Poměr T. G. Masaryka ke Karlu Havlíčkovi je téma studie Marie L. Neudorflové v „havlíčkovském“ 38. svazku sborníku Literární archiv (2006).
Aktovou hru Milana Uhdeho Jak Božena Němcová předčítala v Brně (postavy: Jan Ohéral, Jan Helcelet, František Matouš Klácel, Matěj Mikšíček, František Sušil), zařazenou do scénického časopisu Divadla Husa na provázku Rozrazil č. 4/2006, si můžeme přečíst otištěnu v časopisu Svět a divadlo č. 1/2007.
O Osudech dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, Zprávě pro jednu akademii Franze Kafky a románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, namluvených německými herci na kompaktní disky (4 CD HörbucHHamburg – Hašek, po 1 CD Lübbe Audio – Kafka a Hrabal), jsme se dočetli v článcích Christiane Gut v Prager Zeitung č. 7 a 11/2007.
Výročí prvního uvedení Bílé nemoci Karla Čapka před sedmdesáti lety – z hereckých představitelů premiéry ve Stavovském divadle 29. 1. 1937 je naživu jediný Svatopluk Beneš, který hrál Třetího novináře – uctila Společnost bratří Čapků přetiskem autorovy předmluvy ke knižnímu vydání hry (Fr. Borový 1937) ve Zprávách SBČ č. 84 (březen 2007).
Dramatika Františka Zavřela (1884–1947) vytáhl ze stínu zapomnění Jakub Šofar v glose o antisemitismu Jeden z Foltýnů (Právo 22. 3. 2007, příl. Salon č. 511).
Doslov k druhému vydání sbírky Jana Zahradníčka z roku 1941 Pod bičem milostným (Vyšehrad 2007) napsal Mojmír Trávníček.
Nad osudem a dílem kritika Jana Franze (1910–1946) se u příležitosti vydání jeho Esejů, kritik, dopisů (Triáda 2006) zamýšlel v příloze Katolických novin č. 9/2007 Perspektivy Rudolf Matys.
O svém vztahu k sportu, fotbalu a zvláště Spartě vypovídal na sportovní straně Lidových novin 17. 3. 2007 Adolf Branald, letošní sedmadevadesátník.
Na překladatelskou spolupráci s Josefem Hiršalem vzpomínala v časopisu Literární akademie Rukopis č. 2/2006 Olga Hostovská.
Na dramatický debut Josefa Nesvadby z roku 1950 Svárov, v němž „postavy mocných Liebigů byly vykresleny přesvědčivě a účinně, ale figury prostých lidí postrádaly, abych tak řekl, náležitou konkrétnost a lidskou vůni“, zavzpomínal někdejší liberecký dramaturg Josef Balvín v 4. kapitole vzpomínek Úklady času (Divadelní noviny č. 6/2007).
O svém laudatiu Milanu Kunderovi k udělení Ceny Ladislava Fukse Akademií literatury české hovořil v Právu 21. 3. 2007 Jan Trefulka.
František Knopp
Bulharsko
Na podzim roku 1993 založila skupina sofijských bohemistů společnost Bohemia klub. Jeho stěžejní činností je vydávání, přičemž se toto sdružení jako jediné v Bulharsku zabývá vydáváním české literatury soustavně. Vlajkovou lodí je časopis Homo bohemicus a k němu se přiřazují dvě edice Malá česká knihovnička, v níž vychází dosud nepublikované překlady z české beletrie, a Velká česká knihovna, kde se objevují spíš odborné práce s bohemistickou problematikou; ročně jsou to v průměru čtyři překlady české beletrie nejen současných, ale i klasických autorů a jeden až dva tituly odborné literatury. Finančně časopis Homo bohemicus zaštiťuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Jakousi „ochrannou známkou“ časopisu se stává hned od počátku postava Švejka; ostatně i čestného předsedu Bohemia klubu, významného literárního teoretika Nikolu Georgieva, pojí s českou literaturou ponejvíce právě jeho švejkologické bádání. Novinářský jazyk nese stopy stylistiky jednoho ze zakladatelů Bohemia klubu Velička Todorova (1954–2000) – vyznačuje se neologismy, slovními hříčkami a hrou s českými reáliemi na bulharské půdě. Postupně se vyhraňují určité stálé rubriky, prohlubuje se však i specifický charakter čísel, což v praxi znamená tematické zaměření na určitý aspekt česko-bulharských literárních a kulturních vztahů. „Jistý bulharský časopis je pozoruhodný: čtyřikrát ročně vydávaná revue solidního rozsahu – pokaždé se samostatnou knižní přílohou a přitom věnovaná české literatuře, kultuře, vztahům s Českou republikou,“ napsal o Homo bohemicus před sedmi lety Vladimír Macura ve Tvaru. Podrobnou sondu do jeho čísel uzavírá slovy: „Nepřehlédnutelná je osobitá atmosféra časopisu – přátelsky intimní, euforická, mísící vážnou práci na poli bulharsko-českých vztahů s humorem a rozverností... Ale i přes ty očividné praporce radosti a hravosti nemůže ujít pozornosti také, kolik je tu za vším práce: v oblasti redakční a ediční, ale konečně i práce pedagogické ve snaze zapojit do činnosti Bohemia klubu a přitáhnout k časopisu mladé bohemistické a čechofilní pokolení.“
První loňské číslo Homo bohemicus otevírá cyklus o zahraniční bohemistice. Pro vědní disciplínu věnující se cizí kultuře je totiž vedle stěžejního kontaktu s tzv. rodným prostředím důležité i povědomí kontextu s badateli v zahraničí, nabízející zkušenosti a možnosti konfrontace. Toto číslo se zabývá situací v anglicky mluvících zemích: spolu s pohledy na bohemistiku ve Velké Británii a Spojených státech amerických přináší i příspěvek tvůrce a šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka, nazvaný Bulharským čtenářům. V rubrice Kronika informuje Elena Ilieva o prezentaci tří titulů, jež vydalo v překladu Anželiny Penčevy nakladatelství Kolibri – v Českém centru v Sofii byly představeny knihy Hrdý Budžes Ireny Douskové, Stín katedrály Miloše Urbana a Lehni, bestie! Jiřího Kratochvila. Na poslední stránce se Michaela Kuzmova zamýšlí nad studentským časopisem sofijských bohemistů Čechopis. Dvojčíslo 2–3/2006 se obrací do minulosti – blokem o národním obrození zahajuje seriál, jenž má sledovat různé etapy rozvoje české kultury. Výchozím momentem, který odstartoval sestavení čísla, byly pochybnosti o glorifikujících interpretacích, jednoznačných výkladech, obrozeneckém i současném tvoření mýtů, o představách Čechů o sobě samotných. Uvedené texty tak mají rozkrýt imanentní protichůdné tendence českého obrození, jež se jinak může zdánlivě jevit jako monolit. Čtenáři se tak mohou seznámit jak s názory Františka Kutnara či Felixe Vodičky, tak i badatelů následujících generací, které zde reprezentuje Alexandr Stich, Vladimír Macura, Miroslav Hroch, Jaroslav Krejčí nebo Jiří Rak. Rubrika Antologie dává prostor uměleckému překladu. Tentokrát přináší verše básníka Ivana Pejčeva v českém překladu Ludmily Kroužilové; texty jsou uvedeny i v originále. Závěrem dodejme, že dvojčíslo je věnováno památce dlouholetého doyena bulharské literárněvědné bohemistiky Ivana Pavlova (1944–2005), profesora Sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského a autora řady knih a studií o české literatuře.
Ivana Srbková