Jihočeští taťkové prosazují jadernou energii, protože jsou to zaměstnanci Jaderné elektrárny Temelín. Jihočeské matky bojují proti Temelínu, protože je platí nejaderná konkurence z Rakouska. Finanční spekulant a mecenáš George Soros si z nevládek dokonce udělal tajné impérium, provádějící převraty v postsovětských republikách, a ExxonMobil zase podporuje bruselské klimaskeptiky, pořádající osvětové přednášky. Zkrátka, nevládní neziskové organizace nemají lehký život – všichni totiž tuší, že jsou někým placené.
Navzdory své křehké pozici mezi donátory, veřejností a strukturami, které se pokoušejí ovlivnit, mají nevládky zároveň i velkou symbolickou moc. Zejména v pořadech na ČT 2 vystupují členové různých občanských sdružení a nevládních organizací ve dvojí roli: jednak v roli nezávislých expertů a současně také bojovníků za správnou věc. Při optimálních podmínkách se dokonce mohou stát hlavními hrdiny dramatického kusu o souboji dobra se zlem. A přestože často připomínají rytíře smutné postavy, válčící proti chladicím věžím za návrat svých oblíbených větrných mlýnů, poselství televizních příběhů bývá zakódováno jednoznačně: pokud má dojít k happy endu, dovedou nás k němu právě zástupci nevládek.
Ve světě zkorumpovaných politiků, dopravních nehod a prohraných arbitráží představují nevládní organizace asi opravdu jedno z posledních světel naděje, které po krachu slibovaných světlých zítřků ještě veřejnosti svítí. Kdo těm světlům ale proplácí účty za elektřinu? ČEZ?
Případ dvou jihočeských ekologických sdružení je ilustrativní ukázkou toho, jak propletenec vztahů mezi sponzory, nevládkami, „zlými“ korporacemi a médii funguje. Jihočeské matky vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako neformální občanské sdružení zabývající se životním prostředím a odmítající jadernou energetiku. Zejména pak ve formě Temelína, jehož dostavbu se snažily zastavit. Nezdařilo se, a v roce 1999 naopak vznikla – původně prý jako recese – projaderná ekologická organizace Jihočeští taťkové. Tedy jakási „mužsky racionální“ protiváha „žensky emocionálních“ Jihočeských matek.
Na svých internetových stránkách taťkové vysvětlují, proč nejsou „otcové“, ale právě „taťkové“ – prý kvůli dětem: „Když po vás doma něco vaše děti chtějí, oslovují vás otče? Myslím, že častější je ,taťko’. A především na našich dětech bude soud, co jsme udělali pro to, aby se jim lépe dýchalo a žilo na této (zatím) modré planetě.“ Zároveň ale není možné si nevšimnout, že volbou svého jména celou jihočeskou ekologickou „rodinku“ shazují. Když se vysloví slovo „matky“, zní to důstojně a má to morální apel. Vedle taťků je to ale jedna velká legrace. Nebo: byla by to legrace, kdyby nešlo o investici v řádech miliard.
O prostavěných miliardách a svých vlastních zájmech ovšem taťkové nemluví. Zmiňují naopak „napjatou situaci“, která kolem dostavby Temelína panovala, a také to, že organizaci založili především kvůli médiím: jejich „soukromé názory“ na „nepravdivé zprávy a informace vytržené ze souvislostí“ noviny opomíjely – ovšem jako sdružení s veselým jménem měli náhle dveře k tisku i k televizi otevřené. Pokud nám ale někdo prozradí, že taťkové jsou mimochodem také zaměstnanci Temelína, jejich potřeba ventilovat své soukromé názory v napjaté situaci se ihned vyjeví v poněkud jiném světle. Nezávislí experti, bojovníci proti nepravdivým zprávám, zaměstnanci strachující se o práci – nebo dokonce placení agenti ČEZ?
Jihočeské matky volbou svého názvu naznačují pro změnu mateřskou zodpovědnost o environmentální blaho jižních Čech – ale co jejich pověstní a dnes již mediálně provaření rakouští sponzoři? Nehalí se také zde do vznešených ideálů nízké materiální zájmy? A pokud vezmeme v úvahu matky i taťky dohromady: jak poznat, která strana má vlastně pravdu? Žádná, protože někým placení jsou všichni? Matky, protože jsou svou nechutí k Temelínu někomu jaksi sympatičtější, nebo taťkové se svou chlapskou racionalitou a ironií? Nebo mají obě strany kus pravdy? Každopádně mají taťkové jednu zásluhu: matky už vedle nich nelze brát tak úplně vážně.
Lidé se v podobných sporech obvykle rozhodují na základě již utvořených názorů a sympatií, nevládky však obecně mají mnohem lepší pověst, a tudíž i výchozí pozici než jejich protivníci z korporátní sféry. Mít na své straně jinou, „spřátelenou“ nevládku je proto v boji o veřejný diskurs pro ohroženou firmu nezanedbatelná výhoda. V našem případě je možné o skutečných motivech Jihočeských taťků dlouho přemýšlet, jisté však je, že na rozdíl od Jihočeských matek majiteli Temelína určitě nevadí.
V ještě vyspělejších zemích, než je Česká republika, dovedly některé korporace „práci“ s nevládními organizacemi ke svérázné dokonalosti: svými penězi si vhodnou nevládku jednoduše vypěstují. Stránky eulobbyaward.org uvádějí obzvlášť vypečené případy. Například minulý ročník této svérázné soutěže vyhrála „Kampaň za kreativitu“ (C4C, Campaign for Creativity), reprezentující údajně umělce, programátory a designéry. Ve skutečnosti šlo ale o výtvor PR agentury, zaplacený z peněz gigantů typu Microsoftu a vytvořený za účelem prolobbovat v Bruselu softwarové zákony amerického střihu.
Nakonec pak není třeba „nepřátelské“ nevládky umlčet – stačí vyčerpat je v nikam nevedoucí „diskusi“. Když se na televizní obrazovce sejdou dva ušlechtilí Mirkové Dušínové a každý z nich hájí naprosto protichůdné stanovisko, diváci začnou váhat. A váhající lidé obvykle nejsou nebezpeční, nepodepisují petice a ani se osobně neangažují. Na „korporátní nevládky“ typu C4C to občas může prasknout, ale i jejich nezávislejší protivníci musí z něčeho žít. Takže nakonec je možné nějak „odhalit“ úplně každého.
Podobné odhalování může nebo nemusí pročistit seznam legitimních aktérů diskuse. Bohužel téměř nikdy nevede ale k odhalení kvality argumentů.
Autor je doktorand oboru mediální studia na FSS MU.