho smrt, spáchá sebevraždu. Vše se odehrává v rychlém sledu, děj letí kupředu: neočekávaná láska, očekávané odmítnutí, pomstychtivost a nenávist, nespravedlivá smrt a výčitky svědomí, vykoupené sebevraždou. Lidé a lidské životy se radikálně mění jediným hnutím mysli, díky jediné silné vášni, jediným tragickým chybným rozhodnutím. Stoik Seneca nepopisuje, ale ukazuje prstem, demonstruje, co se stane, když se lidé vášněmi nechají vychýlit z rovnováhy, když se jim zatmí před očima a vysmějí se zdravému rozumu.

Stylizace v barvě a pohybu

Inscenaci Faidry v Divadle v Dlouhé charakterizují dvě slova: stylizace a obřadnost. Anebo také zhuštěnost a koncentrovanost. Hlediště se přesunulo na jeviště a pro herce tak zbyla jen jeho část. Tu scénograf David Marek rozdělil na dva plány tmavou stěnou s pruhovým nasvíceným průchodem uprostřed. Scénografie se pak omezila na plexisklové průhledné a jasně osvětlené objekty položené na zemi, které ze všeho nejvíc připomínají průsvitné krystaly. Dá se na nich sedět a ležet, Hippolytus se na jednom z nich chystá zabít Faidru jako na obětním oltáři a v závěru se z něj stane jeho katafalk.

Kostýmy (Hana Fischerová) pro Chór, Posla a Chůvu se barevností drží odstínů červené a hnědé a jsou to splývavé hábity a kalhoty, případně orientální pokrývku hlavy u Posla. Hippolytus má jen bílou suknici a do půl těla je nahý. Když pak stojí a natahuje luk, vypadá jako socha nebo obraz. Nejokázalejší kostým má Faidra, která nastupuje na scénu v oslnivém zlatavě blýskavém rouchu, se šperky na krku, v uších i ve vlasech. Brzy však zavrhne luxus a nádheru a bílými splývavými šaty se přibližuje Hippolytovu asketickému stylu. Bílá barva tu může být vykládána zprvu jako barva čistoty, pořádku a světla, jako barva „nevěsty“ Faidry, která miluje „ženicha“ Hippolyta, později je však barvou prachu a nicoty, barvou smuteční, která symbolizuje smrt tak, jak to známe z indické nebo čínské tradice. Živočišně působí Theseus v tmavé suknici, později bědný s krvavými slzami, když skrývá vlastní neštěstí za strnulou antickou maskou.

Stylizace se projevuje rovněž v jazyce, a hlavně v pohybu. Herci spíše „zaujímají pózy“ a recitují, jak plyne z logiky básnického textu. Nelze přehlédnout až taneční rysy (pohybová spolupráce Hana Charvátová), které vyústí v závěrečný kolový tanec Posla, asociující rotací kolem vlastní osy obřadnost rituálního extatického tance dervišů.

Cesta k aktuálnosti

Režisérka Hana Burešová se Faidru (k dobru věci) nesnažila nijak vnějškově aktualizovat, mnohem spíš chtěla demonstrovat, kolik naléhavosti můžeme najít v textu, jenž je nám vzdálený skoro dva tisíce let. Zároveň se pustila do jakési divadelní archeologie, překvapivého „vykopání“ a zpřítomnění něčeho zdánlivě dávno zapadlého a mrtvého. Stejně jak to známe z klasického řeckého dramatu, i u Seneky najdeme zcela dnešní vášně, unáhlená krátká spojení s nenapravitelnými tragickými následky (není bez zajímavosti, že Senekovou Faidrou se inspirovala i Sarah Kaneová ve hře Phaedra’s Love). A slyšet z jeviště vysoký básnický jazyk (překlad Eva Stehlíková) je velké osvěžení. Audiovizuální stylizovanost nedovoluje divákovi více prožívat dění na scéně, stáváme se spíše distancovanými pozorovateli a posluchači (hudba Petr Skoumal); o to víc ale můžeme sledovat a promýšlet veškeré nuance inscenace, včetně orientálně exotického nádechu, který do ní vnáší nejen Poslův kolový tanec, ale i jeho živá hra na tibetskou mísu a deštnou hůl, připomínající zvuk moře, u kterého umírá Hyppolytus.

Uvést Faidru je záslužné, a je to risk. Na tuhle inscenaci se nepohrnou davy diváků, je to však výzva pro kultivované intelektuální publikum. Zároveň je vidět, že se vyplatí pátrat nejen v často chtěně skandální současné dramatice, neboť i v historii se dosud skrývají vzrušující dramatické kusy. Je to hozená rukavice dramaturgii konkurence: Buďte invenční! Těšme se na Shakesperova Tita Andronika, kterého v Dlouhé chystají.

Autorka je divadelní kritička.